Rybolov Norsko

Takže pojďme na úplný začátek našeho pobytu v roce 2012, který byl ale bohužel hned spojen s dvěma  nepříjemnostmi. První je hodně nepříjemná vzpomínka. Dům p. Zapy se totiž tehdy, asi z jeho trochu naivního přesvědčení a důvěry v samé normální a slušné lidi, nepřebíral a nepředával přes nějakého správce nebo pověřené osoby. Takže jak jednoduché, přijedou jen slušní lidé a Ti, kteří se k cizímu majetku budou umět náležitě chovat, řádně po sobě uklidí, sbalí se, dají klíč pod rohožku a hurá na trajekt. My jsme tehdy přijeli, dokonce asi hned jako druhá parta po tom, co se tento záměr začal realizovat.

Hovada

Dodnes nevím co to před námi bylo za partičku, ale jinak než hovada se jim říct nedá. Prostě Ti před námi, mimo již zmíněné poškozené lodi (naštěstí to byla jen vnější strana komory), zanechali v ledničce zkažené a smrduté zbytky svých zásob a v mrazácích zbytky rozmražených a už páchnoucích filet plných much. Byl to prostě neskutečný humus, který jsme, včetně celého baráku, půl dne šůrovali.

Jako vojenský velitel

Myslím si, že p. Zapa byl tehdy velmi milosrdný a Ty lidi patřičně „nerozmázl“. Po nás tam byl tehdy ještě Radyn a potom už nevím, ale prostě vše nebo skoro vše, spojené s tímto luxusním ubytováním, přatelským až kamarádským přístupem majitele, včetně jeho optimistického očekávání od tohoto projektu, sice rychle začalo, ale také, možná i z uvedených důvodů, velmi rychle skončilo. Druhá nepříjemnost, ale zdaleka ne tak fatální, je spojena s personou Steinara Halvorsena, majitele Sandland Brygge, v jeho námořnické kšiltovce a dalším stylovém oblečení. Hned první den, kdy stál na rampě před jeho obří filetárnou v celé své parádě, nám z výšky nad námi, jako vojenský velitel, tehdy jednoznačně zakázal, podle něj na vážně poškozené jedné ze dvou lodí, vyjet z přístavu. To, že se poškození následně neprokázalo jako závažné, je věc druhá, ale jeho velitelský tón a styl, kterým nám to tehdy sdělil nás trochu zaskočil.

Kdy, kolik a kdo

Jeho představení ovšem pokračovalo hned další den a to tím, že nás „drbal na doby“ (kdo byl na vojně ví a ostatní si to domyslí) kvůli, menšímu halibutovi (83 cm), kterého jsme zabili a měli ve výřadu. To, že jsme tohoto „chudáčka“ vzali hlavně z důvodu, že by jinak stejně nepřežil není podstatné, ale hlavně jsme se s ním snažili polemizovat o tom, že jsme v normě zdejší míry „de jure“. Skončilo to menší hádkou, ale to jen proto, že jsme hájili naši pravdu a abychom mu dali najevo, že přece jen „neskáčeme po stromech“. On při tom, pravda říct, celkem oprávněně gestikuloval směrem k příchozí rampě do přístavu, kde byly na zemi vyznačeny obrysy úplně jiných exemplářů s přesnými údaji „kdy, kolik a kdo“. Připomínalo to něco, jako jsou otisky na chodníku slávy v Los Angeles a bylo vidět, jak je na to Steinar náležitě pyšný. No samozřejmě měl na co, ale my jsme se snažili tvářit, jako že nás zrovna toto, včetně všudepřítomných fotek velkých až obřích halibutů ve filetárně a jinde, vůbec  nezajímá. Nebyla to samozřejmě pravda,  ale přece ta naše hrdost, když jsme vyhráli Nagano a stali se několirát mistry světa v hokeji…

Co pobyt přinesl

Náš vztah s ním a naše další fungování v jeho majetku, tedy filetárně a přístavu, nebylo po těchto dvou extempore sice úplně ideální, ale celkový dojem z pobytu v Sandland to nijak zásadně neovlivnilo. Já jsem ho zkrátka respektoval jako Nora – majitele, který ať se nám to líbí nebo ne, může vše. Tehdy jsem ovšem vůbec netušil, že se za dva roky do těch míst vrátím, opět se s ním setkám, ale za úplně jiných podmínek a kdy bude všechno jinak. A teď už jen k tomu příjemnému, což tento pobyt jednoznačně přinesl. Ze všech mých výprav mám samozřejmě fotky, ale jinak si dělám i průběžné poznámky a takový malý deník. V paměti ale většinou trvale utkví něco zásadního a charakterizujícího danou chvíli, což v mém případě bylo tehdejší mé vybavení k lovu, ryby všude, první chycená metrová ryba v Norsku, lov halibutů a houby.

Vybavení

Mé vybavení, což už jsem částečně na začátku popsal, bylo úměrné předchozím pobytům ve středním Norsku. Převážně to byly peříčka a podobné nástrahy v mnoha rúzných velikostech a provedeních, dále pilkry, vlastně z pohledu severu pilkiny do 100 g, nějaké gumové ryby do 14 cm se 120 g hlavami od Honzy Dufka + nějaké magické koule a samovyrobené zátěže se systémy k chytání na maso. K tomu jsem měl ještě jako bonus od zmíněného Standy darované nástrahy v podobě několika jig headů a hlav 150 až 250g a čtyř tehdy pro mě nepředstavitelných monster, a sice dvou švédů 500g a dvou ryb Ice fish 22 cm.

Ryby

Když jsme tehdy poprvé vyrazili, byly všude v Sandlandsfjordu ryby a přímo před naším ubytováním,  na písečném dnu a již od mělčin, halibuti, tresky a velké kočky. Byly večery, kdy halibuti vyjížděli na hladinu a připomínalo to sladkovodní večerní sbírání pstruhů nebo lovení bolenů či candátů při hladině. Z 8 dnů, kdy jsme chytali nebyl den, kdy by se nedalo vyjet. Všude a každý den zobrazoval sonar množství ryb, které byly, s výjimkou dvou dnů, neustále aktivní. K Loppě a ke špici Sildy jsme vyjeli pouze dvakrát a i když jsme ryby samozřejmě taky chytali, tak to byly spíše výlety víceméně pro pocit, abychom byli blíž pro nás magické Soroy. A Bergsfojrd ten jsme poznali jen cestou trajektem z Oksfjordu do Sor Tverfjord. Z důvodu již zmíněného domnělého poškození druhé lodi, jsme vyjeli pouze na jedné, v šesti lidech. Jeli jsme přímo od přístavu v Sandland kolmo přes fjord na druhou stranu. Bylo to jedno z doporučených míst vyznačených na mapce, která byla k dispozici v našem domku. Mělo to být místo hlavně na kelery ve sloupci a tak jsme na ně měli patřičně vyzbrojené zejména vláčky.

Vzhůru do boje

A dál nastalo to, co je právě jedna z těch vzpomínek, které zůstanou živé náš celý rybářský život. Díky mé totální rybářské nadrženosti jsem byl nejrychlejší ze všech a podařil se mi první vláčecí hod z celé posádky. A jak to se „začátečníky“ bývá (mí kolegové zde již na rozdíl ode mě byli), při cestě oranžové gumy se 150g hlavou sloupcem dolů ji zaujal jeden z místních kelerů. Další asi nemusím popisovat, protože to, co se dál odehrávalo bylo přesně podle „příruček“ a asi mi v tu chvíli hlavou proletělo i něco z článku Wolfganga Schulteho „Vzhůru do boje“ o lovu kelerů, který jsem přečetl už mnohokrát. Takže i když jsem byl teoreticky jakž takž připraven, bylo to, po mých sladkovodních zkušenostech s celkem slušnými sumci, candáty a štikami, zdolávání tak bojovné ryby, s jakou jsem se ještě nikdy nesetkal. No a výsledkem vítězství rybáře nad přírodou byl keler 101 cm, 10 kg a má první zdolaná metrová ryba v Norsku.

Lov halibutů

Tak to tedy bylo opravdu něco a k zážitku z lovu halibutů jen to, že byli tehdy ještě ke všemu skoro všude. Nejvíc byli aktivní zejména v menších hloubkách (7 – 20 m), na písku, na plotnách, ale i ve sloupci. Bylo to prostě také to „poprvé“, ale se vším všudy. Třepající se špička a rychlé rytmické rány do prutu, nekompromisní tah u větších exemplářů, lopingy s opakovaným dobíráním nástrahy, vracení se za ní až pod loď a v neposlední řadě ozývající se duté rány ze dna sousední lodi, když byl halibut vyloven na palubu.

Houby

Ti, kteří byli v Norsku ve správnou chvíli na správném místě, kdy příroda v tomto směru doslova blázní, to ví. Tehdy v roce 2012 to tak asi právě bylo a v opravdu extrémní podobě. I tento zážitek, tedy houby a téměř všude houby a množství krásných exemplářů křemenáčů, které jsem od té doby v takové míře  zatím znovu nezažil.

Celkový relax

K Sandland v roce 2012 by to tedy bylo vše podstatné. Počasí, které nám rozhodně vyšlo, a to jak na ryby, tak na celkový relax, se s námi rozloučilo nádherným posledním dnem a zejména večerem a nocí, v tu dobu s ještě oním pověstným půlnočním šerem a popůlnočním krátkým okamžikem, kdy se sluníčko při pohledu do otevřeného moře jakoby pouze dotkne jeho hladiny, aby zase vzápětí vystoupalo nahoru.

Ne zrovna optimistická představa

A opravdu poslední poznámka již jen k tehdy poněkud dobrodružné dopravě, která byla z Oksfjordu do Sor Tverfjord a i zpět celkem napínavá. Pro mnoho kolegů by to zajisté byla už víceméně zažitá rutina, ale přece jen dostat se na trajekt pro 16 automobilů a když ne, tak čekat do druhého dne, byla pro mě ne zrovna optimistická představa a tedy trocha nervozity tu každopádně byla.

Popolední nalodění

Příjezd na trajekt do Oksfjordu ho znamenalo načasovat s pokud možno velkým předstihem, aby bylo zajištěno potřebné místo ve frontě a to stejné platilo i při odjezdu ze Sor Tverfjord. V našem případě to tehdy bylo k popolednímu nalodění. Se Steinarem bylo sice něco nejasného domluvené, ale Noři nás předjížděli jeden po druhém, protože tam měli zaparkovaná prázdná auta. A i když jsme přijeli jako devátí a desátí, tak jsme to nakonec „kontrolovali“ ze 14 a 15 pozice z oněch 16 možných, takže uf, uf a za námi se nalodil horko těžko už jen malý valníček s lešením. Jinak další pokus by byl až druhý den ráno a tedy nic moc představa. Nakonec to ale dopadlo dobře a to zejména díky perfektnímu navigování obsluhy na trajektu, což z výprav do Norska všichni dobře známe. A i když tedy nezůstane mezi auty téměř žádné místo, tak přece jen odjedeme, což je v tuto chvíli samozřejmě ten hlavní cíl.

Příště v dalším pokračování Sandland 2014 (30. 7. – 7. 8. 2012) a zejména „druhá tvář rybího ráje“,   Sandland 2016 (11. 8. – 19. 8. 2016).

Přejít na:

• Druhá tvář ráje 1/2
• Druhá tvář ráje 2/2
• Druhá tvář ráje 3/4
• Druhá tvář ráje 4/4

Autor a foto: Rudolf Trávníček