Rybolov Norsko

Sitka, Dutch Barbor, Rost. Velká světově známá loviště světového významu. Co jméno to pojem. Velkolepé svátky rybolovu, oslava tvrdé a nebezpečné lidské práce, zlatý důl rybářů a zúčastněných ekonomik. Sjomat AS Rost s roční produkcí 6000 tun rybích produktů je jednou z nich. Ty nejčerstvější skrej, solené ryby, sušené ryby, uzený kaviár. Do obratu této rodinné firmy který činí 100 miliónů NOK jsem svojí pomyslnou kapkou přispěl i já…

Mořská panna

Haavaerbuen, česky Mořská panna, je krásná, silná a dnes si už myslím, že i bezpečná loď s velice zkušeným rybářem a kapitánem v jedné osobě, kterému nechybí odvaha a zná dokonale moře včetně své lodě. Kapitán par excellence. John Harry Sandoy je profesionální rybář se kterým příležitostně rybařím už 25 let a na nabídku zúčastnit se významné rybářské kampaně v okolí ostrova Rost, jsem s radostí kývnul. Každé ráno jsem ve 4 hod vstával, udělal kávu, v klidu nasnídal, vyřídil emaily, přečetl novinky z domova, pak před šestou teple oblékl a vyrazil sněhem zavátou silnicí do přístavu k veliké fabrice na zpracování ryb, kde u dlouhého mola kotvil a na své lodi bydlel Harry. Tam mě s již zahřátým motorem každé ráno očekával a hned ještě za tmy jsme vyplouvali na moře, domů se vracejíc okolo druhé odpoledne s úlovkem okolo čtyř tun ryb a mojí výslužkou okounů a kambal. Překrásné scenérie při východu slunce společně s atmosférou očekávání a napětí z nadcházejícího lovu, mi z paměti do konce života nezmizí. Probouzející se polární den,v širém oceánu rudými vlnami plující loď a na obzoru zlatorudě lemované zasněžené lofotské pohoří nelze zapomenout nikdy. Práce kterou já při lovu odvádím, spočívá v obsluze hydraulického zařízení na vytřásání a uložení sítí, včetně vykrvení a roztřídění ryb do boxů. Přestože jsem s Harrym rybařil už mnohokrát, počet lovících lodí a rozsah komerčního rybolovu na ROSTU mě doslova šokoval. Nicméně srovnat si v hlavě to, že s tím stejně nic neudělám, trvalo jediný den a ze smutné a krvavé práce se stala pouhá rutina. Tresky, jako krásný živý tvor pro mě přestaly existovat. Ukazováček levé ruky do oka, palec do úst, obrátit na záda, zaklonit hlavu, pravou pak ostrým nožem nacvičený řez až k páteři a vysoko stříkající tenoučký pramínek krve… To byla moje práce.

Malé tsunami

Jednoho rána byla silnice zavátá mnohem více než obvykle a já málem k lodi dorazil pozdě. Když jsem vystupoval před fabrikou z auta, vítr mi doslova vyrval pootevřené dveře z ruky a já ve skrytu duše doufal, že dnes rybařit nebudeme. Skutečnost byla ale zcela jiná. Haavaerbuen již vesele pobrukovala, ve své příjemně vyhřáté kajutě mě přivítala vlídně a přátelsky, i Harry mě obdařil svým každodenním bezelstným, rovněž přátelským úsměvem a se slovy „god morning Hoonz“, otočil kormidlem a vyrazil z přístavu. Sotva Havvaerbuen opustila bezpečí zátoky a strčila svůj čumák do volného moře, začala se houpat silněji a dříve, než bývalo zvykem. Zatím to nic neznamenalo, protože v okolí Rostu se rybaří téměř pořád ve vysokých vlnách a to i tehdy, kdy nefouká žádný vítr. Vlny v okolí ostrova má na svědomí nejen vítr, ale i silný proud, který vzniká při přílivu a odlivu. Nezměrné masy vod valící se na miniaturní ostrůvek a mělčiny v jeho okolí, dávají vzniknout proudovým vlnám, které podle profilu dna a síle přílivu mají různou výšku a energii. V každém případě jsou mnohem nebezpečnější než vlny z větru. Jejich energie neslábne a než zaniknou, dokáží urazit stovky metrů a svým charakterem připomínají spíše malé tsunami. Po dvaceti minutách plavby se loď začala pod nárazy vln silněji otřásat a více houpat. “Liten kuling” utrousil Harry a mírně přidal na plynu. Liten kuling není nic zvláštního a ve větru mezi 10m až 15m za sekundu se rybaří v pohodě a zcela běžně. Takže pohoda klídek…

Sterk storm

Pohoda se ale záhy začala měnit v nepohodu, když Harry směrem k mé osobě prohodil: “Stiv kuling Hoonz”. Ani to by nebylo ještě nic hrozného, nebýt toho, že jsme se stejnou zarputilostí vytrvale mířili dál k nastraženým sítím, vstříc rozbouřenému oceánu a kvílícímu větru. K tomu začala silně namrzat loď a namísto toho, aby se rozednívalo, byla tma větší a větší. Plíživý pocit úzkosti se už zahnat nenechal, proto jsem se chytil pevněji madla nad hlavou a doufal v zázrak, který by počasí včetně Harryho umoudřil. Avšak místo toužebně očekávaného zázraku jsem byl po pár minutách  nedbale upozorněn, že  stiv kuling  se ráčil změnil na sterk kuling, který již představuje vítr zhruba 70 km v hodině a za daných okolností je předzvěstí vichřice. “To je dobře že bude vichřice, třeba pojedeme domů” přemítám, ale to už jsem se ve skřípající, prudce se otřásající Haavaenbuen sotva držel na nohou a vodní tříšť zalévala celou palubu. “Už mám tvoje kulingy úplně v řiti a když je člověk jednou posranej, tak je úplně jedno jestli je to hodně, nebo málo a mimochodem by se mi jeden z těch tvých kolíků, nebo jak tomu říkáš, hodil právě teď rovnou do prdele”. Přesně takto jsem uvažoval, když se z pod dalekohledu který měl Harry neustále přilepený na očích ozvalo: “Liten storm!”. To už mi docházela trpělivost. Koutkem oka jsem pohlédl na radar a zjištění, že široko daleko se nenachází ani jedna z obvyklých dvou stovek lodí, mi na klidu rozhodně nepřidalo a pohled na druhý monitor, kde jsou zobrazeny naše sítě s bójemi, mě také nepotěšil. Zbývalo urazit ještě pár kilometrů a v takto rozbouřeném moři to mohlo představovat klidně hodinu, nebo dokonce více. Díky vlnám které neustále přibíraly na své výšce, se zdála Havvaerbuen čím dál tím menší a menší, až jsem nabyl dojmu, že plujeme rozbouřeným mořem na malé dětské hračce. Pro lepší představu to bylo naprosto stejné jako lov krabů na Aljašce, pouze s tím rozdílem, že jsme pluli na daleko menší lodi. Zhruba po hodině divoké plavby mě z mého snění vytrhlo několikanásobné, velice hlasité a naléhavé varování z rádia určené všem lodím, že se směrem k Rostu blíží sterk storm. V době, kdy jsem se zrovna zvedal z podlahy a snažil se již poněkolikáté bezúspěšně postavit na nohy, mě v klečící poloze zastihl strohý rozkaz: „Hoonz bój“! Když jsem otevřel dveře, opouštějíc relativní bezpečí a teploučko kajuty, mi nastalá situace poskytla zajímavý, ale děsivý  pohled.

Nastalo peklo

V místech, kde bývala zeleně natřená paluba, proudila sem a tam zpěněná mořská voda a celá scéna vyvolávala dojem že půjdeme s naprostou jistotou ke dnu. Vkročit do míst kde vidíte pouze vodu, vyžadovalo notnou dávku odvahy, ale paluba tam stále ještě byla a já dokonce koketoval s pokušením umístnit na nástavbu kameru, kterou jsem měl v kapse bundy. Tuto myšlenku jsem ale okamžitě vyhodnotil jako ztrátu času, protože na zmítající se loď bych to nedokázal a také proto, že možnost vidět film, už nikdo mít stejně nebude. Dodnes mě mrzí, že jsem se o to tenkrát nepokusil. Vydal jsem se tedy přes vodou zaplavenou palubu na pravobok lodi, kde se čas od času z vody vynořilo zábradlí ohraničující můj „bezpečný“ životní prostor, skálopevně odhodlán splnit Harryho rozkaz a na první pokus vylovit bóji. I když  bóje mívá několik metrů fóra, byla ponořena pod hladinou a vypadala jako veliký hluboko potopený pomeranč. V obavách jsem pozoroval na naši loď valící se vlnu, chystající mi svojí mokrou, ledovou náruč a k mému potěšení jsem si všiml, jak  na svém zpěněném hřebeni nese hlídací psy, věrně čekající u naší sítě a dlouhou duralovou tyčí zakončenou čtyřhákem rychle zachytil lano, na kterém byli uvázáni. “Síí dog”, jak  jim Harry říká, jsou plastové barevné koule na asi 10ti metrovém laně, přivázané k bóji. V ten moment zastavil kapitán loď, v klidu oblékl své oblíbené oranžové jake a se slovy “good Hoonz”, popadl lano se psy, dal do navijáku a zapnul spojku. Nejprve jsme vytáhli bójku, za dalších sto metrů čtyřicítku kotvu a pak… nastalo peklo! Naše, dva kilometry dlouhá síť obtěžkána tunami chycených ryb, nás doslova přikovala ke dnu, připomínajíc jakousi pupeční šňůru, se kterou byla Haavaerbuen napevno spojena s matičkou Zemí. Teď jsme už jen s obtížemi a těžkopádně kopírovali rozbouřenou hladinu a vlny se s hukotem valily přes nás. Ale i navzdory problémům, se na pracovním stole začaly objevovat první ryby. Zaujal jsem tedy svůj obvyklý postoj zády k moři a tím zároveň přestal koukat do na nás se valících vln. Šedivá zástěna natažená na protější straně mezi palubou a nástavbou, aby bránila větru protahovat lodí, se  pro mě rázem stala stejně tak uklidňující, jako plachta kterou natahují sestřičky pacientům před oči, když se jim doktoři chystají odříznout nohu. Bylo to milosrdné a nebýt toho, že mi  ledová voda přitékala límcem, odtékala rukávy a přetékaly holinky, chyběly k mému dokonalému štěstí už jen špunty do uší. Sem tam se mi podařilo nějaké té ryby zmocnit a podříznout jí, ale drtivá většina plavala různě po palubě a větší část se vracela zpět rovnou do moře.

Kapitán John Harry Sandoy

“Však já si vás tam stejně najdu,za chvíli jdeme za vámi a ty palice vám i tak podřežu”. Představa, že na oplátku, až budu mrtvý, začnou ožírat ony mě, mi za dané situace připadala jako lepší alternativa toho, co se právě dělo na lodi. Když  na nás přesně podle předpovědi uhodil sterk storm, došel Harry k závěru, že v nejlepším je třeba přestat. Sice stál jen dva metry ode mě, ale slova “Hoonz knif”, odnesla a přeřvala meluzína. Ukázal tedy posunkem jako když něco řeže, druhou rukou na můj nůž a pak směrem k sítím. Ještě mě stačil upozornit, abych bouchl dveřmi od kajuty že se nám tam valí voda a vyrazil, alespoň z mého pohledu, na nebezpečnou, sebevražednou misi. S nožem v zubech přelezl naviják,  jednou nohou v oceánu a duhou na palubě se obkročmo posadil vedle ledem obaleného zařízení s válci, přes které jsou na loď vytahovány sítě, levé předloktí zasekl za zábradlí na nástavbě a přikrčený jako číhající kočka, zaléván vysokými vlnami, hleděl směrem k síti. Protože se kapitán John Harry Sandoy právě koupal a neměl čas na velení, ovládl loď nepopsatelný chaos, zmatek a anarchie. Naviják stále ještě běžel a přesto, že namáhavě supěl, kvílel a naříkal, další a další ryby zabalené v muchlající a zamotávající se síti padaly na naší palubu. Některé zůstávaly v síti oběšené, jiné, kterým se podařilo osvobodit, vesele plavaly v naší lodi a již se radostně zabydlovaly krásném novém vraku. Dokonce už i já jsem dávno opustil vytřásadlo na které se bez jakékoliv kontroly nabalovala síť a nemajíc už ani ostrý nůž, jsem přestal tresky pronásledovat a v napůl potopené lodi, uprostřed běsnících živlů, jsem rybám vyhlásil příměří. Dál jsem se o ně nestaral, mé tělo i mysl zaměstnávaly starosti charakteru zcela jiného. Kapitán stále ještě obkročmo seděl na ledem obaleném boku lodi a houževnatě odolával náporu studené vody. Občas ze zelenomodrých vln prosvitlo jeho milované červenooranžové jake a já tak k mému potěšení díky tomu věděl, že tam alespoň prozatím, stále ještě visí. Představa, že bych se velice snadno mohl octnout úplně sám, daleko na moři uprostřed bouře a s kvílícím navijákem který Haavaerbuen nemilosrdně stahoval pod hladinu, byla absurdní a děsivá. Ze všech sil jsem odmítal přijmout realitu, přemýšlel o tom, kde se stala chyba a nedokázal pochopit cesty osudu, jakým způsobem mohly zavléct jednoho bezvýznamného suchozemšťana, daleko za polární kruh, na ledem obalenou a právě se potápějící loď. Do reality mě navrátil Harry, který se natáhl směrem k síti a jako zkušený porodník přeřízl jedno ze dvou lan sítě a po chvíli i druhé. Tuny ryb oběšených v síti pomalu klesaly ke dnu a v ten moment se Haavaerbuen, zbavena své pomyslné  pupeční šňůry zhoupla na vlnách, poskočila nahoru a já poprvé mohl pozorovat celou děsivou přírodní scénu ve své majestátné a divoké kráse. Kam až oko dohlédlo, bylo vidět vzdouvající se, černé, hrůzu nahánějící a dle Harryho zkušeného odhadu, devítimetrové vlny…

Chladná hlava

Až když jsme pluli k domovu, mi Harry cestou vysvětlil, jak se vlastně vše seběhlo. V pro nás kritické situaci si zachoval chladnou hlavu a tím i potvrdil svojí profesionalitu. Naši dvoukilometrovou síť tvořily dvě sítě kilometrové, spojené k sobě. Když situace ohledně vln začala být neúnosná, vzal nůž a na zábradlí čekal až se objeví modré spojky, kterými jsou obě sítě  svázány. Ty pak přeřízl loď zbavil mnohatunové zátěže a otočil směrem k Rostu. Po celou, téměř dvouhodinovou cestu domů jsem musel s hadicí v rukou neustále udržovat plnou dvoutisíc litrovou nádrž na levoboku, abychom eliminovali nápor vln zleva. Práce to byla Sysifova, protože se voda neustále vylévala a čerpadlo na silně se naklánějící lodi nasávalo převážně vzduch. Nicméně jsme po hodině z bouře vyjeli a bezpečně dorazili do přístavu.

Suchozemec z jižních Čech

U fabriky jsme vyložili zbytek ryb které nám vlny v lodi ponechaly a já odjel k naší chatě. Naproti ní, u velkého mola kde kotví Storreker svojí loď stojí hala, kam se ukládají rybářské sítě a také místnost, kde se suší promočené věci a scházejí klábosit rybáři. Když jsem se celý promáčený objevil ve dveřích a dával na sušáky totálně promočené oblečení, zeptal se mě mým zevnějškem evidentně pobavený Storreker, který tam u stolů se svými kumpány popíjel, kolik jsme nachytali. Řekl jsem, že asi tunu.K mému překvapení mě uznale poplácal po ramenou, prohodil, že jsme jediní kdo toho dne vůbec vyplul a mě u srdce hřálo, jak suchozemec z jižních Čech, odkojený Dehtářem (stohektarový, krásný rybník v jižních Čechách), společně s rybářem z jižního Norska, ukázali ostříleným mořským vlkům od polárního kruhu, jak se vlastně ty ryby chytají…

No a o tom, jak jsem na širém moři omylem podpálil Harrymu loď, nebo o tom,  jak pro nás musel přiletět vrtulník, napíšu snad někdy příště…

Autor a foto Jan Havlík alias Jerghanz