Rybolov Norsko

Oslava mého úlovku probíhala ve stylu klasické české žranice s výborným plzeňským mokem. Každý jsme dovezli z domova slušné zásoby jídla i pití. Naštěstí na letišti vše prošlo bez problémů, takže si všichni dali, co hrdlo ráčí. Jak já říkám, … člověk si musí ty ryby užít se vším všudy. Po dlouhém popíjení, přecpávání se, zpívání a vyprávění si starých rybářských příhod bylo rozumné zalehnout do postele a připravit se na předposlední den lovu. S vědomím, že jsem chytil zatím největší rybu, se mi ráno vstává mnohem lépe, a tak, v dobré náladě, jdu udělat snídani a čekám, než se kluci zbouraní jak prasata na porážku probudí a dohodneme se co a jak. Na vodu nakonec vyrážíme až kolem oběda a rozhodujeme se zkusit úplně nové místo zvané “U Tuleně”. Na tento flek nás zavedli kluci z Tomovy lodě. Byl to menší ostrůvek, kolem kterého se chytalo na podvodních hranách, kde měli nachytané pěkné ryby z hloubek kolem 40m. Samozřejmě, že na tom ostrově se každou chvíli vynořoval tuleň, po kterém toto místo dostalo jméno. Číhal tam na malé kelírky, kterými si cpal nenažraný pupek.

Chybí trocha štěstí

Po chvíli pozorování toho krásného zvířete jsme sáhli po prutech a nasadili své nejúspěšnější nástrahy celého týdne. Na sonaru se nám ukazovaly ryby kousek nade dnem a celí napjatí jsme čekali na první bouchnutí do prutu. To dostali kluci z vedlejší lodě a začali masakrovat všichni najednou. Krásně trefili hejno tresek a měli tak o zábavu postaráno. My na ně jen napjatě koukali a snažili se k nim přiblížit. Během chvíle dostal první záběr Robert a zdolával pěknou rybu. Ta si brala krásně z cívky a jela si svým směrem ke dnu. Podle tahu to vypadalo na pořádně velikou tresku obecnou. Bohužel po chvíli se ryba vyřízne a Robert tak ztrácí svoji zatím největší rybu na prutu. Je z toho dost zklamaný, ale nedá se nic dělat. Nezbývá, něž nahodit a zkoušet štěstí znovu. Ihned na to seká Karlos svůj ohnutý prut. Na tom měl nastraženého živého kelera osazeného trojháky. Ryba je na prutu a celkem i pěkně bojuje. Zanedlouho se u lodi vynořila Obecňačka lehce k metru a měla celou cca 40cm nástrahu krásně v sobě. Na druhé lodi je vidět dobrá nálada, po které přichází hlasitý výkřik ,,Kur…“. Tom měl na prutu těžkou rybu, kterou nemohl zastavit a bohužel mu povolil 1mm silný rozedřený návazec silonu. Krátké vyčítání si svých chyb při zdolávání, ale jdeme dál, dokud to bere. Ztráta velké ryby vždy mrzí, a nezbývá nic jiného, něž na to raději nemyslet a spravit si náladu jiným úlovkem. Asi tak hodinu na to máme v lodi několik tresek přibližně stejné velikosti, kolem 90cm, a kolegové vedle nás jsou na tom o něco lépe, co se množství ryb týče. Pořád tomu ale chyběla tečka na závěr… nějaká pořádná obluda. Bohužel chybí trocha toho štěstí oběma lodím a tak se vracíme zpět na chaty dát si pořádný oběd.

Vteřina a vše je jinak!

Nejlepší co může být, je udělat si čerstvou rybu hned po vylovení z moře, a tak zaúkoluji kluky, co šli kuchat úlovky, ať přinesou několik filet tresky a já jdu mezitím rozpálit troubu a připravit přílohu k rybě. Po chvíli sedíme u stolu a utíráme si mastné huby od výborného tresčího masíčka na česneku. Po vydatném jídle si dáváme oddech a čekáme, až se vrátí z vody další lodě našich kolegů, abychom zjistili situaci. Mezitím zasedáme k televizi a sledujeme fotbalové mistrovství světa. Po prvním poločase slyším přijíždět loď k molu. Vylezu tedy ven a jdu zjistit, jak se jim dařilo. Sebastianova loď přivezla také jen několik tresek a kluci z druhé chaty mají krásné dva halibuty kolem 10 a 13kg. Domlouváme se tedy, že po skončení fotbalu pojedeme znovu na moře a zkusíme ještě jednou přemluvit tuleně, aby nám nechal nějakou pěknou rybu. Bohužel vše se ve vteřině mění! Konec zápasu se blíží a já, jelikož nejsem úplný fotbalový nadšenec, si jdu na loď připravit nové nástrahy. Nejdříve však dolévám palivo do motoru, aby nás to potom nezdžovalo. Při doplnění benzínu jsem si bohužel vůbec nevšiml polité levé nohy, což se mi stalo osudným.

Když smůla, tak pořádná!

Po zapálení doutníčku při přípravě návazců netrvalo dlouho a já začal celý hořet. Nečekal jsem, že mi noha takhle rychle chytne, a tak jsem začal panikařit a snažil se ji co nejvíce uhasit, což plamen ještě více rozvířilo. V tu chvíli jsem nevěděl co dělat, a tak mě napadlo jako první skočit do ledového moře a uhasit se. Naštěstí mě slyšeli křičet kolegové z chaty a okamžitě mi běželi na pomoc. Bolest hořící nohy se nedala vydržet, a tak jsem se přehoupl přes loď a skočil do vody. Ale když smůla, tak pořádná. Teď už nebyl oheň hlavní problém. Při dopadu do vody jsem narazil hlavou na skálu a zůstal v bezvědomí. Bohužel byl odliv a vedle lodi byla mělká voda. Reflex a první reakce kamaráda Ondry mi zachránila život. Jsem strašně rád, že za mnou skočil a s pomocí ostatních mě vytáhl z vody. Moc si toho nepamatuji, ale nebýt jich tak tu dnes nejsem. Okamžitě mě vzali a odnesli do chaty. V té chvíli už jsem začal vnímat a cítit bolest. Hned ze mě sundali všechno mokré oblečení a začali mě zahřívat dekami. Cítil jsem strašnou bolest popáleniny na levé noze a ruce. Pohotově mi na nohu přiložili namočené ručníky a ruku mi ponořili do nádoby s vodou. Největší bolest trochu ustoupila a já začal více vnímat. Cítil jsem, jak mi do očí teče krev z hlavy a začal tušit, že je zle. Mezitím Robert volal rychlou záchranku a všichni se modlili, aby dojezd netrval dlouho. Když jim sdělili, co se stalo a kde jsme, tak se naštěstí rozhodli poslat helikoptéru. V tu chvíli nikdo nevěděl rozsah poranění a všichni se nejvíce báli úrazu hlavy. Vrtulník byl na cestě, já jsem však mezitím začal pomalu upadat do šoku z bolesti a podchlazení. Kamarádi mě mezi tím uklidňovali a dávali první pomoc, jak nejlépe dovedli. Norští záchranáři byli rychle na místě a já tak byl v jejich rukou asi během 15min.

Transport do Tromso

Z letu si mnoho nepamatuji… vím jen to, že jsem se v podvědomí neustále snažil zkoušet hýbat nohami. Nejvíce jsem se bál poranění míchy, ale díky bohu byla páteř v pořádku, a to mě uklidňovalo. Matně si pamatuji, že cesta trvala celkem dlouho. Až když mě po příletu předali do péče doktorů, jsem zjistil, že jsme letěli až do nemocnice v Tromso. Tato velmi vyhlášená severní nemocnice byla vzdálená asi 600 km od našeho rybářského ubytování. Ihned po příletu se ke mně na sále seběhla hromada doktorů a sester a dělali vše, jak nejlépe dokázali, v naprosté profesionalitě. Po kompletním ošetření druhého a třetího stupně popáleniny na noze, lehké popáleniny ruky, rozbité hlavy a ošetření zlomeného nosu, mě raději ještě pro jistotu nechali zrentgenovat hlavu, kvůli možnému krvácení do mozku. Těsně k ránu jsem se probral na pokoji a pomalu jsem si vše začal uvědomovat. Po příchodu doktora, který mi sdělil rozsah mého zranění, jsem zjistil, že při mně musel stát nejspíše můj zesnulý kamarád Maťo. Ten přesně na den před rokem zemřel nešťastnou náhodou. I teď při této myšlence mám husí kůži. Doktor mi předal můj telefon s pasem, který dali kluci záchranářům před odletem. Mohl jsem tak zavolat své rodině, přítelkyni a říct jim, co se stalo. I když to nebylo úplně lehké, snažil jsem se být v kontaktu s mými rybářskými parťáky a pokoušel se zjistit celkovou situaci. Naše výprava ale měla druhý den končit a my odlétat, takže vše bylo dost komplikované a pro mě nepředstavitelné.

Kamarádi jak se patří

Bylo na čase co nejdříve zkontaktovat pojišťovnu a popsat jim mou situaci. Musím říci, že má pojišťovna Česká podnikatelská se ke všemu postavila opravdu perfektně. Chtěl bych tímto poděkovat také mému kamarádu Davidu Aulíkovi, který mi pojišťovnu zařizoval a se vším pomáhal. Den odletu se blížil a i přes snahu kluků se za mnou dostat, by to bylo zbytečné, jelikož by kvůli vzdálenosti nestihli svůj let. Komunikovali jsme tedy jen po telefonu a jsem rád, že tyto parťáky mám právě já! Tom s Robertem v neustálém spojení s nemocnicí, pojišťovnou, armádou spásy, českou překladatelkou přiřazenou pojišťovnou a spousty dalších lidí domluvili vše nejlépe, jak mohli. Já bohužel nebyl schopný převozu na cca 500 km vzdálené letiště, odkud jsem měl letenky do Prahy. Navíc jsem sebou neměl žádné oblečení ani peníze. Jediné co jsem měl a momentálně mě zachraňovalo, byl telefon. Lékaři mi řekli, že až budu schopný převozu, pojišťovna se o vše postará. Mezitím má celá parta šílených, ale opravdových kamarádů, musela odletět zpět do Prahy. Ještě mi před odletem volali a řekli mi, že už nikdo nechytil větší rybu a já tak vyhrál celou soutěž o nejtěžší rybu zájezdu a ať se nebojím, že se postarají, abych byl brzo doma. V tu chvíli mi bylo tak nějak vše jedno, ale potěšil mě jejich optimismus.

Nepříjemné chvíle v nemocnici

V Norsku jsem zůstal sám a navíc mě čekalo první čistění popáleniny, a to nikomu opravdu nepřeji. I pod vlivem morfia je to tak nepříjemná bolest, že jsem málem pozvracel příjemnou norskou sestřičku. Nedalo se nic jiného dělat, než zatnout zuby a držet. Po několika dnech ležení, pojídání prášků na bolesti a opětovného čištění mé popálené nohy mi bylo řečeno, že jsem schopný převozu a mohu tedy letět domů. Zavolal jsem na svou pojišťovnu a společně jsme zarezervovali nové letenky, už rovnou z letiště v Tromso. Zajistili mi dokonce i převoz taxislužbou z nemocnice na letiště, provizorní oblečení v mých velikostech, výpomoc s vozíkem při přestupu na letišti v Oslu a taxislužbu z letiště v Praze až ke mně domů. Poslední den v nemocnici jsem dostal jako tradiční norský oběd výbornou tresku s bramborem, potom přišel doktor, podal mi ruku, řekl ,,šťastnou cestu“ a předal mi všechny potřebné dokumenty k následné léčbě v ČR. Byl jsem překvapen z profesionálního přístupu lékařů, ale hlavně mé pojišťovny. Když jsem projížděl nemocniční budovou na , bylo vidět, že Norsko je jedna z nejbohatších zemí na světě. Vybavení, čistota, i zaměstnanci byli opravdu na vysoké úrovni a jsem rád, že jsem mohl být hospitalizován na tomto místě. Po bezproblémové několikahodinové cestě s přestupem stojím před dveřmi svého bytu a jsem strašně šťastný, jak vše nakonec dopadlo. Obejmu svoji přítelkyni a cítím vděčnost někam tam nahoru, že jsem přijel po svých a živý. Hned druhý den jsem nastoupil do Vinohradské nemocnice a čekala mě transplantace kůže na noze. Strávil jsem tři týdny na popáleninové klinice a podstoupil pět celkových narkóz, než byla kůže kompletně připravena na hojení. Momentálně jsem ještě teď doma na nemocenské, ale šťastný, uvědomělý, ponaučený a hlavně živý. Tímto bych také rád poděkoval zaměstnancům popáleninového oddělení na Vinohradech za výbornou péči. Přál bych si, kdyby si všichni, co čtou tento článek, uvědomili, jak rychle může dojít k neštěstí a obzvlášť na moři. Zpětně si vybavuji mnoho situací, kdy mohlo být opravdu zle během chvíle kvůli alkoholu, nepříznivému počasí na moři, či manipulaci s lodí a mnoho dalšímu. Buďte opatrní a pamatujte, že moře je nevyzpytatelné a zrádné! Zbývá jen poslední poděkování a to za největší rybu letošní Norské výpravy, krásného Halibuta, kterého mi moře vydalo.

Fotogalerie

Přejít na:

• Boj o život za polárním kruhem 1/4
• Boj o život za polárním kruhem 2/4
• Boj o život za polárním kruhem 3/4
• Boj o život za polárním kruhem 4/4

Autor: Miroslav Vojtek

Foto: Miroslav Vojtek