Každá rybářská výprava je pro mě zvláštní, ale ta poslední měla ještě hlubší význam. Vyrazil jsem na ni se svým dlouholetým kámošem a společníkem na nesčetných výpravách, který mě provázel vodami a životem po mnoho let. Bylo to bohužel naposledy, co jsme spolu mohli podniknout výpravu, aniž bych tehdy tušil, že už nikdy nebudeme sdílet zážitky a adrenalin z těchto okamžiků. Můj parťák nedávno tragicky zahynul při dopravní nehodě, a tato vzpomínka na naši poslední výpravu teď nese o to větší váhu – jako tichá pocta a závěrečná kapitola jednoho společného rybářského příběhu.
I když už není mezi námi, věřím, že si tento článek jednou přečte tam nahoře, kde už rybaří v jiných vodách.
Neskutečný životní zážitek na Lofotech
Po mnoha výpravách do norských končin, které jsme absolvovali autem nebo autobusem, padlo rozhodnutí, že už jsme dost staří na to, abychom za mořskými lovy cestovali doslova úmorně, a tak jsme se shodli, že cestu zkusíme podniknout letecky. Bohužel sehnat „zájezd“ za přijatelnou cenu je v našich končinách poměrně těžké. Po několikatýdenním pátrání jsem si vzpomněl, že mi kamarád kdysi podobnou cestu nabízel, a tak jsem ho zkusil kontaktovat, abych zjistil, jaké jsou aktuální možnosti. K naší velké radosti rybářskou výpravu na Lofoty stále každoročně pořádá pro své přátele, a tak byla domluva rychlá.
Termín sice připadl na polovinu června, kdy u nás probíhá zahájení lovu dravců, ale řekli jsme si, že stejně bývá všude plno rybářů a že se zas tak moc nestane, když si ho o pár dní posuneme. Z naší tříčlenné party nám jeden kolega čtyři měsíce před odjezdem oznámil, že bohužel nebude moct odjet, a tak jsme museli situaci vyřešit co nejdřív. Mně i parťákovi Márovi bylo jasné, že chceme do lodě jen někoho, koho známe a můžeme se na něj spolehnout.
Termín byl ale šibeniční, a tak se stalo, že s námi nikdo z několika oslovených kamarádů v daný termín nemohl odletět. Po zralé úvaze jsme se rozhodli, že než mít někoho cizího v lodi, raději si každý připlatíme, což vyplynulo z naší nemilé zkušenosti před mnoha lety. Tehdy nám jiný parťák čtrnáct dní před odjezdem řekl, že s námi nemůže odjet, ale že má za sebe náhradníka. Myslím si, že naše pozdější vážná myšlenka hodit náhradníka přes palubu mluví za vše. Vyrazit jen ve dvou se nakonec ukázalo jako správná volba.
Pro let připadala na osobu dvě 23kg zavazadla plus jedno 10kg osobní a jedno společné sportovní do 20 kg. Někomu se to může zdát dostatečné, ale věřte, že na rybářskou výpravu do podobných destinací je to velmi limitující. Díky našim mnohaletým zkušenostem a možnosti nakoupit si o něco dražší základní potraviny na místě jsme zredukovali nástrahy a další vybavení jen na nejnutnější. Zvláštní je, že každý považuje v danou chvíli jako nezbytné něco jiného.
Cesta s jedním přestupem a díky parádní organizaci proběhla na jedničku s hvězdičkou. Ta pohoda, když jsme se místo několika dnů úmorné cesty ocitli v podstatě za několik hodin na místě, byla neskutečná. V červnu bývá nad polárním kruhem v Norsku vidět 24 hodin, a tak jsme na místo přijeli ještě za světla. Po ubytování, vybalení a s vědomím, že lodě se předávají druhý den v 9 hodin, jsme šli v klidu spát.
Všechny lodě byly skoro stejné, a tak jsme neřešili, která nám bude přidělena. To jsme ještě netušili, že máme černého Petra. Po předání lodí a získání důležitých informací o top místech jsme si připravili nejdůležitější věci na první den průzkumu okolního moře. V Norsku je víc než jinde důležité pravidelně sledovat předpověď počasí, která byla velmi příznivá, a mohu prozradit, že jsme si užili i několik dní rybolovu doslova v trenýrkách.
První výjezd jsme nasměrovali k nejbližší hraně kousek od přístavu, abychom si vše nejdříve tzv. osahali. Po patnácti minutách chytání a ulovení několika kelírků nám bohužel sonar přestal ukazovat hloubku a problikával. Na neznámém místě na moři je informace o hloubce velmi důležitá a bez ní se další jízda stává velmi nebezpečnou. Na můj popud padlo okamžité rozhodnutí pro relativně bezpečný návrat po původní trase, která byla zaznamenána v navigaci.
Majitel kempu velmi ochotně začal hledat závadu a po deseti minutách již pájkou opravoval kabelové spoje. Asi za půl hodiny měl vše hotovo, včetně zkoušky na volné vodě, a tak jsme mohli konečně vyjet rybařit. Průzkum okolí nás velmi mile překvapil, protože všechna top místa byla vzdálená maximálně třicet minut jízdy. Ten den se nám podařilo chytit několik slušných tresek na přívlač a vytipovat si místa pro lov halibuta, na kterého jsme se chtěli zaměřit.
Druhý den bylo trochu větrno, a tak jsme se soustředili na závětrné místo, kde se tvořily menší vlny. Po několika treskách ulovených na přívlač jsem po dalším záseku okamžitě poznal, že na druhé straně prutu bude úplně jiný soupeř. Kolegovi jsem rozrušeně oznámil, že se asi jedná o halibuta. Začal ten pravý souboj, kvůli kterému jsme přijeli. Ryba nám nedala nic zadarmo, za každý navinutý metr si vzala tři zpátky. Souboj dokonale prověřil vláčecí sestavu Quantum, ale hlavně má záda. Za asi dvacet minut se „placka“ kolem 120 cm ukázala u hladiny. Očekával jsem ještě nějaký výpad, ale ryba byla zjevně již velmi unavená, a tak jsme se museli rozhodnout, jak ji co nejlépe dostat do lodě. Vtom jsem si všiml, že guma drží jen na kraji její tlamy a nezdála se mi dostatečně zaseklá. Než jsme se rozhoupali k akci, halibut se ocasem opřel o naši loď a zvláštním pohybem se mu podařilo gumu vytřepat. Nezbývalo nic jiného, než mu popřát hodně štěstí. Nic jsme si z toho nedělali, výprava teprve začala a určitě se nám podaří ulovit dalšího.
Následující den jsme si užívali fungujícího sonaru a mohli se plně věnovat rybolovu. Našli jsme pěknou hranu, kde se nám překvapivě povedlo ulovit několik pěkných polaků a kousek od nich i tresky obecné kolem jednoho metru. Halibuta na přívlač se nám ten den nepodařilo chytit, a tak jsme se rozhodli zkusit je další dny lovit na všudypřítomné kelery do 30 cm, což bylo správné rozhodnutí.
Ráno jsme vyrazili trochu dříve, abychom při přílivu byli již na místě, a tak jsme si mohli vychutnat žravost ryb při vrcholícím proudění vody. Keler jako nástraha se ukázal jako správná volba a kromě několika parádních tresek se povedl i cílový halibut. Po asi dvou hodinách lovu se nám při startování vypnul sonar, ale dokázali jsme ho hned znovu zprovoznit. Opakovalo se to sice během každého startování při přejezdu na jiné místo, ale nepřikládali jsme tomu nějaký větší význam, což byla velká chyba.
Při jednom z dalších pokusů se ozvalo jen pískání, ale motor se již nastartovat nepodařilo. Po kontrole všeho možného jsme nezjistili žádnou závadu a jediná možná varianta byla, že je baterie vybitá. Co teď? Nikde nikdo, protože bylo brzké ráno. Okamžitě jsme volali kamarádovi a bohužel jej tak vzbudili. Po rychlém rozhovoru pro nás poslal majitele kempu s velkou lodí, který nám ještě během cesty telefonoval pro upřesnění problému a našeho místa. Celé to trvalo velmi dlouhou třičtvrtěhodinu, kterou bychom už nikdy nechtěli zažít.
Štěstí bylo, že nefoukal silný vítr, protože jsme se právě nacházeli na volném prostoru vzdáleni asi třicet minut od další skály. V přístavu se nakonec zjistilo, že byla baterie opravdu vybitá. Po výměně jsme mohli pokračovat v lovu.
Vyjeli jsme k sádkám a v povolené vzdálenosti od nich našli na hloubce tresky jednoskvrnné, které byly občas i slušné velikosti. Treska má velmi chutné maso, z něhož se v zahraničí připravuje slavné „fish and chips“. Zbytek dne jsme se tedy věnovali jejich lovu, protože co si budeme povídat, do Norska většina rybářů nejezdí jen pro zážitky. Z dané hloubky se nám podařilo dostat i několik slušných tresek obecných, a tak padlo rozhodnutí druhý den během přílivu začít zde.
Pro tuto lokalitu Michal Simčo doporučuje:
Ráno jsme přijeli na místo, kde na nás už čekali „jednoskvrnky“, jejichž lovem jsme se velmi bavili. Postupně nás letní teploty donutily svléknout se do trenýrek a Mára si dal dokonce mořskou koupel. Bohužel ryby v takových teplotách a bezvětří nebyly moc aktivní, a tak jsme se zaměřili spíše na průzkum a směřovali rybolov k přílivu a odlivu. Nečekaně jsme na 30 m ulovili na přívlač několik vlkoušů, kteří neodolali gumové nástraze Quantum Q-Paddler velikosti 15 cm.
Ještě jsme však měli spadeno na halibuta. Mára jednu šanci měl, ale podcenil karabinku, z níž mu slušný „halík“ rychle udělal původní polotovar. Po několika velkých treskách ulovených na ryby konečně zasekl tu pravou „váhu“ na správnou výbavu. Po deseti minutách přetahování mi oznamoval, že už nemůže, abych ho vystřídal. „Jen si to užívej,“ říkal jsem. Trvalo to dalších asi tak pět minut a ryba byla u lodi. Následovalo rychlé vytažení cca 120cm halibuta na palubu. Paráda, každý měl splněno.
Jako nejúspěšnější sestava pro lov na nástražní rybu se ukázal návazec, který jsem si vyrobil z příslušenství na sumce značky Black Cat. Posloužil mi trojcestný obratlík HD, na který jsem navázal monofilní vlasec 1,2 mm pomocí speciálních uzlů, které používám při lovu sumců a jistím bužírkou. Celá sestava byla osazena háčky DG Coating, které mají inovativní potah s daleko hladším povrchem než Teflon® a čtyřikrát vyšší odolnost vůči korozi v porovnání s běžnými potahy a krycími vrstvami.
Na jeden obratlík jsem připevnil návazec z monofilu dlouhý cca 1 m, osazený velkým jednohákem a trojhákem umístěným ve vzdálenosti asi 25 cm. Vzdálenost umístění trojháku záleží na velikosti používaných nástražních ryb. Na další obratlík jsem připevnil karabinu pro zavěšení olova a na třetí navázal kmenovou šňůru. Po nastražení jednoháku v oblasti hlavy doporučuji ještě zafixovat gumovou zarážkou. Tato sestava umožňuje perfektní prezentaci nástrahy v jakékoliv hloubce a rychlou výměnu zátěže, což se ukázalo jako stěžejní při změně driftu. Používali jsme zátěž v rozmezí 150–500 g. Prut je ideální do délky 210 cm / 400–600 g. Naviják jsem využil celokovový smekací Catextreme Big Cat 105, na který jsem si navinul novou osmkrát dokulata splétanou šňůru Zeus Line G20 45 mm / 400 m na 46 kg, která je odolná vůči oděru a neztrácí barvu.
Poslední den lovu slunce pálilo jako někde u Středozemního moře, záběrů bylo minimálně, a tak nastal čas na opalování. Vtom jsme uslyšeli zvláštní zvuk a ihned se za ním ohlédli. „Sakra, co to je?“ Vtom jsme spatřili kousek od nás velrybu, která si u hladiny hlasitě odfrkávala. Pohotově, plný adrenalinu, jsem zapnul kameru. Plavala k nám! Vůbec nám nedošlo, že to monstrum je více než dvakrát větší než naše „skořápka“. Vtom se jen pár metrů od nás vynořila část obrovského těla s velkým okem, které si nás s velkým zájmem prohlíželo. Pak se „rybka“ ponořila a zmizela v hlubinách.
Po opadnutí vzrušení nám začalo vše docházet. Ihned jsme hledali na internetu, co se to na nás připlulo podívat. Jednalo se o keporkaka, naštěstí asi jen zvědavé mládě. Tento životní zážitek a celkově poměrně úspěšný lov nakonec vymazaly všechny zažité strasti. Takové setkání s velrybou jsme měli za odměnu. Cesta domů byla opět zorganizovaná na jedničku, a tak jsme si mohli po brzkém ranním odletu již odpoledne vychutnávat vychlazené pivo.
Autor článku: Martin Lapec
