Rybolov Norsko

Jak už to tak pomalu vypadá, dnešním rokem jsem byl ve Visthusu na dlouhou dobu naposled a nenapadá mě lepší způsob rozloučení, jak si vše pěkně od začátku připomenout. Jelikož nám „norkům“ nastává doba půstu a já sám znám tu radost z nového článku tady na stránkách, rozhodl jsem se zavzpomínat tímto způsobem.

Visthus je malá osada ležící na okraji Vistenfjordu (cca 500km nad Trondheimem). Rybářskou osadu má na starosti vždy velmi ochotná a vstřícná paní Hilda se svou rodinou. Ubytování je v typických norských chatkách, většinou pro 6 osob + ve velkém domě na mole (viz.foto). Na fotce lze taky vidět zastřešenou filetárnu, která se nachází ihned nad kotvištěm lodí. Ve filetárně je asi 6 dřevěných stolů, umyvadla, tekoucí voda, osvětlení atd. Jediným negativem, co se týče celkového vybavení, jsou lodě. Motor pouze 20HP a bez volantu. Na druhou stranu nutno podotknout, že z campu se dá vyjet buď na moře nebo hlouběji do fjordu, který je obehnán vysokými skalami, takže jste na ryby schopni vyjet za každého počasí. Majitelka bydlí hned u campu. Její dům se stal v průběhu fungování rybářské osady obchodem s potravinami (možnost čerstvého pečiva), rybářským vybavením, suvenýry, ale i poštou a benzínovou pumpou, kde se každý den doplňují kanystry do lodí. V okolí je spousta pěkných míst a cestiček na procházky, nemluvě o nekonečném množství hub, které se dají najít snad všude.

1. rok – 2008

Náš známý, který byl na tomto místě už několikrát autem se po velkém ohlasu rozhodl uspořádat zájezd autobusem. První problémy začaly už při nakládání autobusu, protože se tento soukromý zájezd pořádal poprvé (pokud vím) a zřejmě se špatně odhadlo místo v autobuse. Ty věci prostě nebylo kam narvat. Nakonec se to vyřešilo zaskládáním záchodu a jedné dvousedačky. To už ale bylo všem jedno a my byli rádi, že můžeme konečně vyrazit. Jelikož jsme vyjížděli ze Slezska, volili jsme cestu přes Polsko. Můj názor? Nikdy více! Samá kolona, díry na cestách a do toho policejní kontrola. Ale možná jsme jen měli smůlu. Téměř každou zastávku jsme si zpříjemnili utopencema a vychlazeným pivkem od řidičů. Utopence nám připravili řezníci, kteří s námi jeli také. Jen tak pro představu, vezli jsme je ve třech 50ti litrových kýblech. Ty se během cesty bez problému spořádaly. Na trajekt do Rostocku jsme dorazili naštěstí včas, takže počáteční problémy byly zažehnány, vše funguje jak má a my už se těšíme, až si konečně narovnáme pokřivená záda z autobusu. Na trajektu se našla dokonce sauna, kde se nás pár postupně vystřídalo a my si tak mohli tuto cestu příjemně zpestřit.

Hurá na vodu!

Hned v Trelleborgu nastal problém, když řidiči museli kvůli „kolečkám“ zastavit na minimálně 3 hodiny. Ty jsme využili procházkou po pláži a samozřejmě vymýšlením všelijakých způsobů lovu a nástrah, které budeme chtít během následujícího týdne vyzkoušet. Vydali jsme se tedy po E6 daleko na sever. Cestou jsme se kochali nádhernou severskou přírodou, pojídali utopence a nemohli se dočkat zítřejšího rána. Do Visthusu je možné přijet jak z jihu, tak severu. My zvolili druhou variantu, která je sice delší, ale jede se pouze jedním trajektem, takže nebudeme muset nikde dlouho trčet. Druhou noc v autobuse jsme s bolavými zády nějak přetrpěli a den D, den příjezdu do Visthusu, byl konečně tady. Kolem 8 hodiny ranní jsme dorazili do kempu, domácí Hilda nás všechny uvítala, my si převzali lodě a chatky. Byl krásný slunečný den, rychle jsme vyházeli všechny věci z autobusu a hurá navazovat na chatu. Mezitím co někteří navazovali, ostatní vybalili, ohřálo se první jídlo a hurá na vodu!

„In the water“

Ještě před výjezdem na ryby jsme se stavili zeptat paní domácí, kde jsou teď ryby. Ona se jen usmála a odpověděla: „In the water“. Tady ten vtípek se stal v následujících letech jakousi tradicí a tak pokaždé, když jsme znovu přijeli a zeptali se, kde jsou ryby, bylo nám odpovězeno, že ve vodě. Ale už přejdu k rybám. Domluvili jsme se, že každá loď pojede někam jinam, abychom zmapovali situaci. Bylo přece jen už kolem 14hod odpoledne a moc času nezbývalo. My se rozhodli zajet do fjordu. Já, který jsem měl zkušenosti pouze z jednoho roku v Aure, jsem na loď vyfasoval 3 nováčky. No co už, řekl jsem si, třeba budou mít začátečnické štěstí a vytáhneme největší rybu zájezdu. Prochytávali jsme kolem skal většinou na vláčecí udice s malým pilkrem a pírkama. Na první den to bylo fajn, zahřáli jsme se kelírkama, kterých bylo všude mraky. Žádná větší ryba bohužel nepřišla. Večer se vrátili všechny posádky s vesměs stejným výsledkem jako my. Pár větších kousků jsme vzali, takže jsme už první den vyzkoušeli nové filetovací nože. Ve filetárně jsme zapojili vapku, kterou jsme čistili ryby od šupin. Zašlápnout ocas a přejet z obou dvou stran, to se nám osvědčilo jako nejrychlejší a nejefektivnější způsob. Jen se musí dávat pozor a nenastavit vapku moc na „hrubo“, aby se nepoškodilo maso. Druhý den nás přivítalo opět krásné slunečné počasí a teploty kolem 15 stupňů. Na září u polárního kruhu to není vůbec špatné. I dnes jsme se rozhodli pro variantu fjordu, ale s tím, že ho zkusíme prochytat celý. Hloubky, mělčiny a prostě zkoušet, na co by ryby tento rok mohly jít. Zkoušeli jsme chytat všude, ale jediné co jsme chytali, byly menší keleři. Na druhou stranu jich bylo tolik, že kolem oběda už začínali všechny pobolívat ruce. Ve fjordu bylo několik vhodných míst na zastavení a ukotvení lodě, takže jsme se vždy uprostřed dne rozhodli dát pauzu na oběd, svačinu, kafe, popř. někteří se vydali na hřiby a borůvky, kterých tu bylo všude mraky. Jestli si dobře vzpomínám, ten den jsme už nic většího nechytli. Všichni 3 nerybáři z mojí lodi byli samozřejmě nadšeni z počtu ryb, kterých jsme za jeden den ulovili, ale já jsem přece nepřijel chytat malé kelery.

Za pokus nic nedáme

Třetí den jsme se konečně shodli, že vyjedem ven na moře. Obloha opět bez mráčku a my se vydali na doposud neznámé místa. Po asi hodině bez záběru (což byl po hejnech kelerů ve fjordu nezvyk) se můj mladý bráška (7let v té době) naštval a řekl, ať zastavím prostě tady, že tady určitě ryby budou. Uprostřed ničeho, podle mapy hloubka 300m, žádná hrana… tak jsem řekl, že za pokus nic nedáme. A ejhle, asi v 50m dostal záběr, že se mu udice opřela o bok lodi a jen tak tak ji udržel. Po mojí malé pomoci a pár minutách se na hladině objevil krásný 80cm keler. Zabral na 100g stříbrný pilkřík (který se stal naší nejspolehlivější nástrahou po následující roky). Ale to byl pouze náhodný záběr projíždějící ryby. Po další hodině hledání jsme našli příjemnou pozvolnou hranu 30–120m, kde jsme s úspěchem ze dna tahali jednoskvrnky s okouníkama. Kolem oběda jsme si chtěli opět udělat pauzu a rozhodli se přejet k ostrovu Mindlandet, kde jsme viděli pěkné plážičky s lesíkama. Cesta zabrala nějakých 15 minut a jedna posádka se rozhodla ještě chvilku zkoušet štěstí kolem břehu. A že to štěstí teda měli. Po 10 minutách se k nám řítí loď a huronským řevem kříčí: „My máme ďasa!!!“ Hned třetí den a už taková ryba. Ďas to byl sice menší, ale kolika z nám se ho už podařilo vytáhnout?! Lovec si rybu ponechal na preparaci a my spokojeně chytali dál. Ryby šly hlavně na lehčí nástrahy, pilkříky s pírkama v hloubkách okolo 20m. Po návratu do filetárny nás čekala opět každodenní dřina s filetováním, kde jsme se ovšem dozvěděli, že do fjordu začínají najíždět velcí keleři kolem 80cm. Plán na příští den byl tedy jasný.

Jako v rybářském ráji

Poslední 3 dny jsme dochytali ve fjordu. Hned první den jsme vyjížděli s vidinou velkých kelerů, kterých předešlý den dovezli chlapi nepočítaně. Bohužel jsme na ně neměli štěstí a proto jsme zkoušeli štěstí na mělčinách s gumama. Výsledkem bylo několik krásných dorší. Největší měřila 107cm. Chytla se na gumu v 15m, na vláčecí udici 60g, krásný souboj. Po první metrové rybě naší party se samozřejmě chytalo hned líp, už to nejsou jen ti malí keleři. A potom se dělo něco, co jsem viděli v Norsku poprvé, ale věděli jsme, že je to jen a jen dobře. Voda začala „vřít“. Hejna malinkých rybek, pod nima keleři, dorše, nad hlavama kroužící rackové, prostě nádhera. A to pravé překvapení nás teprve čekalo. Při jedno z náhozů se zapřáhla ryba, kterou nikdo z nás taky ještě neznal. Byla to jehlice, které při soubojích vyskakovali nad hladinu a my byli jako v rybářském ráji. Tento den jsme žádného většího kelera nechytli, ale první závar na vodě, první metrová ryba a první jehlice, to byl teda den!

První halibut

Zbývali poslední 2 dny a my jsme toužili po záběrech velkých kelerů, kterým se díky jejich bojovnosti můžou rovnat jen málokteré ryby. Náš známý, který tuto cestu do Norska organizoval, nám poradil, jak na ně. Žádné pírka nad pilkřík, stačí pouze 60–100g stříbrný pilkr, nejlépe s červenou trubičkou na trojháku, nahodit do 40m a stahovat postupně k lodi. To měl být návod, jak na ně. A ono to opravdu fungovalo. Ten den jsme chytli každý svého prvního velkého kelera nad 80cm. Jestli můžu mluvit za sebe, na ten první hrčák přes brzdu a modlení se, aby mi vystačila šňůra nezapomenu asi nikdy. Udička 60g se prohýbala do pravého úhlu a já si souboj vychutnával. Když se na hladině objevil keler 93cm, byl jsem radostí bez sebe. Poslední den byl kratší, jelikož jsme museli do večera všechno pouklízet, vydrhnout lodě, filetárnu atd. Nejelo se nikam jinam, než do fjordu. Chytlo se opět několik krásných kelerů, jehlice, pár makrel a i jeden větší halibut. Byl to první halibut, kterého jsem kdy viděl. Vážil 15kg a neodolal stříbrnému pilkru. Samozřejmě jsem hned zjišťoval od chlapů, jak se jim ho podařilo chytit, na co a z jaké hloubky. V zápětí jsem si bohužel uvědomil, že je to poslední den a my jedem brzy ráno domů. Nevadí, příští rok ho lapnu, říkal jsem si. Ráno jsme jen dobalili věci, naložili polystyrénové krabice s rybami a vydali se směr ČR. Cesta proběhla v pořádku a my byli za nějakých 48 hodin opět doma.

2. rok – 2009

Trvalo my asi celý týden, než jsem začal myslet opět na Norsko. Všechny ty úžasné věci, které jsem viděl, ta příroda, ty ryby, ten klid. Proto ihned po otázce, jestli neuděláme stejnou výpravu i příští rok, nikdo neváhal. Opět září, vesměs nepozměněná posádka autobusu i lodí, opět Visthus. Datum byl zvolen stejně jako v roce předešlém na půlku září. Cesta probíhala způsobem jako minulý rok.. Autobus, 2 řidiči, 3 kýble utopenců, spousta piva a málo místa na bagáž. Jen ten záchod jsme zachránili, aby se nemuselo zbytečně zastavovat. Plus malá zastávka do obchůdku v Rostocku (a že tam bylo krásně – viz.fotka). Předpověď počasí oproti minulému roku nic moc, teploty kolem 12 stupňů a déšť. Jak se říká, že předpovědi bývají z 90 procent špatné a mění se co chvíle, tentokrát bohužel ne. Prakticky celý týden nám pršelo. Po této zkušenosti jsem konečně dospěl k názoru, že plovoucí nepromokavý oblek si určitě pořídím. Cesta nám zabrala nějakých 46 hodin a my se paní Hildy zase ptáme, kde jsou ryby. A hádejte kde? Ve vodě…

Od 20–50m

Úplně jiné počasí, úplně jiné podmínky, úplně jiné ryby. Jak se minulý rok chytlo málo obecňaček, tento rok jich bylo všude plno. K mému překvapení opět ve fjordu. Keleři naopak nikde. Ryby se zdržovali od 20–50metrů. Jako úspěšná nástraha se opět ukázal stříbrný pilkřík 100g s nějakým tím páternosterem nad ním. Ryby nebyly tak velké, ale bylo jich spousta. Největší ryby zájezdu se podařilo vytáhnout ze 70m hloubky. Do 300g pilkru se zakousla pěkně baculatá treska (105cm – 12kg).

V Norsku je to pokaždé jinak

Tento rok jsme projezdili 6 dní ze 7 v pláštěnkách. Nebylo to nic příjemného, ale na počtu ryb to bylo znát. Každá sranda něco stojí. Ikdyž ryba přes metr se chytla pouze jedna, již zmiňovaná dorša, ryb kolem 70–80cm bylo hodně. Déšť zkazil naše pravidelné slunění se svačinkami, na které jsme byli zvyklí z loňska, hřiby bohužel všechny promáčené a nepoužitelné, fotek málo. To jen potvrzuje, že v Norsku je to pokaždé jinak a musíme počítat se vším. 7 dní uteklo jako voda a my už se s Visthusem opět loučíme. Jaká to škoda. V roce 2009 se nám žádnou zvláštnost jako ďas, kočka nebo halibut ulovit nepodařilo. Skvělých zážitků jsme si ale opět odváželi tolik, že ani škaredé počasí nám toto Norsko pokazit nemohlo.

Přejít na:

• Visthus 1/2
• Visthus 2/2

Autor: Ivo Kadlic (kaqpa)

Foto: Ivo Kadlic (kaqpa)