Rybolov na Špicberkách 1/2

Jistě nejsem jediným příznivcem rybolovu v Severním moři, kterého již mnohokrát přepadla myšlenka, jak to asi tak s rybami vypadá opravdu hodně daleko na severu? Veškerá literatura a nakonec i zkušenosti většiny rybářů jasně nasvědčují skutečnosti, že pokud rybaříte na moři v Norsku, tak čím dál na sever jedete, tím víc a větších ryb ulovíte. V tomto směru je pro české rybaře bezesporu nejznámější lokalitou ostrov Soroya, ležící na nejzazším výběžku Norska v oblasti Finnmark. Ale jak to asi tak vypadá ještě dál? Vždyť Severní pól je od ostrova Soroja vzdálen více než 2 000 km. Dál na sever to v Norsku už opravdu nejde, ale nějaká pevnina se mezi Norskem a Severním pólem přeci jen nachází. Tak co se podívat na ryby do těchto neznámých končin? Osobně jsme měli s mou přítelkyní Ivanou štěstí a tyto pro české rybáře neznámé končiny navštívit a záhadu okolo ryb hodně daleko na severu poodhalit.

Na místní vědecké základně

Stalo se tak v srpnu roku 2014, když nás osud naší práce ichtyologů zavál pracovně až na souostroví Špicberky, které leží ještě nějakých 900 km severně od vyhlášeného ostrova Soroya. Na tuto pracovní cestu se s námi vydal ještě Honza, který je profesně veterinář. V těchto neznámých končinách jsme spolupracovali s členy parazitologického oddělení Centra polární ekologie (CPE) Tomášem Tymlem a legendárním Olegem Ditrichem na místní vědecké základně CPE. Naším úkolem na biologické expedici na toto souostroví bylo především v okolních mořích lovit menší ryby do tenatních sítí a za pomoci různých nástrah se pokusit ulovit nějaké větší ryby žijící převážně ve větších hloubkách. Ryby jsme zde lovili v Isfjordu poblíž hlavního města Longyearbyen. Ulovené ryby následně sloužily k výzkumu místních parazitů, studiu potravních vztahů a ke stanovení obsahu těžkých kovů v jejich tkáních.

Co jsou Špicberky

Souostroví Špicberky je ve světě známé spíše pod názvem Svalbard a nachází se mezi 78 až 81 rovnoběžkou severní šířky. Na západním pobřeží tohoto souostroví definitivně končí svou dlouhou pouť již hodně oslabený golfský proud a na sever a východ od ostrovů se již nachází pouze chlad, sníh a led. Na celém souostroví žije pouze něco málo přes 2 500 lidí a minimálně stejně tolik ledních medvědů. Tato kriticky ohrožená a zároveň největší šelma na světě je zde pro lidi skutečnou hrozbou, a tak hlavní město souostroví Longyearbyen nesmíte opustit beze zbraně a platného mezinárodního zbrojního průkazu.Více než 60 % souostroví je pokryto ledovci a zbytek pokrývá tundra. Stromy na tomto souostroví opravdu nečekejte. Srážky jsou zde téměř výhradně sněhové a průměrná teplota v červenci je pouhých 5 °C. Podnebí je opravdu přísné a stejně tak krajina, která působí drsným a pustým dojmem. Většina terénu je dost kopcovitého rázu s četnými suťovými poli. Místy se však vyskytují i louky, kde se často pasou sobi a, jak je již výše popsáno, značnou část této země pokrývají modré ledovce, které již na dálku působí mrazivým dojmem.

Drsnější Norsko

Okolní moře pak vypadá dost podobně, jako to v Norsku. V pobřežních mělčinách se často vyskytují lesy chaluh a stejně jako v Norsku je i zde příbřežní terén vytvarován ledovci. A tak dno poměrně rychle padá do hloubek přes sto metrů. Místní moře již na první pohled však zdaleka nevypadá tak pustě, jako místní zem. Na hladině je vidět celá řada arktických ptáků, a když u vody stráví člověk více času, má téměř jistotu, že uvidí nějakého z místních druhů tuleňů. A pokud bude mít štěstí, tak i nějaké severské kytovce.

Vraťme se ale samotným rybám

Pokud jde o odlovy do tenatních sítí, tak zde jednoznačně v úlovcích dominovaly mořské vranky (Myoxocephalus scorpius) a (Gymnocanthus tricuspis). Místní je nazývají Ugly fish (ošklivé ryby). Dle mého mínění to jsou ale jedny z nejkrásnějších ryb vůbec. Jejich velikost není nikterak oslnivá, jen zřídka kdy překročí délku 25 cm. Pro nás však byly tyto ryby, alespoň co se vědeckých studií týče jedny z nejdůležitějších. Dále se nám podařilo ulovit zvláštního ostnohřbetníka hadovitého (Lumpenus lampretaeformis). je to menší ryba úhořovitého tvaru. Z treskovitých ryb jsme lovili především menší a pro rybáře lovící v Norsku dobře známé tresky obecné (Gadus morhua) a tresky tmavé neboli kellery (Pollachius virens). Z opravdu chladnomilných treskovitých jsme lovili malý druh tresku polární (Boreogadus saida), která je naprosto zásadní složkou místních potravních řetězců. Jedná se o rybu, která často kopíruje hranici ledu a je hlavní kořistí mnoha arktických savců i větších ryb. Jak se však arktické moře otepluje, začíná tomuto druhu stále více konkurovat treska obecná, pro kterou v dřívějších dobách bylo jižní pobřeží Svalbardu tou opravdu nejzazší hranicí výskytu. Dnes však její výskyt dosahuje mnohem dál. Krom toho, že mladé tresky obecné tresce polární konkurují, ohrožují jí také zavlečením nových parazitů, kteří se v těchto zeměpisných šířkách dříve nevyskytovali.