Lov halibuta

Tato bezesporu nejatraktivnější norská ryba je snem všech příznivců rybolovu v Norsku. Její sportovní rybolov však vyžaduje určitou dávku zkušeností a to jak v přípravě na její lov, tak i ve znalosti techniky zdolávání. U větších jedinců pak i ve způsobu vytažení ryby do lodě. Tato závěrečná část lovu mě loni osobně vytrestala ztrátou kusu odhadem kolem 40 kilogramů, kdy jsem se přesvědčil, že gaf není to nejspolehlivější vylovovací zařízení. Halibuta ulovíte opravdu až tehdy, když ho dostanete přes bort lodi. V současnosti již používám ocasní smyčku a důkazem její úspěšnosti je letošní kousek o váze třicetiosmi kil, který byl vytažen do lodi během několika málo vteřin a je možné i případně rybu bez poškození následně vrátit zpět moři.

Písečné lavice

Při své zatím poslední letošní červencové návštěvě jsem měl možnost být ubytován na poloostrově Loppa v soukromé chatě svého přítele a to na dohled od ostrova Sorroya, v Sandlandu. Název „Písečná země“ opravdu sedí, je zde pláž s – pro Norsko netypickým – jemným bílým pískem, jen ty palmy chybí. Přítel mi slíbil ulovení halibuta snů a přestože jsem tomu příliš nevěřil, jeho sebevědomí se zdálo být neochvějné. Po příjezdu do rybářské chaty, která byla vzdálena jen několik kilometrů od míst, kde jsem byl ubytován při svých minulých výpravách, jsem pochopil, co znamená znalost místních poměrů a zkušenosti s lovem.

Hlavní loviště

Vše začalo vysvětlováním, jak vytipovat místo, kde by se mohli halibuti vyskytovat. Pro plánování jsme používali satelitní snímky, podstatně podrobnější než ty, které jsem znal z Googlu, na těchto byla doslova podrobně vidět každá podmořská hora i každý kopec. Za hlavní loviště byl trochu k mému překvapení označen poměrně mělký, plochý úsek mezi ostrovy, jehož hloubka nepřesahovala více jak šedesát metrů. Podloží tvořil jemný vápencový písek, stejný, jaký jsme měli u domu. Přítel mi vysvětlil, že halibut na tyto písčiny vyjíždí za potravou. V písku se výtečně maskuje a jeho dravé výpady na proplouvající ryby jsou často velmi úspěšné. To jsme měli později možnost i vidět ze způsobu lovu a záběrů halibutů.

Nástrahy a jejich vedení

Lze říci, že alfou a omegou jejich úspěšného lovu je vedení nástrahy, kdy se nám nejvíce osvědčili velké gumové ripery s olověnou hlavou. Ty je potřeba vést co nejpřirozeněji, žádné velké cukání nebo mlácení o dno. To jsem pochopil při sledování ryb u mola v přístavu. Riper nebo nástražní rybku prostě jen táhnout tak, aby vypadali jako bezstarostná ryba hledající potravu a jen občas ji nechat klesnout na dno jako kdyby se na něm chtěla schovat. Pokud ji začneme tahat k hladině, doporučuji dotáhnout ji až nahoru, halibut útočí v celém vodním sloupci, opakovaně se stalo, že jsme zahlédli, jak nástrahu sledoval doslova až k lodi. Lov samotný je dobré naplánovat na celý den, nikdy se nadalo přesně určit, kdy budou aktivní. Za týden specializovaného rybolovu se neopakoval stejný čas. Většinou se dá říci, že tak jak to najednou začalo, tak to i najednou skončilo.

Kvalitní vybavení a kontrola návazců

Najít nějaký univerzální a zaručený recept „ jak na ně „ asi není možné, ale určitě si můžeme říct, jak se vydat štěstí naproti. V první řadě nesmíme podcenit svou rybářskou výbavu. Kvalitní pruty od renomovaných výrobců, kratší pro lov s nástražnými systémy, delší pro ripery a jiné vláčené nástrahy. Multiplikátory nejlépe s pákovou brzdou, její velká citlivost a snadné ovládání se mi nejednou osvědčilo. Každý prut pořádně zkontrolovat. Neporušenost rolen nebo oček, povrchové vady nebo různé „otluky“ budou nekompromisním ohybem prověřeny. Ne každý věnuje patřičnou pozornost takovým drobnostem jako jsou kroužky, pevnostní karabinky a obratlíky. Je to jen spotřební materiál a tak k nim i přistupujte. Osobně bych karabinku úplně vynechal, opakovaně jsem se přesvědčil, že se dokáže sama otevřít a narovnat. Bezpodmínečně nutné je zhotovení vlastních šokových návazců z kvalitního monofilu, můžeme používat i průměry 1,6 a 2,0 milimetry. Rovněž bychom měli návazce pravidelně převazovat, zvláště pokud jsme na nich již zdolávali nějakou pořádnou rybu.

Uzel, nejslabší článek

Od věci není ani pravidelná kontrola pletenky, určitě alespoň prvních 20–30 metrů od návazce může být o nějaký ten podmořský kopec porušena a případný souboj s králem norských vod by nemusela ustát, je lepší ji o pár metrů zkrátit sami než to za nás udělá nějaká ta trofejka. Samostatnou kapitolou je vázání uzlů, to je nejslabší článek celého řetězu. Kdo ho nesprávně uváže, má zaděláno na ztrátu ryby. Koupené návazce doporučuji nekompromisně odstříhat a převázat. Úhoříky pro lov halibutů používat s impozantními háčky 12/0 i více. Pilkery všech barev s velkými trojháky, hodně se osvědčili i švédské stříbrné. Ripery s masivním jednoháčkem, klidně i velikosti 25 a více centimetrů. Návazce na mrtvou rybu opatřit jednoháčky s chemicky ostřenými hroty o velikosti 16/0. Celý ten arzenál vypadá až neuvěřitelně, ale přesvědčil jsem se, že má své opodstatnění.

Ožužlávání nástrahy nehrozí

Samotný lov halibuta je tak trochu nuda. Velikost nástrah eliminuje záběry menších ryb a tak je to často i několik hodin takřka bez záběru. Občas se splete nějaká ta větší treska nebo kočka. Halibutí záběr si s jinou rybou nespletete, spíš budete myslet na možnou vázku. Když už se rozhodne zabrat, útočí nekompromisně, žádné ožužlávání nástrahy a tahání za ni tady nehrozí. Na jeho síle se projevuje i nezvyklý tvar jeho těla. Neumí „couvat“ a proto bychom se měli snažit ho v jeho výpadech zastavit a otočit, ale příliš dotažená brzda určitě není na místě. Ovoce přináší jeho trpělivé zdolávání a vysilování.

Další setkání s obrem

Jak jsem již zmínil v začátku článku, největší kousek měl 38 kg a 151 cm. Dva měli 20+, pět 10+. Kamarádovo sebevědomí mělo tedy své opodstatnění, což nám v konečném výsledku dokázal. Doufám, že tam na mě dole čeká ještě nějaká další velká „placka“ a už se znovu těším, až ji vyzvu na souboj.