Rybolov Norsko

Další volné pokračování příběhů z Karibiku. Plavba lodi La Grace leden 2012. Ti, kdo měli možnost přečíst si povídku “Poklad” si možná vzpomenou na zápletku se žralokem. Byla to krátká zmínka na dokreslení situace. Tento příběh se snaží mé chování vysvětlit a přesto, že od té doby uplynulo již hodně času mám ty okamžiky stále na mysli a před očima.

Za hřebenem

V ten čas kotvila naše loď – La Grace – u jednoho z Panenských ostrovů u ostrova  Saint Thomas v zátoce Flamingo bay. Břehy ostrova jsou lemovány zalesněnými kopci a skalami, pláže na této straně ostrova nejsou. Město “CHarlotte Amalie ” je rozloženo v několika zátokách i po kopcích. Někde za hřebenem pobřežních kopců je velké místní letiště. Podle velikosti přistávajících a odlétajících letadel je to letiště mezinárodní. Toto souostroví patří do teritoria USA o čemž svědčí americké vlajky na mohutných stožárech které jsou na každém ostrově. Na vedlejších ostrovech patřících k Britskému impériu nic podobného nenajdete.

Celní řízení

Bylo již v podvečer a čekáme na signál k večeři. Celní a pasové formality byly již za námi a tak se většina posádky chystala na břeh. Projít přístav, večerní město, najít tu správnou putiku nebo bar, případně tančírnu. Večery a noci v těchto karibských přístavech nabízí nečekaná překvapení a dobrodružství. Vyhlášený karibský rum, místní hudebníci a exotické prostředí dělají s turisty pravé divy. Těchto a podobných “atrakcí” jsem si již užil dosti na svých cestách po Austrálii, N. Zealandu, na tichomořských ostrovech, na Aljašce i jinde. Už jsem se vyblbnul – zdá se. Protože jsme dnes pluli podél mnoha ostrovů a byla to klidná plavba na závětrné straně,  měl jsem po celý den na zádi lodi nahoženy dva pruty s návnadou na vláčení. Byly to zbytky ulovených ryb z předešlého dne. Za celý den nic nezabralo. Když jsme připlouvali do zátoky a připravovali se na kotvení a celní odbavení, oba pruty jsem stáhnul a uložil. Návnadu jsem sice na háčcích ponechal ale musela být zabalena do několika igelitových pytlíků a tašek. Těžko by nám tak “voňavou ” loď celníci pustili do přístavu.

Pohled na město

Po večeři, když část posádky loď opustila jsem opět oba pruty nahodil. Jeden vlevo a druhý vpravo na zádi lodi. Snažil jsem se nahodit co možno nejdále od lodi a na každý prut jsem ještě přidal olůvka aby proudy návnadu neodnášely jinam. Říkám si… je večer a klid, proplouvají tudy ty největší lodě a ty občas ryby doprovázejí. Ještě jsem každý prut zajistil šňůrou a karabinkou aby náhodou nespadly do vody. Nějaký čas jsem seděl na zadním zábradlí zády opřen o sloupek a díval se na rozzářené město, přístav a okolní kopce. Slunce již dávno zapadlo za horizont a siluety pobřežních kopců zvolna splývaly s přicházejícím večerem. Občas se za kopci objevilo přistávající nebo odlétající letadlo. Chvilku jsem ta letadla doprovázel očima a vzpomínal na mé přílety a odlety. Byl jsem sám, jen se svými vzpomínkami a hezkým pohledem na město a přístav. Pak jsem si vzpomněl, že mi Milan nabídl svůj počítač abych si napsal pár dopisů a události posledních dnů. Šel s partou také na břeh. Ještě jsem zkontroloval pruty, byly v klidu, nic se  nedělo. Přešel jsem horní palubu, sešel po čtyřech schůdcích na střední palubu a po dalších schůdcích do chodby která propojovala podpalubí. Moje kajuta byla úplně vzadu, byla to kajuta kapitánská. Měl jsem zde svou kóji, šatník i obyvák. Při plavbě jsem zde nepobýval spíš jsem tu jen přespával.

Dlouho u kormidla

V kajutě bylo pološero, prostor kajuty osvětlovala jen obrazovka počítače. Otevřenými okny proudil čerstvý a voňavý mořský vzduch a ticho rušilo jen šplouchání vln a jejich narážení na boky lodi. Občas nějaká větší zaduněla  a zase bylo ticho. Nejdříve jsem se pustil do dopisování deníku. Dopisoval jsem poslední dva dny (Britskou a USA část panenských ostrovů). Ostrovy Virgin Gorda, Tortola, Saint John a Saint Thomas. Na ostrově Saint John jsme zažili úžasný věci na místním letišti. Mám z toho spoustu fotek a skvělé zážitky. Také vzpomínky na přístavy, průplavy a zátoky – kotviště i města těch ostrovů byly nesmazatelně zaznamenány do mého deníku. Co chvilku psát přestanu a vzpomínám. Vybavuji si situace a místa, tichá zákoutí , zajímavé stromy a kytky, kamenné i dřevěné  domky, dláždění uliček a chodníků, parky a hotely a na mnohých místech i vraky lodí které odkudsi přihnal hurikán. To by byla činnost pro naše cikány – uvažuji. Tolik starého železa. To by u nás dlouho takhle neleželo. Vzpomínám i na čas mích služebních povinností. Kdy jsem byl u kormidla a jak dlouho, kdy jsem tam byl jako záloha, jaké plachty byly postaveny, jakou rychlostí jsme pluly a pod jakým větrem… Přemýšlím také o pirátech, námořnících a mořeplavcích o knihách ve kterých se o tomto prostředí píše. Těch knih je v lodní knihovně hodně. Atmosféra této lodi, plavba Karibekem, práce na lodi a poznávání dalších a dalších ostrovů… to vše mě zcela pohlcuje a ocitám se opět v úplně jiném světě. Ve světě klukovských snů a přání.

Prudký záběr      

Jako nenadálý blesk a následující ohlušující hromobití mě ze snění probouzí řvoucí brzda navijáku (jako když se zblázní). Zabrala ryba a velká – blesklo mi hlavou. Vyskakuji od stolu, židle s rachotem padá na podlahu ale to již utíkám temnou chodbou ke schodům na palubu. Schůdky beru po dvou a shýbám hlavu abych nenarazil na horní trámek dveří (již se to parkrát podařilo). Dva skoky a další schůdky na horní palubu. Naviják stále řve a v tom tichu je to jek siréna. V běhu odhaduji na kterém prutu ta ryba je a již ho držím v ruce. Zvedám špičku prutu, oddělávám zajištění sňura se z navijáku stále nezadržitelně odvíjí. Ten zvuk navijáku je přímo omračující. Jen zkušený rybář v takový okamžik nezazmatkuje. Prut již držím pevně oběma rukama k mžiknutím oka kontroluji stav vytáhnuté šňůry. Je to dobrý, ještě je čas. Konec prutu opřu v boku těsně nad opaskem a levou rukou pozvolna přitahuji brzdu. Nechávám rybu ještě unikat a stále pozvolna přitahuji. Poměrně dost prohnutý prut a ještě dosti velký tah ryby dává tušit její velikost. V tomto okamžiku je nejdůležitější získat s rybou kontakt. Přes prut a napnutou šňůru co i v slabém větru píská a skoro zvoní (nejkrásnější hudba pro ucho rybáře) je cítit každý její pohyb i úmysl. Už ji cítím, má stále snahu odplouvat. Síla brzdy ji však bere hodně sil.

Odhadem 10-15kg

Otáčí se do strany a v tomto okamžiku tah povoluje. Velmi rychle navíjím vymotanou šňůru zpět na naviják a snažím se rybu přiblížit k lodi. Najednou vnímám i nastalý ruch kolem mne. Můj úprk a rámus, zvuk brzdy navijáku probral spáče na lodi, karbaníky a ti všichni přicházeli na palubu a co že se to děje. “Jirka má rybu nekecej fakticky, běž pro foťák, tak bude zejtra oběd, běž mu s tím pomoct…” a tak podobně. Když ryba pozná, že je tažena kam nechce opět zabere, prut se prudce skloní a šňůra se opět pozvolna souká z navíjáku. Není kam spěchat a tak zase pozvedám prut nahoru aby se odpor rybě zvýšil a čekám až se ryba více unaví. Je to boj člověka s přírodou (a bohužel člověk občas nad přírodou vyhraje, jenže pak zase dostane od přírody přes dršku a většinou když to nejméně očekává). Ryba ještě vytahuje pár metrů a pak tah opět povolí, ryba se otáčí a plave k lodi. To je signál k opětnému rychlému navíjení protože je optimální, aby byla ryba stále v pevném kontaktu. Jak je šňůra příliš dlouho volná, ryby má možnost udělat kotrmelec či jinou fintu a z háčku se vyvlíkne. Získávám asi 10-15 metrů. Ryba může být tak 50m od lodi a podle síly tahu a prohnutí prutu odhaduji její velikost tak na 10-15 kg. Prut je silný, šňůra také a tak není obav, že by něco povolilo. Ještě trochu dotahuji brzdu a beru ji větší silou.

Přejít na:

• O žralokovi 1/2
• O žralokovi 2/2

Autor: Jiří Ludvík

Foto: Jiří Ludvík