Jostolen 2015

To samé bylo u Toma, který po dvouleté pauze zavítal do středního Norska a který tak není, na rozdíl ode mě, zkažený Soroyou, kde jsou ryby kolem 100+ víceméně standardem. Lovných ryb tu obecně bylo velké množství. Pokud chtěl mít člověk jistotu většího úlovku, musel sice zajet dále, než třeba na Bakkanu či na Soroyi (cca o 5 km), ale i v blízkosti fjordu nebo přímo v něm se dalo nachytat. Na střední Norsko tu jsou ryby jak z hlediska skladby, tak i velikosti, takové, jaké by si bylo možno přát kdekoliv jinde. Některá místa se ještě hledala (mníci), některá se zase tajila (někteří rybáři mají urputnou představu, že by jim mohl do příští návštěvy ryby někdo vychytat), ale ono to přijde. Například Doršákovci objevili nové místo na okouníky a kelery, kde bylo následně vyloveno několik desítek krásných okouníků 40+ a kelerů 80+.

Při cestě z této lokality jsme jeden večer zažili i největší vlny, jaké mě v Norsku dosud potkaly. Odpoledne nás vyjelo na okouníky asi 5 nebo 6 lodí (moře bylo sice dost rozhoupané, ale byly to vysoké a dlouhé vlny, které nebyly nebezpečné). Kolem 22:00 už všichni měli nachytáno a tak byl čas na návrat do kempu. V tu chvíli se nám stalo to nejhorší, co se stát mohlo – cca v 80 metrech jsme všichni tři měli prakticky ve stejný okamžik záběr kelerů kolem 85 cm a během chvíle jsme měli všichni tři propletené šňůry.

Než se nám to podařilo rozplést (a podařilo se), byli jsme na moři sami a vlnky měly podle echolotu 5-9 metrů. Stále však byly hodně dlouhé, takže byl problém spíše jen v tom se na každou vlnu dostat, pak ji sjet a znovu vystoupat do výšin. Bylo to jak na tobogánu. Kromě toho se k nám z obou stran blížily dvě rybářské lodě, které jsme díky vlnám viděli jen občas a díky síle vln jsme tak neměli ani moc velkou šanci korigovat rychlost a směr plavby. Nakonec jsme je minuli v distanci cca 80 – 100 metrů, takže vše bylo v pohodě (jen jsme měli strach, aby za sebou netáhly sítě, které by byly v naší trase). Když už jsme byli na dohled trianglu (bylo kolem 23:00, takže už se stmívalo) a mysleli si, že je vše v pohodě, najednou se asi 100 metrů před námi vzedmula vodní hora, v průměru i výšce kolem 10 metrů. Pohledem na mapu jsme zjistili, že je to oblíbená lokalita „5“, kde podmořský kopec končí 5 metrů pod hladinou a některé „vlnky“ zde skutečně řádily. Tak rychlou korekci trasy jsme nikdy neabsolvovali a místu se s náležitou obezřetností vyhnuli. Pak už nás čekalo jen vyhnutí se rozbouřeným vlnám kolem vjezdu do fjordu a kolem tyčí v první čtvrtině fjordu a zdárně jsme jako poslední dorazili do kempu. Horší než vlny pak bylo filetování do cca 02:30, ale to k tomu hold patří.

Co se týká počasí, nebylo si také na co stěžovat. Zažili jsme sice všechno včetně krup, ale celkově bylo počasí velmi dobré. Bylo sice trochu chladněji (tak do 18 stupňů), to však bylo určitě tím, že všechny kopce byli ještě pod souvislou sněhovou nadílkou. Asi jen dvakrát se nám podařilo chytal nalehko bez bundy plovoucího obleku, v krátkém rukávu jsme to tentokrát nezvládli ani jednou (alespoň jsme nemuseli řešit oblékání plovoucích vest).

S ohledem na prognózu počasí na poslední dny turnusu (velký vítr), bouřící se hormony Nakiho a splněné kvóty nachytaných ryb se moravsko-frýdlantská část party rozhodla, že odjede o dva dny dříve (Doršák s Pandionem by si to ještě rozmysleli, ale Naki byl neoblomný), tj. ve čtvrtek. Ve středu večer jsme se tedy, za Nakiho usilovného pitvání tresčích jater, s dobrými parťáky rozloučili a popřáli jim šťastnou cestu domů. Když jsme se ve čtvrtek navečer vrátili z moře, čekal na nás od nich srdečný vzkaz, nalepený na vchodových dveřích. Tento nejen nás příjemně potěšil a pobavil. Vzkaz, jak od nepřizpůsobivých českých spoluobčanů, byl následně odvezen domů a již má čestné místo v mojí pergole – hned vedle výčepního zařízení a trojúhelníkové norské vlajky ☺ ☺.

Gynekolog - amatér odblaňuje - játra :-)