Boj o život za polárním kruhem 3/4

Slunce svítí přímo do našich chat a mě tak sluneční paprsky budí z krásného snu o zapřáhnutí nezastavitelné ryby. Snažím se ještě zabrat a zjistit tak konec svého snění, ale v tom slyším parťáka Karlose jak na nás volá ,,Vstávejte je čas vyrazit!“ I přes únavu se donutím vylézt z vyhřáté postele a začínám se oblékat s myšlenkou o rybě ze snu, která by se mohla stát skutečností. Svačina a každému jedno pivko na cestu zabaleno, my můžeme odvázat loď a hurá vyrazit za rybami. Rozhodujeme se kam jet a tak zkouším vysílačkou zjistit situaci ostatních lodí. Ozývají se nám dvě lodě kolegů a zjišťujeme, že se celkem daří na pravé straně směr takzvaná Halibutí zátoka. Rozhodujeme se tedy vyrazit za nimi a omrknout situaci. I když nás už toto místo jednou zklamalo, tak v loňském roce vydalo krásné ryby. Po nějaké době potkáváme loď kluků a ti nám sdělují ztrátu větší ryby, ale i tak mají po dvou cca 10 kilových halibutech na lodi a několik pěkných tresek k tomu. Přidáváme se tak k nim a pouštíme své nástrahy ke dnu. Češeme při splavování krásně písčité dno, ale bez jediného náznaku záběru. Na echolotu se nám neukazuje ani ryba a tak je zbytečné tu ztrácet čas.

Radost ze smraďocha

Po více jak hodině se domlouváme na změně a rozhoduje se jet k nejbližšímu majáku a zkusit hlubší hranu, ta by nám mohla vydat nějakou pěknou kočku nebo tresku. Svůj prut tak osazuji švédským pilkrem a pouštím do hlubin. Karlos zkouší nasadit kus mrtvého kellera, který má velmi aromatické maso a kočky po něm přímo šílí. Jediný Robert věří stále velké gumě. Chvíli trvá, něž 500 gramové nástrahy osazené velkými háky dopadnou do hloubky kolem 60 metrů, kde věříme v úlovek. První záběr přichází asi po 10 minutách na mého pilkra a při zdolávání trochu tuším co to bude za rybu. Mé tušení mě nezklamalo a u lodi se vynořuje nejméně oblíbená ryba ,,Smraďoch“. Trochu jsem doufal v jiný úlovek, ale nakonec mě tento Mník Brosma i potěšil. Byl zatím můj největší a tak jsem si s ním udělal fotku. Během chvíle kluci dostali také pár kopanců a vytáhli nějaké mníky. Ti byli ale vyháčkováni rovnou ve vodě, protože se tradičně celý zesra… a zanechali nám tak hladinu moře plnou smradu. Přejeli jsme tedy o kousek dál a snažili se ulovit alespoň jinou rybu. Nevím jestli šlo o neznalost těchto míst nebo smůlu, ale na druhé straně se nám prostě nedařilo a tak jsme tu ztratili důvěru v úlovek.

Plnou parou vzad

Vyrážíme tak na námi dobře známé místo – Fabriku. Cesta k ní je kolem našich chat a tak zajíždíme do přístavu a jdeme se občerstvit horkou rybí polévkou, kterou jsem stihl uvařit den předtím. Počasí se nám malinko kazí, to nás však nezastavuje. Tepleji se oblékáme a znovu startujeme motor. Jízda ve větších vlnách je tak trochu sprcha slanou vodou, ale co se dá dělat. Po zastavení na místě si plácáme a já říkám ,,tohle je naše místo….jdeme na to“. Všichni víme, že je ideální čas na halibuta. Akorát začíná příliv a fouká větší vítr, což nám pomáhá driftovat a prochytávat větší místa. Všichni tři stojíme a soustředěně se snažíme ovládat své těžké nástrahy na prutech.
Lovíme na táhlé rovině s lehkým stoupáním směrem k jmenované Fabrice. Hloubka je kolem 30 metrů a pozvolna stoupá. I přes špatné počasí věříme v úspěch. S neustále ladným pohybem prutu, měněním nástrah i jejich barevnosti jsme ale bez jediného drbance. Úsek dlouhý kolem 500 metrů jsme prochytali a tak se vracíme zpět a zkoušíme znovu stejný drift o kterém víme, že je plný halibutů jen je přelstít!

Zázračná nástraha

Mezi tím nám volá Tomova loď, že to vzdávají a jedou domů s několika pěknými treskami a jedním menším halibutem. Říkám si v duchu, když chytli oni tak my musíme taky! Vítr nás žene trochu rychleji a lehce vlevo, ale necháváme to být s nadějí jiného místa a tím nové šance. Po další hodině jsme stále bez jediné ryby a nálada na lodi je lehce pod psa. Navíc se počasí ještě více kazí a začíná nám pršet.
Nasazuji si kapuci, protahuji svá bolavá záda a snažím se přemluvit otrávené kluky v poslední drift. “Přece nepojedeme zpět bez ryby” hecuji naši loď, a tak nabíráme nové síly a jedem znovu na začátek dlouhé plošiny, kde se ukrývají naši vysnění platýzi. Já nasazuji svou nejúspěšnější nástrahu CUTBAIT 450g v podobě sledě, která toho už má hodně za sebou, ale věřím ji nejvíc. Loni jsem na ní chytil nejtěžší rybu výpravy, 15kg těžkého halibuta. Vím tedy, že se jim líbí a mohla by je znovu obelstít. Moji parťáci nasazují také své favority a jedeme do třetice na poslední splav směrem k Fabrice.

Jediný záběr a vše je jinak

Ladné ohyby špiček prutů nám naznačují krásné pracování nástrah u dna a loď pomalu směřuje správným směrem. Snažím se nás udržet v naději a tak ze mě vypadne ,, jediný záběr a vše může být jinak“. Nevím, jestli to pomohlo nebo ne, ale tak nějak jsme se všichni pousmáli. Další půlhodina pryč a my už byli skoro u Fabriky. Vlny nás táhly přímo na skály vedle této staré továrny a když jsme byli asi tak necelých 100 metrů od nich, Robert řekl ,,Vytáhněte to a jedem do prd…. nemá to cenu“. Vytáhl svoji nástrahu a zasedl k volantu lodi. Já s Karlosem tedy také taháme pruty z vody, když po prudkém namotaní asi 10 metrů šňůry cítím slabé ťuknutí do prutu. Karel už měl svou nástrahu venku, ale mě to nedalo a asi o metr jsem povolil šňůru. Potom pomalu začal znovu navíjet a v tu ránu mi něco táhlo prut do vody. Okamžitě jsem věděl, že jde o záběr a tvrdě zasekl. Špička se ohnula hned až k hladině vody a já měl obrovské štěstí, že brzda navijáku byla povolena tak akorát. Ryba se rozjela šíleným tempem a já byl bez šance ji zastavit. Koukl jsem jen jak mi z cívky ubývá šňůra obrovskou rychlostí a viděl Roberta v plném pozoru a připravenosti rozjet loď za rybou. Zkusil sem tedy po chvíli ze všech sil rybu zastavit tahem a třeba jí i otočit… Naštěstí se to podařilo. Pomalu sem začal navíjet a zlehka ji zdolávat. Vlny nás ale neustále tlačily směrem ke skalám, což byl trochu problém. Nezbývalo mi tedy nic jiného, než se opřít do prutu a rybu začít opravdu rvát. V podvědomí sem doufal, že je dobře a pevně zaseknutá a něco nepovolí.

Těžká, slizká placka

Do prutu jsem zabíral vší silou, jelikož moc času nezbývalo. Když se mi podařilo rybu zvednout po nějaké chvíli tak 15metrů ode dna, hned mi to vrátila dalším prudkým výpadem dolů. Brzda byla perfektně seřízená a stačilo tedy jen přidržet cívku a znovu prutem zabrat až na krev. Váha a tlak ryby byl obrovský a já věděl, že to musí být velký halibut se kterým mohu vyhrát. Po několika dalších silných nárazech do ruky jsem ale ucítil, že rybě dochází síly. Netrvalo dlouho a krásná hnědá placka se ukázala u hladiny. Nástrahu spolkl úplně celou a tím byly krásně všechny háky zaseknuté v tlamě. Karlos hlídal abychom nenarazili do skal a mezitím i natáčel souboj a Robert mi pomohl halibuta vylovit gafem. Když na druhý pokus ryba spadla do lodi, všichni jsme hlasitě vykřikli a oddychli si. Utřel jsem si pot z čela a věděl jsem, že je to zatím největší ryba a i můj nový osobní rekord. Po zvážení se ručička váhy zastavila na 17 kilogramech a metr ukázal 123 čísel. Udělat pár fotek s touto obrovskou, těžkou a slizkou plackou není žádná sranda, ale myslím že se nám to nakonec celkem povedlo. Na památku mi po této rybě zůstal ohnutý trojhák OWNER. Moje radost z úlovku byla nepopsatelná a po příjezdu do přístavu jsem byl tak trochu za hrdinu. Hned jsem věděl, že se stávám vedoucím v soutěži o nejtěžší rybu a to bylo potřeba řádně oslavit!