Rok se s rokem sešel, jsem zase na Soroya a navazuji pruty na pstruhy. Zdejší jezera jsem si zamiloval, protože ukrývají nejedno překvapení. Mám zde již několik potočáků přesahující hranici 50cm a rád bych se letos přiblížil k 60cm hranici. Tato výprava bude nová v tom, že beru s sebou moji kamarádku z Polska – Karolínu. Tvrdí mě, že je zdatná rybářka, ale to si brzy ověřím. Dnes je na moři velký vítr až 12m/s, takže výprava do horských údolí bude to pravé. Na Soroya jsou dva typy jezer. Jedna jsou přístupná jen z pevniny a druhé z moře. Na moři dnes zuří bouře, takže jdeme pěšky.
Výborné podmínky pro lov
Začneme na kaskádě, což je soustava tří jezer nad sebou, která jsou napájena malou říčkou. Prochytáváme první jezírko, kde jsem nikdy žádného velkého potočáka neulovil, ale co kdyby… Ne, ani tentokrát zde žádný větší kousek nebyl, potrápili jsme jen pár rybek kolem 20cm. Stoupáme dále do hor, čím více roste nadmořská výška, tím víc klesá teplota a sílí vítr. Zpočátku jsem si myslel, že oblačné počasí s deštěm bude to pravé. Rovněž vítr, který pěkně čeřil, hladinu pracoval pro nás, protože pstruzi číhající kolem břehů, mě nemohli spatřit.
Počasí je na rukavice a kulicha
Na druhém jezeru jsme absolutně bez záběru. Musím uznat, že si Karolína počínala velmi dobře a snažila se provláčet mělčiny kolem břehů, leč marně. Dnes nás může zachránit jen třetí jezero, které je nejdále od civilizace, takže je absolutně divoké, téměř nechytané. Neustále nás bičuje déšť a silný vítr. Ruce mě pomalu tuhnou, vůbec mě nenapadlo, že v červenci budu potřebovat na pstruhy rukavice a kulicha. Ten by se teď tak hodil! Dle mých pokynů stoupáme ke třetímu jezeru, je to výšlap na další hodinku a bude nutné projít sněhovým polem, kde nedoporučuji nikomu spadnout, protože by sjel po zadku několik set metrů do údolí.
Jen pro odolné kusy
Jsme nahoře! Štíty hor jsou zahalené do mlhy a poletuje sníh s deštěm. Tak dnes jsem to asi přehnal, zpytuji svědomí, při pohledu na totálně promrzlou Karolínu. Rozhodli jsme se, že se nevzdáme a prověříme ještě toto jezero. Dáváme si hodinku extrémní vláčky, ale bez úspěchu. Pstruzi prostě neberou, ani tady na odlehlých místech, kde zavítá maxilmálně jeden, až dva rybáři za rok. Máme toho dost! Počasí se ještě zhoršilo, padla mlha a není vidět na krok. Netušil jsem, že cesta dolů bude horší než nahoru. Brodíme se podmáčeným vřesovištěm a borůvčím. Co chvíli se mě zamotává noha a padám, pomalu přestávám rozlišovat, jestli je to sestup nebo volný pád. Netrefil jsem přesně cestu zpět, tak dost bloudíme.
Extrém, na který se nezapomíná
V mlze jsem narazil ještě na jedno jezero, kde bych rád nahodil, ale při pohledu na Karolínu, která je totálně zničená a klepe ukazováčkem o čelo, jsem to vzdal. Po sedmi hodinách se nám podařilo dostat zpět na chatu. Karolína před chatou vylévá vodu z bot. Z její tváře čtu, že jsem to na první výpravu přehnal. Ptát se jí, jak si to užila? Je v této situaci zbytečné a mám strach, že bych mohl schytat nějaký pohlavek. Celou cestu na Soroya autem mě říkala, že má ráda extrem, tak dnes ho zažila v nejryzejší podobě. Budu rád, když to neodleží, protože je to můj parťák v lodi. V následujích dnech se počasí umoudřilo, tak jsme se věnovali mořskému rybolovu a pstruhy jsme odložili na neurčito.
Na moři ryby neberou
Po třech dnech jsem mlčky naložil pstruhové proutky do lodi. Chytali jsme kočky a halibuty ve fjordech, ale moc to nešlo. Počasí až moc hezké, bylo jasno, téměř bezvětří. Nabídl jsem Karolíně, že kousek odsud je zajímavé pstruhové jezero, jestli si nechce zavláčet. Okamžitě souhlasila, tak jsem se vydal na cestu. Zaparkoval jsem loď na korálové pláži s jemným bílým pískem. Tady necháme loď a půjdeme asi dva kilometry pěšky k jezeru. Karolína je nadšená, uchvácená místní přírodou, horami a vodopády.
Karča boduje
Pomalu se blížíme k jezeru a z dálky je slyšet šumění padající vody, jak se vodopády řítí do jezera. Jdeme rovnou k přítoku, kde očekávám největší aktivitu ryb. Budeme chytat na pruty ultra light 1-9g. Takže každý souboj bude jedinečným zážitkem. Podal jsem Karči prut a sám si chystám svůj. Najednou slyším ječet Karolíny brdu, je tam! Následuje série divokých výskoků a ryba si to namířila na prostředek jezera, ve snaze, zbavit se háčku. To se jí nepovedlo, tak při druhém výpadu míří kolem břehu mezi velké kameny, ani zde se jí uniknout nepovedlo, takže po deseti minutách adrenalinového divadla, bojuje u břehu velký potočák, atakující hranici 60cm. Teď jsem spokojený, moje vyprávění o velkých pstruzích, jsem konečně podložil pádným důkazem. Karolína si užívá konec souboje s velkým pstruhem, který ji nyní leží u kotníků.
Přejít na:
Autor: Michal Simčo a Karolina Błaszczak
Foto: rybolovnorsko.cz
Víc takových článků!
Teď jsem dopsal pro Rybářství článek “Na tresky s ženskou logikou”
Vyjde v prosinci na stáncích.
Trochu z publikační historie RN. Z DVD pro Rybářství byl můj pětiletý vnouček celkem zmaten.Trváte na faktu že lipan je ryba lososovitá ?
Zdravím s úctou k vašemu širokému záběru Vraný
Ano, jsem přesvědčen, že lipan je lososovitá ryba. Pokud mě vyvedete z omylu, budu rád. Zdravím Vás!
Teď jsem náhodně narazil na tento článek, jsem škokován, jak velcí pstruzi se dají v Norsku nachytat. Moc pěkně sepsáno. Přeji hodně štěstí na dalších výpravách za velkýmu potočáky.
Díky Franto, také letos se chystáme do hor na pstruhy a pokusíme se ulovit ještě větší kousky. Jsem přesvědčen, že v těchto jezerech žijí jedinci přesahující váhu 5kg. Musí se do hor na minimálně 3 dny, aby ses dostal hodně daleko od civilizace.