Každým rokem přibývá tisíce fanoušků, kteří tráví v přírodě tímto způsobem stále více času. My jsme se pokusili o něco podobného v odlehlých horách, poslední výspě civilizace, na ostrově Soroya. Hned ze startu bysme si měli objasnit, co je survival? Toto slovo v angličtině se překládá jako přežití, přežít. Neboli survival znamená, že se pokusíme přežít nějakou dobu v přirodě a to bez nějakých moderních věcí, jako je mobil, tablet, GPS navigace, buzola, stan, balená pitná voda. Bez toho se prostě musíme obejít, zdroje potravy a podmínek pro přežití si najdeme v přírodě sami. Za sebe musím říct, že je to strašně nakažlivé a hned po ukončení výpravy, plánujete výpravu novou, ještě drsnější. To už ale moc přebíhám. Pojďte se podívat, jak jsme pobyt v divočině zvládli my dva.
Začalo to na Maledivách
Tuto výpravu jsme připravovali přesně rok. Věděla jsem, že to nebude nejjednodušší, ale touha ulovit divokého sivena byla silnější než já. Článek píšu hned po cestě zpět, když jsem se vracela s Michalem ze Soroya, protože jsem ještě stále plná dojmů. Tento nápad s horským survivalem měl Michal, který mi to řekl minulý rok, když jsme byli spolu rybařili na Maledivách. Toužila jsem uvidět jezera, která nikdy nespatřila žádného rybáře. Na rozmyšlenou jsem nepotřebovala ani minutu, okamžitě jsem souhlasila, že se tam spolu vydáme.
Chyby si nemůžeme dovolit
Michal o mě říká, že jsem stejně rybolovem postižená jako on. Byl to šílený nápad, ale věděla jsem, že to bude největší dobrodružství mého života. Mnoho měsíců jsme si spolu volali a dohodli jsme vše do poslední podrobnosti. Sebe menší chyba při plánování pobytu v horách, by mohla znamenat vážné problémy v místech, kde se nikoho nedovoláte, protože tam není žádný signál. Jste tam odkázaní sami na sebe. Zavazadla jsme omezili na minimum hmotnosti, abychom se dostali i do nejodlehlejších oblastí. Čekal nás pochod totálně nepřístupným územím, kde nejsou žádné cesty.
První jezero na dohled
Velmi lehce se může stát, že cestu, kterou jste plánovali na dva dny, půjdete čtyři dny. Měli jsme jen dva pstruhové pruty a v batohu to nejnutnější na přežití, 2x spacák, malá krabička na nástrahy, camping gaz , nerezový hrnek, pokud bysme nic nechytili, tak jsme měli balíček polské armády jako poslední záchranu. Vyrazili jsme připraveni na nejdivočejší oblasti ostrova Soroya. První jezero bylo hodně odlehlé, těšili jsme se na první nahození v křišťálově čistém jezeru.
Konečně nahodíme
Začínáme se prát s prvním kopcem a velmi pomalu stoupáme vzhůru. Na jeho vrcholku se nabízí úžasný výhled, kde jsou vidět první pstruhová jezera. „ Zaradovala jsem se.“Moji radost však okamžitě zkazil Michal, který suše oznámil, že u prvního „zarybněného“ jezera budeme až zítra po obědě, pokud se nám podaří do večera zdolat prudké klesání kolem vodopádu, kde budeme muset použít horolezecké lano. Na štěstí si ze mě dělal srandu.
Nástrahy nám nefungovaly
Michal ulovil jen jednoho malého sivena a tomu daroval svobodu. Dívali jsme se na vodu, jak pstruzi krásně sbíraly z hladiny, což bylo pro nás dobré znamení. Já jsem vůbec nevěděla, jak mám chytat, protože v Polsku chytám převážně řekách, tady jsou hlavně jezera. Na první náhozy jsem zkoušela gumy a woblery, ale neměla jsem žádný záběr. Michal lovil na třpytky, ale také žádný zázrak. I v nechytaných jezerech se stane, že ryby prostě nežerou. Společně jsme došli k závěru, že rybaření na tomto jezeru nedává žádný smysl a je nutné pokračovat vstříc dalšímu dobrodružství.
Součástí přírody
Chytali jsme na ledovcových jezerech, která byly velmi hluboká, proto použití těžších třpytek šest až osm gramů bylo nezbytné. Z rána se pstruzi zdržovali na hloubkách a odpoledne, když se voda ohřála a začal létat hmyz, tak se chytalo na mělčinách kolem břehů a u vodopádů, kde velcí pstruzi číhali na svoji kořist. Další dobrou nástrahou kromě třpytek byly také woblery tři až šest centimetrů v imitaci pstruha potočního. Tato barva fungovala stoprocentně, protože v těchto jezerech se jiná ryba než potočák nebo siven nevyskytuje a jedinou potravou je padající hmyz na hladinu, a hlavně požírání svých méně zdatných potomků. Tomu říkám přírodní výběr, přežijí jen ti nejsilnější jedinci, kteří budou připraveni přečkat dlouhou zimu, v trvání sedmi měsíců pod ledem, za úplné tmy. My jsme naši výpravu připravili právě do letního období, kdy pstruh intenzivně loví, aby si vytvořil energetické zásoby na dlouhou zimu.
Přejít na:
Autor: Karolina Błaszczak a Michal Simčo
Foto: rybolovnorsko.cz
4 Responses
Krasný fotky, úžasná příroda. Pěkný počtení. Nikde ani slovo o filmové reportáži. Nátáčeli jste letos?
Ano, natáčeli jsme. Tento pstruhový survival budeme postupně zveřejňovat spolu s dalšími video reportážemi od 24.12.
Teda Sime, ty té Karolíně strašně nakládáš. Já bych s tebou do hor a ještě přes noc nešel, kdybych měl v Hasviku zaplacenou teplou a suchou postel. Jste blázni, totální, ale myslím to v dobrým. Letos se žádný velký potočák nepovedl?
Ne letos to bylo jen o sivenech. Nebylo to ale tím, že bysme potočáky nechtěli ulovit, ale tím, že jsme náhodně vybrali jezera, kde byli samí siveni. Asi dominatní druh vytlačil ten minoritní. Jinak si to nedovedu vysvětlit. Zatím jsme nebyli na jezeře, kdy by byli pstruzi a siveni dohromady.