Vytvořené odpovědi
-
Moje první ryba, kterou jsem v Norsku na moři ulovil, byl polak. Čekali jsme s kamarády na trajekt z Aukanu na Hitru. Poslední trajekt nám před nosem ujel a tak jsme čekali do rána, až pojede další. Přes protesty party (nikdo nevěřil, že bych mohl něco chytit a hlavně – znamenalo to přeskládání kufru auta) jsem si vyhrabal z útrob dodávky prut, naviják a několik gumových nástrah. Odebral jsem se na přístavní molo. První nához – nic. Druhý nához – nic. K mému překvapení moře proudilo jak Labe u nás doma. Takže jsem nahodil víc proti směru proudu a nechal nástrahu vyklesat a počal pomaloučku navíjet. Výsledek se hned dostavil – první mořská rybička – polak tak 50cm. Pak další … většinou obecňačky. Obrovské překvapení pro mě bylo, že „to“ tak nějak bere pořád. Jednoho polaka a obecnou jsem vykuchal a chlapi z nich udělali mojí první čerstvou norskou rybí baštu. Když jsem se vrátil k vláčení, už to najednou nebylo ryba za rybou … jediné co se změnilo, bylo, že ta řeka už netekla tolik a jakmile řeka zmizela, záběry ustaly. Zkoušel jsem měnit nástrahy, barvy, velikosti, gramáže … no … výsledek ubohej. Pak mě napadlo, že zkusím vláčet přímo u mostních pilířů – a zase jsem objevil další Ameriku 🙂 Byl začátek léta a slunce ani v noci nezapadlo a já pozoroval, jak ryby následují mojí nástrahu a během několika minut jsem si pod molo stáhnul celé hejníčko. Ryby +-50cm a ožužlávaly ocásky mých gumových rybiček. Nástrahy dobíraly až teprve, když jsem jimi skoro přestal hýbat. Tuhle zábavu jsem k velké radosti dětí přenechal právě jim. Když pak šli všichni spát, zase se objevila mořská řeka a já chytáním v proudu strávil celou noc až do rána. Obecňačka cca 90cm se mi zamotala do lan u mola a já jí utrhl. Nicméně 10x větší adrenalin byly záběry větších polaků – dodnes cítím, jak se mi tehdy podlamovaly nohy při soubojích, kdy si polaci odebírali šňůru za ječení brzdy navijáku, proutek na štiky ohnutý až u sedla navijáku… Nevytáhl jsem z vody ani jednoho většího – z vysokého mola to nešlo a při přecházení ke břehu, se do posledního zamotali do lan a pilířů. Jedna noc a z polaků se stala fata morgana, omámení, posedlost. První 3 roky se mi postupně zvětšovaly úlovky co do množství tak i velikosti, nicméně očekávání předcházelo realitu. Zpětně toto svoje období hodnotím jako období hledání zázračné nástrahy, zázračné polačí spižírny, zázračné techniky rybolovu, čerpání informací ze všech dostupných zdrojů, přijímání rad zkušenějších – období zmatků – příliš mnoho informací (často protichůdných), příliš mnoho možností a příliš málo času cokoliv důkladně zvládnout. Nedalo se ubránit vyvozování souvislostí na základě nevelké vlastní zkušenosti z toho, co jsem zažil a co vidím, což vždycky vede k vyvozování souvislostí tam, kde nejsou. I tak polaků bylo hodně a v pěkných velikostech, nicméně když pak dorazím náležitě pyšnej do filetárny a tam na stole vysázení cizí polaci nad 90cm … Au, au, au 🙂
Zlom pak nastal s první výpravou s Dejvickou Zbiječkou k Honzovi Dufkovi. Jednak jsem konečně jezdil v pořádné lodi, která měla i GPS ploter a pak započalo razantní zjednodušování všeho. Rozhodl jsem se raději naučit jednu věc pořádně a postupně nabalovat – lépe řečeno: dobrá parta a rychlá loď umožnila objíždět dopředu vytypované fleky, které si víceméně byly podobné, kdy pak jedna technika rybolovu úplně stačila a prostě právě toto vedlo k lepším výsledkům. Do toho Honza objevil gumy Berklísy … to vedlo redukci nástrah. Zbiječkova posedlost mníkama, které lze lovit bez elektronavijáku, takřka jen když neproudí voda, vedla k časování – voda stojí = hloubky; voda teče = polaci na mělčině. A začal se rodit funkční systém, taktiky, strategie, z nápadně podobných fleků s dobrými úlovky se daly konečně vyvozovat souvislosti, jež mají reálný základ, o který se dá opřít. Praxe + teorie = know-how. Z polaků, kterých bylo dřív do 10ti na hlavu a den, najednou byl metrák a jen ryby nad 3kg a i ty 90ky konečně začaly padat. Ha … jednoduchost je klíčem.
Jak si zlepšit skóre?
1. Pokud se má člověk něco naučit pořádně čili získat mistrovství, pak k tomu učení potřebuje hodně času. Kdysi Leonardo da Vinci prohlásil, že mistrem se člověk stane až po tisíci hodinách. Kolik je to reálně? Ten kdo má možnost jezdit na ryby na 10 dní a v lodi stráví každý den průměrně 10 hodin, tomu vstup do mistrovské třídy zabere minimálně 10 výprav.
2. Obecně nejlepší výsledky podává nejjednodušší řešení.
V době, kdy jsem neměl GPS s mapou, jsem polaky musel vyhledávat u tyček, u ostrůvků a pozorováním barvy dna pod hladinou – mělká tmavá místa – obvykle je pod hladinou chaluhový les. Celkem dobře fungovalo i tahání gum za lodí, která jela krokem – kupodivu kdekoliv včetně volné vody. Dobře fungovaly i pilkříky na hlubší vodě – dlouho se nedaly sehnat jigové hlavičky vysokých hmotností a rozumného tvaru. Dobře fungovaly i různé jigy z peří, marabu, flešabu atd. A woblery … a a a vlastně funguje cokoliv. Ale jen chvíli …
Revoluce pak nastala až s používáním GPS s námořní mapou. Najednou bylo možné najít zatravněné vrcholky podmořských hor na metr přesně a dokonce tato místa systematicky střídat a prochytávat. Toto umožnilo vypilování technik vedení nástrah a celkové zjednodušení. Co se fleků týče – moje zkušenost je taková, že nejlepší fleky jsou travnaté vrcholy na okraji silně proudící vody. Další perfektní fleky jsou stěny před těmito vrcholy – pokud se tam dělají zpětné proudy – bomba. Z čím větší hloubky se vrchol zvedá a co nejmělčeji pod hladinu, tím větší šance na vracáky a tím větší polaci a ve větším množství. Zatím se bavím o přílivových a odlivových proudech, ale pokud jsou v dosahu i podobné fleky na otevřené vodě, pak jde proudy, které trvají déle než 2-3-4 hodiny a mnohdy je možné zde strávit v proudné vodě i celý den takřka na jednom fleku … vysvětlení pro svá pozorování ohledně proudů a polaků mám jen jedno – polaci jsou za proudu méně ostražití a nechají se snaději zlákat. Typickým takovým místem je Ornklakken za Titranem. K tomu ještě používání detailních předpovědí počasí umožňuje plánování delších výprav a např. http://www.yr.no obsahuje i předpovědi proudů – tyto předpovědi jsou perfektní jak pro plánování, tak k hledání top fleků, typování časů vracáků, míchání proudů vod z různých směrů atd.
Polaky jsem si pojmenoval podle způsobu chytání:
1. Traváci – stanovištní – drží se schovaní v trávě
2. Skaláci – stanovištní – drží se podél skalních útesů, stěn a balkonů
3. Křižáci – křižují volnou vodu ode dna až po hladinu
null
Příklad dobrého fleku s travákama a skalákama:
Typ na traváky:
1. Ideální drift vede přes vrchol. Vrchol v hloubce 5-6m je bezpečný ale vrchol v hloubce 2m už bývá problém – je potřeba vypozorovat, zda se přes něj nedělá vlna s čepicí. Nicméně čím mělčí vrchol, tím větší blázinec je pod vodou a tím je větší šance na kombinaci s vracákem a lepší rybačku. Úžasný zážitek je pozorovat přes polarizační brýle záběry, pronásledování nástrahy …
2. Polaci se po záběru vracejí do trávy. V mělké proudné vodě není problém chytit macka, ale je problém ho ubrzdit a zabránit mu zajet do trávy odkud jej už není šance vyprostit. Jediné co se s tím dá dělat je vyrvat jej ihned po záběru, dokud je překvapený, co nejrychleji a co nejvýše nad trávu, aby byl prostor na zdolání a úniky. Měkké pruty, které používáme na štiky, jsou na toto nevhodné – ohnou se u rukojeti. Chce to delší tužší prut s parabolickou akcí a naviják s perfektní brzdou, která se „nekouše“ … a šňůru.
3. Gumy je podle mé zkušenosti ideální vést co nejpomaleji a cca 0,5-2m nad travou. Při driftování z hloubky k vrcholu je to celkem jednoduché. Obráceně je potřeba „popouštět“. Polaci pronásledují gumu i z pod trávy. Krásně je to vidět při vydriftování z trávy na písek – tmavé hřbety od trávy není jak rozeznat, ale nad světlým pískem při dostatku světla a klidné hladině je to snadné.
4. Ideální nástrahou je guma ve tvaru rybičky – ripper. Ne, že by nefungovalo cokoliv jiného, ale rybičku lze vodit více způsoby a rychlostmi (například se můžou náhle objevit velcí keleři nebo cokoliv co pronásleduje hejno potěru) a stále bude účinná, což u červů apod. nefunguje. Příliš malé nástrahy jsou neselektivní. Sice se chytí víc ryb, ale zdoláváním malé ryby se ztrácí drahocený čas, který je možné věnovat těm větším … Dnes už používám výhradně 5“ rippery s hlavičkou 35g. Tato zátěž na první pohled budí zdání předimenzování, ale vzhledem k tomu, že zátěž zamezí vytváření pytle na šňůře, umožňuje jistější vedení ve správné výšce nad travou. Menší zátěže končí častějším uváznutím.
Typ na skaláky:
1. Zdaleka ne u každé skály/stěny se budou držet. Perfektně fungují stěny u vracáků a zákoutí za proudem, kde čekají v klidné vodě a čekají, co proud přinese (jako pstruzi v našich řekách postávají za balvany).
2. Takto lovím v hloubkách mezi 20 a 50m. Ripper opět umožňuje měnit techniky – čili se okamžitě přizpůsobit. Používám hlavičky 50g a pokud je proud silný pak 100g.
3. V případě, že se na echolotu objeví hejno potěru, pak se vyplatí střídat pomalé tažení s 5m velmi rychlými přískoky zakončené 3s nadržením.
Typ na křižáky:
1. Jde o polaky kteří nejsou vázaní na stanoviště. Dají se ulovit ode dna až po hladinu, v jakékoliv hloubce. Většinou jde o větší polaky, kteří se pohybují v partě. Polak má problém s vyrovnávání tlaku při změně hloubky, takže se moc nevyplácí rychlé tažení, které perfektně funguje u kelerů. Někdy je účinné nechat ripper jen plápolat uprostřed sloupce – o pohyb se postarají vlny. Lze na ně narazit u dna na 150m, ve sloupci, u hladiny … občas natlačí potěr do vracáků, nebo jej naženou do mělké vody nad písek atd. Jako keleři. Teď tu jsou a za 20minut jsou pryč.
2. Úspěšné bývají ku podivu i silně selektivní gumy, na které travák nebo skalák nikdy nezabere. (23cm Savagear Cuttbait Hering atd.)
