Hola hoj. Trochu opožděně, ale přece, report z Rødsandu na ostrově Senja.
Jel jsem jako náhradník za mého tchána, kterému to nedovolily zdravotní důvody. Jezdí v zavedené partě více než 15 let, často i 2x ročně. Letos se jim to něják zašmodrchalo, takže ve finále jsme byli jen 4, z toho 1 člověk poprvé v Norsku. Bohatě nám tedy stačil kratší Ford Tranzit pro 6 osob. Vyjížděli jsme 30.4. kousek od Příbramě a návrat 14.5. krátce po poledni z Rødsandu.
Cesta do Rostocku, trajekt na Trelleborg a dále klasika – Stockholm, Sundsvall atd. V Töre po E10 na Kirunu, Narvik a Senju. Nikde žádná celní kontrola, jen krátce po výjezdu z trajektu v Trelleborgu už na dálnici Švédi odkláněli před námi celou kolonu aut na kotrollpunkt, leč 2 auta před námi to zase pustili dál. V pasti zůstalo i několik českých vozů, ale myslím, že řeší zejména utečence a drogy.
Už před Kirunou, ale hlavně při průjezdu nár. parkem Abisko, bylo nápadné velké množství sněhu a velmi chladno. Všude tam řádili jezdci na sněžných skútrech, kteří je využívali k výjezdům po zamrzlých jezerech a chytání na dírkách.
Příjezd do cíle 46,5 hodiny od výjezdu, vzdálenost 2.900,- km. Pro zajímavost, naše parta na Sørøy přes Rødby, Kodaň a Öresundský most do Malmö jezdí (o 400 km delší cestu k trajektu do Øksfjordu) cca za 40 hodin.
Co nás v Norsku hned uhodilo do očí, byla naprostá absence potůčků a vodopádů z tajícího sněhu, které jsou normálně v tuto dobu všude k vidění. Bylo to první varování, že ne vše bude zcela standardní.
Ubytování velmi pěkné (za mě asi nejlepší, co jsem zatím v Norsku zažil), ale hlavně proto, že jsme byli jen 4. Domek je však koncipován pro 6 lidí (patří k němu 2 lodě) a to si naopak vůbec nedovedu představit. Vybavenost kuchyně dokonalá. Hledal jsem ze sportu usilovně nějáké mouchy, ale ani jednu nenašel. Bylo tam i struhadlo, brousek na nože a lis na česnek! 🙂 Každý jsme měli svou ložnici. Za domkem je dřevěná terasa k posezení, které s vzhledem k termínu naší návštěvy venku nekonalo. V obýváku kvalitní litinová norská kamna s dostatkem dřeva – jednou jsme si zatopili, ale za chvíli bychom se asi uvařili ve vlastní šťávě. Jinak obvyklé přímotopy a podlahové topení.
Samozřejmostí je velkoplošná televize a k dispozici je patrně i internet. Patrně proto, že router je funkční, ale síť chtěla heslo, k jehož zjištění jsem se za celý pobyt nedokopal, protože notebook jsme neměli a já mám ještě mobil, který je skutečně mobil a ne nedokonalý prohlížeč internetu. 🙂
Domácí Kristin (bydlí v městečku 12 km vzdáleném) nám ukázala vše potřebné (na poslední chvíli spolu s rodiči a manželem montovali žaluzie do oken a číslo popisné na dům – Norové jsou prostě trošku free), převzali jsme loď a seznámili se s filetárnou a místem, kde je skladován benzín. Ano, už i sem přišla ta vymoženost, že pohonné hmoty se berou od pronajímatele. Cena 18 NOK/litr. Nevadilo – benzínka je stejně vzdálená přes 10 km po šotolinové cestě, plné děr. U pumpy 16,40 NOK. Loď výborné Kvaerno s padesátikoňovou Yamahou. Navigace se sonarem Garmin 521s. Menu aktuálně v ruštině, tak jsem si musel vzpomenout, jak jsem u maturity recitoval z Gogolova Revizora a za chvíli už jsme pajéchali na čéšskom jezyké … První 2 dny zlobil sonar, i při velmi pomalé jízdě blikal ukazatel hloubky a po zastavení trvalo někdy i desítky sekund, než se „chytil“. Příčina byla odhadnutelná – sonda vychýlená ze správné pozice. Mně se moc nechtělo do vody s teplotou 4,18 stupňů nořit ruce, ale to domácímu zjevně také ne, takže závadu úspěšně odstranil razantními údery gafu.
Uvnitř domku je mrazák na dovezené potraviny a ve sklípku/suterénu mrazáky na ryby a prostor na odložení/sušení obleků na moře. K tomu i 4x sušáky na boty a 6ks samonafukovacích záchranných vest, které jsou od 1.května tohoto roku povinným vybavení nejen na lodi, ale každý by je měl mít na sobě. Což jsem také podepsal při úvodním papírování. Platili jsme nevratnou částku 500,- NOK za pojištění lodě (drtiči šroubů se moc neradujte, protože spoluúčast je cca 15.000,- Kč, takže propeler byste si stejně zaplatili sami) – to bylo součástí informace od tuzemského zprostředkovatele. Dále 150,- EUR kauce za chatu, očemž se již nikde předem nepsalo. Ale hotovost jsme naštěstí měli. Pozor – benzin se platí také jen hotově! Majitelka bere i Eura v korektním kurzu.
Od domku k lodi je cca 250 metrů a jen o pár metrů dále je filetárna. Stolek pod stříškou stačí jen obtížně pro 2 lidi vedle sebe, u venkovního nekrytého mohou dělat i tři. K dispozici dvě kolečka/fúriky a několik beden na ryby. Tekoucí tlaková sladká voda a nerezová vanička s odtokem na mytí filet.
V přístavu téměř liduprázdno. Základnu tu měla obsluha sádek na lososy, ale jinak skoro ani noha. Den po našem příjezdu odjela z vedlejšího domku parta Poláků a potom už jsme byli široko-daleko jediní rybáři turisté. Nebylo se koho zeptat na aktuální zkušenosti s rybami! Otec Kristin na mé naléhání ukázal na mapách pár tipů, ale vzápětí dodal, že letos na moři vůbec nebyl
Předem je důležité říci, že parta byla zvyklá z mnoha předchozích pobytů převážně na lehčí vláčku. Hloubky kolem 40 metrů už jsou pro ně docela velké a jezdit lodí někam 10 kilometrů téměř šílenost. Jak jsem ale psal na začátku, v Norsku už byli mnohokrát a na mnoha místech od Trondheimu po Altu. Nejmenovaný vedoucí výpravy strávil v této zemi dokonce skoro rok čistého času. Ani to ovšem nepomohlo, zvláště v prvních dnech, k nějákým úspěchům. Já chytil na první nához mníka-lenga. Trochu jsem se divil, ale byl to nakonec jen jeden ze dvou kusů. Zato brosmy …. Těmi bychom asi naplnili celý trajekt. Tresky obecné ve fjordu do 60 cm a ještě poměrně málo. Za celý pobyt žádná jednoskvrnka – a to jsem myslel, že nás budou otravovat více, než ti nenažraní mníkovci. Prvních 5 dnů ani jeden keler a zatím jsme nebrali žádnou rybu na zpracování! Fjord hned od přístavu docela hluboký a centrální část má hloubku kolem 300 metrů. Velmi málo podmořských kopců do rozumných hloubek. Nic moc pro vláčkaře. Chca nechca jsem na chlapy začal tlačit, ať to zkusíme dále od domova a ve větší hlubině. Postupně jsem se protlačil i k volantu a navigaci nakonec jsme jezdili cca 12 km od přístavu k ostrůvkům, které dělily vjezd do fjordu od kanálu mezi Senjou a Andøyou. I tam byly sice docela velké hloubky, ale daly se najít hrany a stěny, kde už jsme kolem 60-80metrů nějáké ryby nachytali. Kolegové s nevelkým nadšením sáhli po pilkrovacích prutech a těžších železech. Já jsem měl většinou pilker 750 g a postupně jsem přidal (možná podruhé v životě) i červené úhoříky. Když jsme se však do tresek obecných trefili, měli jsme na prutu všichni 4 ryby zároveň a tahali je po několika kusech najednou. Stále jen do 70 cm. Postupně se v hloubkách objevovali jednotliví keleři. Každým dnem to bylo lepší. Největší měl ale jen něco přes 50 cm. Byli se za nám po týdnu podívat v přístavu profi rybáři a když jsem se ho ptal na kelery, tak se jen pousmál a řekl, že ti začínají koncem května. A letos je prý velmi chladné jaro, takže si myslí, že spíše až začátkem června. Dal nám tip na halibuty, ale jedním dechem dodal, že zatím asi žádné nechytnem. Je prý moc brzy 🙂 Poslední dny se chytaly i tresky kolem 90 cm. Největší obecňačka zájezdu jen 92 cm.
I když jsme po několika dnech vtipkovali, že se vůbec nemusíme bát kontrol na celnici, protože k limitu se letos zdaleka nedostaneme, přeci jen jsme těch 15 kilo filet na hlavu odvezli. Co mě ovšem nemile zaskočilo, bylo masivní napadení parazitickými červy nejen ve vnitřnostech, ale často i ve svalovině. Co tak sleduji ostatní známé i neznámé na jiných místech v Norsku, jedná se letos o poměrně rozšířený fakt. Uvidíme do budoucna zda to bude mít trvalou tendenci nebo je to jen dočasný jev.
Nakonec se chytily i trofejní ryby. A jak už to tak bývá, o obě se postaral nováček výpravy. Lapnul vlkouše 96 cm, 11 kg na místě, kde jsme vysypávali zbytky z filetování a místní měli zabójkované místo s klecí na kraby. Když jsme jeli druhý den s odpadem, tak jsme se tam zastavili znovu, všichni nahodili, Karel měl zase záběr a …. další kočka, tentokrát „jen“ 92 cm 🙂
Těžko asi dělat soudy na základě jedné návštěvy a ještě v nepříliš vhodnou dobu, vzhledem k letošnímu průběhu jara v severní části Norska. Fakt je, že by mě ale musel někdo hodně usilovně přesvědčovat, abych se na toto místo začátkem norského jara vrátil. V jakési kronice, která napovídá, že na chatu jezdí rybáři jen několik málo let, se ale daly najít zmínky o docela pěkných rybách i koncem první dekády května. Že by se však pravidelně chytaly velké obecňačky (to pro mě znamená kolem 120cm) i později v průběhu léta ani z těch optimistických zápisů moc nevyplývá. Na Sørøy, která je vzdálená vzdušnou čarou jen asi 250 km, je možné pravidelně potkávat úspěšně lovící kutry profirybářů i během června. Tady nebyla za náš pobyt na vodě nikde ani loď! Další nedobré znamení byla absence mořských ptáků, kteří se živí menšími druhy ryb. Viděl jsem za celou dobu jen několik jedinců alkounů a 2 papuchalky. Žádní rybáci dlouhoocasí a mračna racků tříprstých v typickém varu nad hejnkem smačků nebo sleďů.
Evidentně se to s rybami každý den trochu zlepšovalo, takže se dá čekat, že touto dobou tam může být situace dost jiná. Spojil se se mnou PEN z tohoto fóra a on nedá na Senju dopustit. Jezdí ale hlavně koncem léta.
Závěrem snad jen, že rybačka žádná sláva, ale jinak opět pěkný výjezd do krásné země a všchno proběhlo v pohodě a bez komplikací. A taky není od věci si uvědomit, že i nad polárním kruhem není žádná jistota nachytání velkých ryb za každé situace. Dělali jsme ale co se dalo, projezdili 160 litrů benzinu (chlapci většinou na svých předchozích výjezdech vystačili s polovičním množstvím), hledali a zkoušeli poctivě každý den, kdy se dalo vyrazit na moře.
Už teď se těším příští rok na Sørøyu 😎
