Druhá tvář ráje 3/4

Je 31.5.2013 a naše norská výprava „RUSTARA 2013“, jejíž název vznikl z počátečních slabik jmen zakladatelů RUda, STAnda, RAdek se blíží k Göteborgu. Řídí Standa, jehož Mazda nás tentokrát veze do Stennes (Norangsfjorden), do krásného údolí, kam jedeme po třetí a které je asi víc známé lokalitami Urke nebo Saebo. A tak si jedeme, povídáme, posloucháme Katapulty a v tom zvoní Standovi telefon. Následuje opět jeden z těch osudových telefonátů, které mění běh dalších událostí spojených s našimi norskými cestami. Volá Standova dcera, mluví s tátou, přeje nám šťastnou cestu a jen mimochodem mu i sděluje, že jeden rybář, kterého on zná, bude kupovat velké auto a že pokud by s námi mohl jet do Norska, tak by ho dal na cestu k dispozici. A v ten moment, při pohledu na okolní Göteborg, mi to v hlavě začne „šrotovat“ a v duchu si říkám, „větší auto, budeme min. čtyři, hmm, že by?….“

Rustara 2014

Naší cestu pro rok 2014 jsem začal plánovat ihned po návratu ze Stennes, v červnu 2013. Větší auto a naše rošířená sestava nabízela i jiné varianty než jsme byli dosud zvyklí řešit. No a když ještě projevil zájem s námi jet Dalibor, který mě kdysi definitivně přítáhl k rybaření v Norsku, bylo nás rázem 5 a na světě byla i Rustara 2014. Otázka zněla pouze kam a pro mě byla favoritem Loppa, kterou jsem z roku 2012 už částečně znal a mohl ostatním doporučit, jako opravdový RYBÍ RÁJ.

Nabídka

Délky cesty do oblasti Finmark, která na mapě Norska vypadá vždy dost hrůzostrašně, se naštěstí nikdo nezalekl, takže jsem přípravu rozběhl naplno. S ohledem na již vyzkoušený dům p. Zapy a zázemí Sandland Brygge byl prioritou Sandland. Dostat se k p. Zapovi již tehdy nešlo, takže jsem zkoušel Dintur, CK Pepu Zdeňka Edelmana a přímo i Sandland Brygge. Ovšem termíny byly bohužel všude vyprodané, takže to s naším plánem vypadalo dost špatně. A tak jako na zázrak jsem hleděl na e-mail ze Sandland Brygge s nabídkou pobytu. Pro mě to bylo obzvlášť pikantní, protože se mi opět zjevil „onen“ Steinar Halvorsen a já se měl stát dokonce přímo jeho zákazníkem.

Sandland 2014 (30. 7. – 7. 8. 2012)

Naši cestu jsem naplánoval, po zkušenostech z předchozího pobytu v roce 2012 s velkou časovou rezervou v obavách, abychom se dostali na onen malý trajekt z Oksfjordu a nezůstali nedej bože trčet noc a den v přístavu. 28.7.2014 ráno jsme tedy zahájili známou a už i celkem rutinní cestu na trajekt do Německa, jen s drobnou změnou, a sice zastávkou ještě před hranicem k naložení celé naší výpravy do většího auta.

Dlouhá cesta, kafe a zákusek

Po plavbě trajektem z Rostocku, jsme 29.7.2014 v 6,15 dorazili do Trelleborgu, kde vždy teprve začíná ta opravdová „dálková lahůdka“ směr norsko-finské hranice a dál do oblasti Finnmark. Takže pokud neletíme letadlem, ať chceme nebo ne, překonáváme ony zajímavé a pro slabší povahy možná i poněkud deprimující „milníky“. Trelleborg-Stockholm, 640 km; Stockholm- Töre, 950 km; Töre-Enontekio, 340km. Tady samozřejmě se zastávkou u medvěda a losa, s všehochuti kožešin, parohů, nožů a dalších suvenýrů a hlavně při kávě se zákuskem za 0,5 E. No a potom dál lesem a náhorními planinami s jezery, rašeliništi, houbami, soby, ale i hejny megakomárů, naletávajícími na člověka jako messerschmitty, kde každá „čurací“ zastávka obnáší několik bodnutí a auto plné komárů. Na trase následuje přejezd norských hranic (s případnou zastávkou na celnici) před Kautokeinem, což je z Enontekia cca 200 km a potom cesta většinou kolem samé vody a sjezd nádherným údolím do Alty. Na trajekt, po tehdy rozkopané E6 a částečně po úzké „sobí stezce“, to bylo do Oksfjordu už jen 120 km. Naše cesta tehdy proběhla bez problémů a 30.7.2014 v 15,10 jsme po celkem 3 100 ujetých km z Brna stáli u trajektu, s odjezdem ve 20,00 do Sor Tverfjord a na první pozici.

Magická Soroya

Jel jsem zde po druhé a nevím čím to je, ale vždy jsem měl stejný pocit a jakési mrazení v zádech, když se mi poprvé objeví Soroya. Prostě nevím proč a čím to je, že mě tak jaksi magicky přitahuje, i když jsem tam nikdy nebyl. Ve 22,15 jsme již autem míjeli Sandland Brygge a jeli až na konec Sandlandu, protože já „znalec“ jsem všem chtěl ukázat celou tu krásu velikosti moře s nedalekými ostrovy Loppa (nazývaný jako malá Loppa) a Silda a hlavně Soroyu před námi. Někde uprostřed Sandlandu jsme přenocovali v autě a ráno přjeli ke Steinarovi.

Zákazník a hostitel

A jako v roce 2012, on Nor jako poleno a v námořnické kšiltovce, stál opět přede mnou. Ale na rozdíl od našeho prvního setkání v roce 2012 se tenotkrát smál od ucha k uchu, protože přece „náš zákazník náš pán“. Jen se trochu divil, že jsme nepřenocovali v jeho domečku a že jsme měli předem zavolat (o tomto se ještě někdy zmíním). Přesto a jen na okraj jsem mu připomněl „onu partu s poškozenou lodí a malým halibutem“. On se kupodivu chytil a vzpomněl si na nás, ale vše tentokrát bylo samozřejmě již v úplně pohodě. Času před ubytováním a převzetím lodě jsme využili ke kompletní přípravě na rybolov.

Opět bez cesty na šelf

Od prvního dne jsme se zde pohybovali jednak po mnou vyzkoušených místech a také na základě rad kamarádů z Prahy, kteří tam byli týden před námi a podali tedy nějaké aktuální informace. Jak to tak ale bývá, byli tam právě oni v ten správný čas a my v dobu trochu jinou. Takže žádná velká hejna ptáků a pod nimi ryby, jako zažili oni, ale my jsme museli ryby trochu víc hledat. A tak podle přísloví kdo hledá najde, jsme téměř vždy ryby našli. Je pravdou, že jsme museli i opakovaně vyjet za malou Loppu nebo i do dosud nepoznaného Bergsfjordu, ale stálo to vždy za to. Poslední dva dny naše rybářské zážitky vyvrcholily metrovými kelery a velkými kočkami, a to přímo před přístavem v Sandland. A tak cestu na šelf, kterou jsem měl původně v plánu a kterou jsme chtěli alespoň poslední den absolvovat jsme nakonec vůbec nepodnikli, protože nebyl důvod a vlastně už nebyl ani čas.

Mořská nemoc a kyselé okurky

Za větší zmínku snad ještě stojí pár zážitků a sice např. mořská nemoc, kterou jsme zatím z našich výprav neznali a která naplno zafungovala hlavně u Standy, který se hned při prvním výjezdu za malou Loppu, na velkých táhlých vlnách, doslova „vyblil z podoby“. Když jsem viděl od volantu přes pexisklo jeho zoufalý, chvíli bílý a chvíli víc zelený obličej, bylo mi ho upřímně líto. Od té doby, podle rady, kterou dostal od jistého ukrajince, bývalého vojáka jenž sloužil v armádě na lodi, s sebou vozí nakládané okurky. Velkou zajímavostí je, že to u něho opravdu funguje, takže můžeme doporučit i ostatním rybářům k vyzkoušení. Dále to určitě byla naše dosud největší ryba, Radkův 28 kg halibut, chycený na pilkin 100g. Bylo s tím spojené dlouhé a dramatické zdolávání, protože byl chycený opravdu jen „za krajíček“. A také jsme se při tom učili zacházet s vlastnoručně vyrobenou a dosud nevyzkoušenou halibutí smyčkou, což byla tedy dost velká show. Naše vybavení už tehdy také obsahovalo i ony potřebné „kalibry“ pro oblast Finmark, jako pilkry 500 g a víc a také větší a těžší gumy. Tehdy to konkrétně byly převážně Stormy WE Giant 18 a 23 cm s gramáží 264 a 385 g. Někteří chtěli vyzkoušet i z Urke oblíbená peříčka, což jsem já už měl z první výpravy sem naštěstí za sebou. Po chycení kelírků na všechny návazce, jejich zdolávání a beznadějném zamotání návazců pochopili, že v těchto místech tudy cesta opravdu nevede.

Nezastavitelné ryby

Ve srovnání s mou první návštěvou Sandland v roce 2012, byla tato z mého rybářského pohledu o něco málo horší. Ale je to takové srovnávání, jako například, že se chytilo o něco míň velkých ryb, ryby nebyly celý týden v Sandlandsfjordu a na mělčinách a že limit byl splněný o něco později. Ale oproti roku 2012 jsme zase měli na udicích víc „neviditelných“ a „nezastavitelných“ ryb, což určitě nebylo „rukama“ nebo nekvalitním vybavením. Takže celkově to byl zážitek rybářsky opět dokonalý a vysoko nasazená laťka před našimi dalšími „Rustarami“. Byli jsme prostě v RYBÍM RÁJI.

Přejít na:

• Druhá tvář ráje 1/2
• Druhá tvář ráje 2/2
• Druhá tvář ráje 3/4
• Druhá tvář ráje 4/4

Autor a foto: Rudolf Trávníček