Už od července měli chlapi zamluvenou chatku na Soroye a celou zimu nedělali nic jiného, než že lili olovo, patlali gumu, motali šňůry a přehrabovali se v kufírkách. A ke všemu mě ještě umluvili, abych jela s nimi, plánování cesty jsem vzala do ruky v pravý čas, protože z chlapů vypadlo, že devatenácti hodinový trajekt z Gdaňsku do Stockholmu objednali bez kajuty. Mou zásluhou máme kajutu, čímž se kultura cestování výrazně zvedla. Polský catering má však ještě výrazné rezervy.
Náročná cesta
Cestou jsme navštívili vodopády Tännforsen – přezdívané Švédská Niagara, vodopády Ristafallet a Storforsen, Ďáblovy kotle – Devils Churn u Rovaniemi i vesnici Santy Clause a pravěké malby v Altě. Cestou úchvatná krajina – stále dost sněhu, jezera zamrzlá a samozřejmě místní zveř kolem silnic – sobi.Týdenní cesta na Soroyu byla celkem vtipná, po první noci ve stanu ve Švédsku jsme usoudili, že takovýto zpusob nocování je poněkud nešťastný, vzhledem k teplotním a klimatickým podmínkám a tak byl každý večer nakonec celkem napínavý, kde složíme hlavu. Ve Skandinávii ještě nebyla turistická sezóna, takže ubytování se shánělo těžce. Nepohrdli jsme ani noclehem v ubytovně na nádraží v Älvsbyn, ani nabízenou možností přespat v kuchyňce v kempu v Rovaniemi, kde nám pobyt zpestřila německá turistka, která se zabouchla na záchodě a nemohla se dostat ven. Oproti tomu kemp v Altě byl o několik tříd výše, útulná chatička, teplá sprcha a krásné prostředí.
Jsem příliš mladá na řízení lodě
Už na trajektu na Soroyu jsem si připadala trochu divně, jediná žena na palubě, ale alespoň nebyla fronta na záchod. Také v našem přístavu to není jiné, samí chlapi, hlavně Litevci a Rusáci, ti se s námi moc nebaví, Litevci jsou více komunikativní, ale také jim to trvalo asi dva dny.Na loď to máme asi třicet metrů od chatky. Mimochodem nemůžu ji řídit, jsem na to moc mladá, což v mém věku člověka vyloženě potěší.
Setkání s kočičkou
První den nebyl moc příznivý na rybolov – vítr a vlny, vyjeli jsme jen do fjordu – chytili pár tresek a zrovna, když jsem manželovi držela prut, jelikož naléval dědovi čaj, jsem na chytila vlkouše – ryba přezdívaná kočka. Ale jak mi říkáme na softballe, historie se neptá, takže jsem ji prostě chytila já. Kočička měla 5 kg – a děsně velké zuby, kterými po nás šla v lodi jak divá, dokud se chlapum nepodařilo nacpat jí do tlamy kus železa. Velký úspěch naši výpravy.
20km na otevřené moře
Další den jsme jeli dvacet kilometrů na šelf, kde prý měli děsně brát. No nevím, oceánské vlny mi nejspíš nedělají dobře, takže jsem se poblila a jeli jsme zase 20km zpátky. Život na jachte bych asi nezvládla.Další dny jsem nechala chlapi trochu lovit, aby je ženská moc nezdržovala. Lovili jednu rybu za druhou . Paráda, o takových úlovcích, zatím jen četli. Manžel má rekord, tresku 21kg.
Moje největší
Odpolene mě manžel ještě vyvezl. Byla to sranda, tahala jsem jednu rybu za druhou a můj rekord je treska obecná dvanáct kilogramů. Chytila jsem jí na svůj oblíbený růžový pilkr. Dala mi celkem zabrat, jelikož mám takový dívčí proutek. Ohnul se do podkovy a ryba mi stále odvíjela. Nakonec jsem jí zdolala, hurááá. Radost, radost.
Nejen rybolov
Vetšinou pak nasledovalo kuchání a filetovaní tak do dvou do rána. Je to drsný, každý měl děsně ryb. No, dovolená v masokombinátě.Slunce tady nezapadá ani v noci, takže člověk se moc neorientuje, co je za denní nebo noční hodinu.Týden utekl jako voda a čekala nás už jen úmorná dvoudenní nonstop cesta domů. Na norskofinských hranicích nás oslovil celník nacvičenou frází „Do you have fish?“ Odpověď ano nás nasměrovala ke garáži s váhou. Prošli jsme bez ztráty kytičky a příjemně se protáhli při vykládání a nakládání věcí z a zpět do auta.
Hodnocení křehké ženy
Po zbytek cesty se již nic zvláštního nestalo. Zachytala jsem si báječně, ale mě, křehkou ženu, tam už nikdo nikdy nedostane. Je tam krásně (když je krásně), když není krásně, tak je fakt hnusně. Pouze pro otrlé. Chlapi už mají zamluvený termín na příští rok, tak doufám, že mě nezačnou přemlouvat dřív jak o velikonocích. Nikdy neříkej nikdy.
Autor: marap
Foto: marap
