Rybolov Norsko

Za sportovním rybolovem se na norské pobřeží vydává stále více českých rybářů. Kromě trofejních kousků si své úlovky vozí i v podobě zamražených filetů k pozdějšímu kulinářskému zpracování. Při manipulaci s rybami se setkávají s různými druhy parazitů, u kterých často váhají, do jaké míry jsou nebezpeční pro zdraví hostitelské ryby, nebo dokonce pro zdraví člověka jako následného konzumenta pokrmů z ryb připravených. Ne všichni rybáři vypravující se do Norska mají ve svých řadách parazitologa, který dokáže dotazy týkající se cizopasníků ryb zodpovědět přímo na místě. Proto jsme se rozhodli sepsat následující článek, který si klade za cíl podat rybářským nadšencům alespoň základní přehled informací o nejběžnějších parazitech viditelných bez mikroskopu, se kterými se během mořského sportovního rybolovu ve středním Norsku mohou setkat.

Na první pohled

Parazitů, kteří jsou přítomni na povrchu ryby, si lze všimnout už při jejím zdolávání. Často se jedná o korýše, tedy živočichy příbuzné rakům, krabům, blešivcům či planktonním buchankám, kteří se dokonale přizpůsobili parazitickému způsobu života. Ačkoli často na rybáře působí odpudivě, nepředstavují pro člověka žádné nebezpečí. U ryb se však mohou v místech, kde jsou k nim cizopasníci přichycení, objevit sekundární bakteriální nebo houbové infekce. Místem vstupu těchto mikroorganismů do těla ryb bývají nejčastěji otevřené rány vzniklé jako důsledek požírání slizu a kožních buněk parazitem či přímo sáním krve a jiných tělních tekutin.

Asi největším zástupcem, který se vyskytuje zejména na treskách obecných, případně na různých druzích žraloků a rejnoků, je korýš s vědeckým jménem Aega psora ze skupiny stejnonožců (Isopoda). Dorůstá velikosti i několika centimetrů a vypadá jako přerostlá vodní svinule přichycená na povrchu těla ryby pomocí silných nohou opatřených ostrými drápy.

Obr. 1 – Ulovená treska obecná s velkým parazitickým korýšem Aegla psora ze skupiny stejnonožců (Isopoda) na ocasní ploutvi (foto Ladislav Bušta).

O dost menší, ale zato častější, jsou čile se pohybující korýšci přezdívaní „mořské vši“ (z anglického „sea lice“). Způsobem pohybu i tělesnou stavbou připomínají kapřivce rodu Argulus, se kterými se můžeme běžně setkat i na sladkovodních rybách v ČR. U tresek (obecných, tmavých i polaků) se setkáváme zejména s rodem Caligus.

Obr. 2 – Samec parazitického korýše rodu Caligus z tresky obecné pod lupou (foto Jana Bulantová).

Na hostiteli se vyskytují obě pohlaví, nápadné jsou zejména samičky nesoucí na své zadní části těla vajíčka uspořádaná do podoby dvou dlouhých provazců.

Obr. 3 – Samice Caligus sp. nesoucí dvojici dlouhých provazců vajíček. Na jejím těle jsou zároveň přichyceni šedobíle zbarvení ploštěnci Udonella caligorum a shluk kulovitých útvarů na bázi vaječných provazců korýše, které představují vajíčka udonel (foto-lupa Jana Bulantová).

Není bez zajímavosti, že právě mořské vši rodu Caligus na sobě často nedobrovolně nesou ploštěnce Udonella caligorum ze skupiny Monogenea.

Obr. 4 – Detail ploštěnců Udonella caligorum na samici parazitické buchanky rodu Caligus z tresky obecné (foto-lupa Jana Bulantová).

Do této supiny mimo jiné patří i paraziti známí především ze žaber ryb, kterým se někdy říká žábrohlísti (viz dále). V souvislosti s problematikou „mořských vší“ je vhodné zmínit také druh Lepeophtheirus salmonis, který je závažným patogenem působícím významné ekonomické ztráty na lososích farmách. Obvykle se zde proti nim bojuje chemickou cestou, poslední dobou se však do praxe šíří i zajímavý způsob biologického boje pomocí společného chovu lososů s jinými rybami – hranáči, kteří dokážou počet lososích „vší“ redukovat jejich cíleným požíráním.

Jiný druh parazitických korýšů příbuzný buchankám je rod Clavella. Oproti pohyblivým mořským vším najdeme tyto cizopasníky v dospělosti pevně přichycené na okrajích ploutví, okolo řitního otvoru, v tlamě, na vnitřní straně skřelí nebo na žaberních obloucích různých druhů tresek a štikozubců. Obvykle mají bílou, případně narůžovělou barvu a tělo samiček je typicky zakončeno dvěma podélnými vaky plnými vajíček. V místě přichycení je často znatelná obranná reakce hostitele (zarudnutí, zduření tkáně), která může kazit radost z trofejního úlovku.

Obr. 5 – Samička parazitické buchanky rodu Clavella dlouhodobě přichycená na ocasní ploutvi tresky obecné, která již vykazuje známky poškození. Dvojice přívěsků na konci těla cizopasníka jsou vaky tvořené shluky vajíček (foto Jana Bulantová).

Menší, pohybliví dospělí samci často zcela unikají pozornosti.

Na druhý pohled

Dalším výrazným zástupcem členovců parazitujících nejčastěji u tresky obecné je cizopasná buchanka Lernaeocera branchialis, která se ukrývá v žaberní dutině ryb. Snadno ji však odhalíme pouhým pootevřením skřelového víčka ryby a nahlédnutím mezi žaberní oblouky. U infikované tresky se nám naskytne pohled na krvavě rudý vakovitý útvar velikosti tří až čtyř centimetrů, pokroucený do tvaru písmene S, z něhož se vine dvojice prstýnkovitě stočených provazců obsahujících stovky vajíček.

Obr. 6 – Dospělá krevsající samice parazitické buchanky Lernaeocera branchialis přichycená v žaberní dutině tresky obecné (foto Jana Bulantová).

Přední část parazita mizí hluboko ve tkáni pod žaberními oblouky, kde je cizopasník zakotvený pomocí parůžkovitých výběžků, mezi kterými se nachází také ústní otvor. Ten je v bezprostředním kontaktu s aortou, srdečním násadcem, nebo i přímo se srdcem, čímž si parazit zajišťuje neomezený přísun potravy – rybí krve.

Obr.7 – Vypreparovaná přední část parazitické buchanky Lernaeocera branchialis s trojicí kotvících parůžkovitých výběžků, na jejichž bázi se nachází ústní otvor parazita (foto-lupa Jana Bulantová).

U jedné ryby najdeme většinou pouze jedinou dospělou samici lerneocery, výjimečně jich může být i více (pozorované maximum 5 ks/rybu). Co je na tomto parazitovi neobvyklé, je jeho vývojový cyklus. Probíhá totiž na dvou hostitelích. Mladá stadia se vyvíjí na platýzech nebo hranáčích, kde se paraziti i páří. Oplozené samičky se poté vydávají hledat dalšího hostitele – tresku obecnou, u které zakotví v žaberní dutině, rostou do své definitivní podoby a produkují vajíčka. Pokud dojde k úhynu dospělé samice lerneocery, krček i s kotvou zůstávají ve tkáni po dlouhou dobu a pozůstatky parazita je tak možné pozorovat v podobě nažloutlého křehkého kornoutovitého útvaru mizejícího pod žaberními oblouky.

Obr. 8 – Zbytek přední části těla parazitické buchanky Lernaeocera branchialis, která zůstala zanořená ve tkáni ryby i po smrti cizopasníka (foto Tomáš Macháček)

Protože jde o poměrně velkého krevsajícího parazita, není překvapivé, že byl prokázán negativní vliv parazitů na hostitele, zvláště pak při vícenásobné infekci. Pro člověka však tento striktně rybí parazit nepředstavuje žádné nebezpečí a často je bez povšimnutí spolu s rybí hlavou, skeletem a vnitřnostmi vyhozen zpět do moře.

O dost menšími parazity jsou takzvaní žábrohlísti, tedy ploštěnci vyskytující se buď na žábrách, nebo na kůži ryb. Kvůli významným ekonomickým škodám působeným na lososech v norských řekách a na sádkách vešel ve známost především drobný živorodý zástupce Gyrodactylus salaris cizopasící na kůži lososů. S tím se však setkáme pouze na rybách ve sladké říční vodě. U ryb z moře (nejčastěji u tresek tmavých nebo mníků mořských) lze zaznamenat výskyt o něco větších žábrohlístů rodu Diclidophora, kteří se tentokrát vyskytují přímo na žábrách. Lze si jich všimnout jako šedavých plochých útvarů velikosti až jednoho centimetru, zasunutých mezi žaberní lupínky. Pod lupou nebo mikroskopem je pak vidět, jak se přidržují žaberních lupínků pomocí čtyř párů výběžků, zakončených plochými svorkami.

Obr. 9. – Parazitický žábrohlíst Diclidophora denticulata na žábrách tresky tmavé (foto Jana Bulantová)

Obr. 10 – Detail žábrohlísta Diclidophora denticulata přidržujícího se pomocí čtyř párů výstupků zakončených tzv. svorkami na žaberním lupínku tresky tmavé (foto-skenovací elektronový mikroskop Jana Bulantová, dodatečně kolorováno).

Živí se sice krví, jejich početnost na volně žijících rybách však nebývá vysoká. Pro člověka nebezpeční nejsou a podobně jako v případě předchozího parazita se i tito žábrohlísti v naprosté většině případů dostávají nepozorováni spolu s ostatním odpadem po filetování zpět do moře, kde bez živého hostitele záhy hynou.

Na treskách v Norsku se hojně vyskytují i paraziti, kterých si málokdo všimne, a to i přesto, že se nachází přímo na povrchu ryby, a to v množství až desítek jedinců na centimetr čtvereční kůže. Malá velikost parazitů a jejich početnost pravděpodobně svádí k tomu myslet si, že černá bodová pigmentace, která nákazu provází, je vlastně jen běžnou součástí variability ve zbarvení ryb. K pochybnostem pozorovatele často přivede až fakt, že černé tečkování se objevuje nejen na kůži a ploutvích, ale i na povrchu oka ryby.

Obr. 11– Hlava tresky obecné, na jejíž kůži (včetně oka) je vidět množství černých teček, které představují encystovaná a poté melanizovaná larvální stadia motolice Cryptocotyle lingua (foto Tomáš Macháček).

Obr. 12. – Ploutev tresky obecné s melanizovanými larválními stadii motolice Cryptocotyle lingua. Početnost těchto parazitů vynikne zejména při prosvícení ploutve (foto Tomáš Macháček).

Obr. 13. – Mikroskopický snímek encystovaného larválního stadia motolice Cryptocotyle lingua obklopeného buňkami s černým barvivem – melaninem (foto-mikroskop Jana Bulantová).

Zmíněné černé body ve velikosti asi půl milimetru nejsou nic jiného, než vývojová stadia (tzv. metacerkárie) motolic Cryptocotyle lingua obklopená pigmentovými buňkami hostitele
(melanocyty), přirozeně se vyskytujícími v kůži ryb. Larvy této motolice jsou vylučovány z mezihostitelských mořských plžů (obvykle na pobřeží hojného zástupce rodu Littorina) a cíleně se zavrtávají do kůže dalších mezihostitelů – ryb, kde kolem sebe způsobí shlukování melanocytů. Takto zapouzdřené motolice čekají, až rybu uloví a sežere definitivní hostitel, u kterého se dospělá motolice velikosti pouze několika málo milimetrů usídlí ve střevě. Takovým definitivním hostitelem bývá obvykle rybožravý pták či savec, známé jsou i případy nákazy psů a koček. Z šedesátých let jsou popsané i ojedinělé lidské případy z Irska a Aljašky, kde však zřejmě došlo ke konzumaci nedostatečně tepelně opracovaného rybího pokrmu. I přes výše uvedená fakta tyto motolice obvykle nepředstavují nebezpečí pro lidské zdraví. Kůži, která je hlavním zdrojem metacerkárií, mnoho rybářů stahuje, a pokud ji na filetu nechává, upravuje ji za vysokých teplot, které parazity spolehlivě zabíjejí, stejně jako přemražení v teplotách -20 °C po dobu 24 hodin.

Během filetování

V průběhu filetování úlovků se většina rybářů opakovaně setkává s larvami oblých červů, jinak řečeno hlístic neboli nematodů, které čekají, až bude napadená ryba pozřena rybožravým ptákem nebo savčím hostitelem ze skupiny kytovců či ploutvonožců, kteří jsou definitivními hostiteli těchto parazitů.

Nejčastěji si rybáři všímají dlouhých, často žlutavě opouzdřených červů, viditelných zejména ve svalovině břišní dutiny, mezi žebry nebo podél páteře. Jde o hlístice, obvykle rodu Contracaecum, jimiž jsou proslulí zejména mníkovci bělolemí, ale setkat se s nimi můžeme běžně i u velkých tresek obecných či tmavých. Na první pohled podobní jsou paraziti vyskytující se ve velkých množstvích v tělní dutině na mezenteriu, případně na povrchu vnitřních orgánů, jako jsou játra, žaludek nebo pylorické výběžky.

Obr. 14. Tresčí játra napadená stočenými larvami hlístic, převážně rodu Anisakis (foto Jana Bulantová).

Nejčastěji jde o hlístice rodu Anisakis, které jsou oproti nematodům ze svaloviny drobnější a ohledně stočené do kompaktních spirálek.

Obr. 15 – Vnitřní orgány tresky obecné s množstvím parazitických larev hlístic. Nejpočetnější jsou zde stočené larvy rodu Anisakis viditelné ve skupinách na vnější stěně pylorických výběžků střeva (foto Jana Bulantová).

V menších množstvích se v podobných lokalizacích mohou vyskytnout i příbuzné hlístice rodů Pseudoterranova nebo Hysterothylacium. Zatímco žlutě opouzdření červi blízko k povrchu filetu jsou často viditelní na první pohled, zjištění červů z vnitřních vrstev masa je o něco složitější. Pro kontrolu filetů stažených z kůže však lze využít jednoduchý trik s prosvícením masa proti zářivce.

Obr. 16 – Vnitřní stěna žeberního filetu z mníkovce bělolemého s vylézající larvou hlístice rodu Contracaecum (foto Jana Bulantová).

Obr. 18 – Stočené larvy parazitických hlístic viditelné v mase tresky obecné po prosvícení staženého filetu proti stropní zářivce (foto Tomáš Macháček).

Je to obdoba způsobu používaného i firmami, které se importem masa mořských ryb zabývají profesionálně, zářivka je zde však zabudovaná v plochém proskleném boxu, na který se vyšetřovaný filet pokládá. Bedlivá kontrola rybích filetů i tresčích jater určených pro lidskou spotřebu má své opodstatnění. Pokud by napadené maso bylo spotřebiteli zkonzumováno zasyrova (například v podobě suši), hrozí nepříjemné onemocnění projevující se ostrými bolestmi žaludku. Ty jsou působené larvami, které se po natrávení dostanou ven z napadeného masa a snaží se zavrtat do žaludeční stěny člověka. Bez nebezpečí není ani konzumace tepelně upravených nebo přemražených filetů. Uhynulí červi rodu Anisakis a Pseudoterranova mohou být zdrojem nebezpečných látek, které dokážou vybudit imunitní systém člověka a způsobit alergickou reakci v podobě mírné kopřivky až anafylaktického šoku. Před konzumací masa nebo tresčích jater napadených larvami nematodů je tak potřeba důrazně varovat. Při nízké početnosti červů lze uvažovat o jejich individuálním odstranění. Málokdo však má trpělivost na to, aby jednotlivé červy z filetů či jater vybíral, takže napadené maso i vnitřnosti často končívají zpět v moři spolu s ostatním nevyužitým odpadem po zpracování ryb. Rovněž zvýšená početnost larev hlístic v tělní dutině a na orgánech, které obvykle nejsou dále kulinářsky využívány, by nás měla nabádat k důkladnější kontrole filetů a jater z téže ryby.

Výjimečně se lze v mase či tělní dutině mořských ryb setkat i s dalšími parazity, konkrétně s larvami tasemnic. Ve většině případů vypadají jako různě velký (v řádu milimetrů) zacystovaný nebo volně se pohybující bílý kompaktní útvar. Velmi často jde o tasemnice, jejichž definitivní hostitelé jsou žraloci, a v tom případě nákaza člověka nehrozí. Tasemnice rodu Diphyllobothrium (česky škulovec), u nichž reálné nebezpečí nákazy člověka existuje, se zase v oblasti severní Evropy vyskytují spíše v mase sladkovodních ryb. I zde ovšem platí, že nákaza je možná pouze konzumací nedostatečně tepelně upraveného nebo nepřemraženého rybího masa. Přesto, že dospělé tasemnice rodu Diphyllobothrium lokalizované v tenkém střevě člověka dorůstají velikosti až několika metrů, není tento parazit považován za závažného patogena s výrazným negativním dopadem na zdraví hostitele.

Při proříznutí trávicí soustavy

Do zkoumání obsahu trávicího traktu ulovených ryb se obvykle rybáři cíleně nepouštějí, nicméně během filetování ulovené ryby občas může dojít k porušení stěny trávicí trubice, kdy se její obsah včetně parazitů dostane do tělní dutiny. Žaludeční, případně střevní paraziti mořských ryb dorůstají velikostí od několika milimetrů v případě motolic rodu Hemiuris

Obr. 19 – Drobná, pouze několikamilimetrová motolice rodu Hemiuris, která se vyskytuje v žaludku téměř u všech jedinců tresek různých druhů (foto-mikroskop Jana Bulantová).

přes několik málo centimetrů (např. rybí měchovci rodu Cucullanus patřící mezi hlístice z až po několik desítek centimetrů v případě dospělých tasemnic.

Obr. 20 – Velké druhy hlístic (světlí červi) a vrtejšů (oranžoví červi) ze střeva tresky obecné (foto Jana Bulantová).

Paraziti, kteří se nacházejí u ryb v trávicí soustavě, však pro člověka naštěstí zdravotní riziko nepředstavují, ačkoli blízký kontakt s nimi může vyvolat jistou dávku pochybností, zda si kontaminované maso z úlovku ponechat. Jednou z příčin je bezesporu fakt, že v době, kdy už je ryba dávno po smrti, se většina parazitů ještě čile pohybuje, což platí především pro tasemnice a velké druhy hlístic jako jsou dospělci rodu Hysterothylacium.

Obr. 21 – Tasemnice rodu Parabothrium, která se snaží uniknout ze střeva řitním otvorem již mrtvé tresky polaka (foto Jana Bulantová).

Obr. 22 – Přední část těla rybí škrkavky rodu Hysterothylacium s ústním otvorem lemovaným typickými třemi pysky (foto-skenovací elektronový mikroskop Jana Bulantová, dodatečně kolorováno).

Nebo do oranžova zbarvené vrtejše Echinorhynchus gadi, kteří se vyznačují otrněným chobotkem sloužícím k přichycení ve střevě hostitele.

Obr. 23 – Přední část těla vrtejše Echinorhynchus gadi s typickým otrněným chobotkem (foto-skenovací elektronový mikroskop Jana Bulantová, dodatečně kolorováno).

Závěrem

Výše uvedený výčet cizopasníků a možných rizik spojených s konzumací napadených ryb nemá za úkol parazity démonizovat. Naopak, měl by rybářům napomoci utřídit si informace o nejčastěji pozorovaných parazitech mořských ryb středního Norska tak, aby měli přímo na místě jasno, kterým cizopasníkům viditelným pouhým okem věnovat pozornost kvůli možným zdravotním rizikům a nad kterými lze bez obav jen tak říkajíc „mávnout rukou“. Článek se rovněž snaží poukázat na obrovskou rozmanitost nejrůznějších parazitů a fascinující životní strategie, kterými jsou proslulí.

Poděkování

Tento článek včetně fotografií by nevznikl bez finanční podpory katedry parazitologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze, která v srpnu 2016 uspořádala pro své studenty kurz mořské parazitologie ryb ve středním Norsku na ostrově Averoy. Poděkování patří také ochotným rybářům Láďovi Buštovi a Pavlu Moravcovi, kteří vedli naše rybářské výpravy, Janu Kozákovi (honzak) za půjčení dodávky na dopravu studentů i materiálu, Michalu Simčovi, který nám zapůjčil nezbytné vybavení k rybolovu a Janě Seitzové, jejíž cenné rady nám pomohly celý kurz zorganizovat.

 

O autorech

Jana Bulantová

• Odborný asistent katedry parazitologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze, organizátor výjezdu

Tomáš Macháček

• Doktorský student katedry parazitologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze, hlavní fotograf akce

Ladislav Bušta

• rybářský průvodce a člen teamu rybolovnorsko.cz

Kompletní fotogalerii naleznete zde.