Rybolov Norsko

Nejdříve to bylo naprosto jasné. Na svatbu dcery musím, i kdybych měl letět i hodně daleko. Po nabídce odjet koncem září na Soroy to zase vypadalo, že dám před svatbou přednost Norsku. Ta svatba samozřejmě zvítězila… 

Není cesty zpátky

…mám zavřené oči, slyším hukot burácejících motorů a cítím stále stoupající rychlost. A pak se mi poloha žaludku přetáčí v ose o 400 a já si uvědomuji, že není cesty zpátky. Stoupáme strmě k nebi a já vím, že jsem konečně prolomil svou cestovní, leteckou bariéru. Na silnici jsem už řídil skoro všechno (mimo tanku), vlakem a trolejbusem jsem jel také. Lodě miluji a teď už začínám i poznávat, co je to létat. Ještě mne čeká ponorka a kosmická loď. Po devíti hodinách bohaté konverzace, samozřejmě mou bohatou angličtinou, s letuškami společnosti Virgin Atlantic dosedá náš Boeing 747–400 skvostně na ranvej letiště ostrovního státu Antigua a Barbuda. Přistáli jsme v hlavním městě Saint John´s. Jsem v Karibiku a čeká mne první den povinností a devět dní zábavy. Povinnost je zhostit se role hrdého otce, který vdává dceru a zábavou budiž vše ostatní, mořský rybolov nevyjímaje. V letištní hale nás vítá maketa modrého marlina v životní velikosti. Je obrovský. A pod maketou zdobená tabule, která uvádí, že je to místní rekord. Data si bohužel nepamatuji, a fotit se také nesmělo.

Antigua a Barbuda

Antigua a Barbuda je stát ve střední Americe, který leží na třech ostrovech (Antigua 279,6 km, Barbuda 160,5 km a Redonda 1,5 km) v Malých Antilách. Pobřeží na východě Atlantiku a na západě Karibského moře je dlouhé 153 km. Lidé doby kamenné se dostali na Antiguu z Jižní Ameriky asi před 4000 lety. Když v roce 1493 objevil Antiguu Kryštof Kolumbus, byl prvním bělochem, kterého kdy domorodí Arawakové viděli. V roce 1620 ostrov zabrali Španělé, ale už v roce 1632 ho obsadili Britové a po krátké období francouzské okupace zde bylo ustanoveno v roce 1667 britské panství. Na jižním pobřeží Antiguy vznikl v roce 1764 vojenský přístav English Harbour jako základna pro britskou karibskou flotilu. Otroctví, využívané k pěstováním cukrové třtiny, bylo zrušeno v roce 1834. V únoru 1967 získala vnitřní autonomii jako přidružený stát Velké Británie a 1. 11. 1981 vyhlásila nezávislost pod názvem Antigua a Barbuda.

Povinnost

Svatba dcery byla krásná a hlavně rychlá. Když to zhodnotím rybářsky, tak Daniel, to je teď můj zeťák, ulovil velmi pěknou štičku. Pavlínku jsem tedy hrdě odvedl k oltáři, kde jsem jí ještě hrději pošlapal svatební šaty. Místní úřednice je zde oddala, já jsem ničemu nerozuměl, ale prý jsem se tvářil statečně. Vypili jsme šampáňo a ochutnali dort, bylo hodně focení a pak jsme se přesunuli do baru, kde jsme to rozjeli a pak byl konec. Ještě tedy vlastně byla slavnostní večeře a mnoho dalších drinků.

Tuna a Mahi-Mahi

Prakticky každý den byly na jídelníčku ryby a další plody moře. Tuňáka jsem ochutnal na mnoho způsobů, ale nejvíce mi chutnalo carpaccio (čti karpáčo) z tuňáka jako předkrm. Jsou to jemné plátky syrového tuňáka. Často také byla v nabídce ryba Mahi-Mahi, což je vlastně Doráda. Ta černoška, co nám je grilovala přímo na pláži, pěkně šišlavě říkala „fish, Mají-Mají“. Se zeleninou a opečeným bramborem delikatesa. Samozřejmě na jídelníčku nechyběly krevety a další ryby, ale názvy jsem si nezapamatoval. Většinou bylo u ryb pouze uvedeno „úlovek dne“. A tak jsem si tak v té záplavě delikates a dalšího jídla tloustnul a tloustnul. Po třech dnech jsem zjistil, že mám o 3,5 kila víc. Bylo určitě dobře, že jsem v koupelně objevil osobní váhu. A dost, říkal jsem si. Když takhle budeme všichni žrát, tak se s námi to letadlo ani nevznese. Potřebuji pohyb.

Výprava první

A tak jsem druhý den vyrazil do hlavního města. Pěšky 8 kilasů tam a zase zpátky. Kila musí dolů. Po snídani jsem sbalil výbavu – foťák, vodu, tatranku a vyrazil. Pravděpodobně o mně věděl do hodiny celý ostrov. Neprojelo kolem mne auto, aby řidič nepřibrzdil a nenabídl svezení. Připadal jsem si, že v místním rozhlase běží info, jako u nás na Impulsu, že nějaký cizinec jde pěšky po silnici a ať ho nikdo nepřejede. Nabídkám jsem odolal a šel si dál svou cestou. Bylo velmi zajímavé pozorovat krajinu, krásně kvetoucí stromy a ptáky a kytky. Botanická zahrada. Cestou jsem přecházel potok, který měl tak 2–3 metry na šířku a hloubka byla od 20 cm do 1 metru. Na břehu bylo mnoho různých ptáků. Lovili ryby. Potok zapáchal jak splašková stoka, přesto v něm a v okolí byl vidět čilý život. Udělal jsem si z mostu pár fotek a pokračoval do Saint John’s. Hlavní město vyzařovalo ten duch britské kolonie, který očekáváte. Žádný lesk, spíše průměrná bída, která je vlastně v kontrastu s tím že země má vysoké HDP, které je 57 na světě. Bohatství dávaly na odiv pouze obchody se zlatem a luxusním zbožím. I ceny byly samozřejmě luxusní a určené turistům. Prohlédl jsem si pár obchodů, udělal několik fotek, mrknul očkem na místní čokoládové krásky, utřel slzu z oka a vyrazil na zpáteční cestu.

Dva černí kolegové

A tak se tedy stalo, že výprava do hlavního města mne přivedla k tomu, že jsem potkal nefalšované domorodé rybáře. Potkal jsem je při zpáteční cestě právě na tom mostě přes potok, o kterém jsem se zmiňoval. Na mostě měli zaparkované auto a chytali ryby. Do koše. Představte si drátěný koš na brambory na laně. Koš letěl přes zábradlí (bez návnady) zmizel v zakalené hloubce a minutku černoušek čekal. Pak prudce zatáhl a třetina koše byla plná rybek okolo 10 cm. Úlovek jeho kolega vysypal do velké kádě na korbě auta a rybka o délce 15 cm vždy vyvolala velký jásot. Nedalo mi to a pustil jsem se do vyzvídání. Samozřejmě, že mou bohatou a rozvinutou angličtinou. Asi po pěti minutách černoušci pochopili, že se ptám, zda to mají nástražní rybky. Těžce jsem polkl, když mi ten větší, mezinárodním gestem vysvětlil, na co ty ryby mají. Každý asi zná to gesto, když se dají palec, ukazovák a prostředník konečky k sobě a intenzivně se ukazuje do otevřené pusy. Pochopil jsem, že ryby z této splaškové stoky skončí někomu v žaludku. Jen jsem si říkal, snad to není „úlovek dne“. A z další gestikulace jsem pochopil, že je budou grilovat a prodávat na ulici. Množství vytěžených ryb v kádi na dodávce tomu nasvědčovalo. Rozloučil jsem se s přáním dobrého lovu a v duchu přemítal o rozesmátých černoušcích a jejich pouličním rybím fastfoodu McAntigua.

Výprava druhá

S půvabnou delegátkou společnosti Virgin Holliday jsem si podal ruku na stvrzení dobrého obchodu. Právě jsem zaplatil 500 doláčů za půldenní výjezd na mořský rybolov pro 4 osoby. Sen mnoha vnitrozemských rybářů byl na dosah. Sice za to mohla být půlka středního Norska, ale odolejte asi jediné příležitosti. Na tuto výpravu jsem nevyrazil sám. Přidal se syn Marek, zeťák Daniel a jeho kamarád Chris, který mu byl za svědka na svatbě. Ten prohlásil, že chytat ryby to ne, ale že má rád houpání na vlnách. Kdyby tušil, jaké budou vlny, asi by zůstal radši v resortu. Taxíkem jsme dojeli do starého původního anglického přístavu English Harbour. Tady nás všechny na své lodi Overdraft čekal kapitán Frank a jeho syn Petr. Odpoutali jsme loď a vyrazili za dobrodružstvím. Z přístavu jsme nabrali kurs na jihovýchod. Frank začal ihned připravovat trollingové nástrahy. Používali jsme malé rybky o délce 10 až 15 cm, které mi připomínaly mořské jehlice. Atraktivitu zvyšovali Williamson trollingové chobotnice (v prodeji u Sima v E-shopu) v různých barvách. Na volném moři šly nástrahy do vody a začal trolling. Nastraženo bylo celkem pět prutů, z toho jeden byl pomocnou zátěží nastaven na hlubinnou přívlač odhadem v hloubce 20 – 30 metrů. A přišly vlny. Čím dál více na otevřené moře se vlny zvětšovaly a dosahovali až 4 metry. Nějaké to houpání mi nedělá problémy, ale musím přiznat, že v tomto případě jsem cítil, že můj žaludek začíná být jaksi nervózní a nesvůj. Marek popíjel s Chrisem dobře chlazené pivko a Dan ležel na lavici a nic neříkal. Radši jsem se ho na nic neptal. Sedím v horkém křesle, dýchám krátce a intenzivně. Můj žaludek vyjadřuje určité zklidnění. Záběr! Frank mi podává prut. Zakládám prut do zdolávací koncovky a cítím tah ryby, ale po třech vteřinách se ryba uvolňuje. Škoda. Frank vyměňuje a kontroluje nástrahy. Ostrov Antigua se na obzoru zmenšuje a ztrácí v mlze. Záběr a moje druhá šance. Tentokrát zásek sedí a já zdolávám svou první rybu z tropického moře. Podle tahu to nebude žádný obr, ale je tam. Po pěti minutách pod hladinou probleskuje nádherná modrá záře. Vím, že to modrý marlin určitě nebude a jsem netrpělivý a nervózní, co to asi je za rybu. Ryba je menší, něco málo jí chybí do metru, je unavená a už nebojuje. Frank odkládá gaf a po chvíli vyzvedá rybu za koncový návazec na palubu. Barakuda. Nechce mi ji dát do rukou, má asi strach o moje ruce a tak společně držíme můj úlovek a Marek rychle pořizuje pár fotek. Ryba jde samozřejmě zpátky do svého živlu. Měla štěstí, že byla první.

Pěkný sportovní výkon

Motor zvyšuje otáčky, lov pokračuje a já pouštím do horkého křesla Marka. Nervozita v žaludku je zapomenuta a mezi doušky pivka prožívám znovu svůj malý souboj a pozoruju Marka. Prohlíží si pruty umístěné všude kolem něj a ohmatává multiplikátory, silony, no prostě všechno na co dosáhne. Ani se mu nedivím. Ryby nikdy nechytal, prut neměl v ruce a ryby zatím zná jenom z talíře. Je klid. Frank občas rutinně zkontroluje nástrahy. Popotáhne rukou silon a tak pozná, zda je nástraha v pořádku. Záběr! Multiplikátor na jednom prutu divoce cvrliká a ryba vytáčí metry vlasce. Marek chce nejdříve opustit zdolávací křeslo, že prý neví co a jak. Říkám mu, ať si sedne a dá se do toho. Podle záběru to bude pěkná ryba a já mu tiše závidím. Začíná boj. Po prvních vteřinách Marek zjišťuje, že to vlastně až tak jenom zábava nebude. Odfukuje, napíná svaly a začíná rybu zdolávat. Vysvětluji mu jak má vlastně s prutem a multiplikátorem pracovat. Frank mu vysvětluje jak má rovnat silon na mulťáku, který nemá řadič. Marek umí výborně anglicky, poslouchá pokyny a tak za chvíli předvádí celkem pěkný sportovní výkon. Mezi radami a povzbuzováním točím na foťák video. Po dvaceti minutách zahlédneme první odlesky ryby pod hladinou. Tak 15 metrů od lodi probleskne modrá, ale není tak jasná jako u mé barakudy. Ryba svede ještě jeden poslední krátký výpad, ale nakonec ji Frank bere gafem a je na palubě. Kingfish! Královská makrela! Jak vysvětluje Marek, tak podle konverzace Franka se synem Petrem je to moc pěkný úlovek. Jsme všichni nadšeni. Blahopřejeme Markovi a já ho hned na palubě fotím s rybou. Při focení mám strach, aby mu nevypadla z lodi, i Frank to radši jistí. Bohužel na lodi nebyl metr ani váha. A tak odhaduji délku na 125 cm a váhu na 16 – 18 kg. Určitě trofejní ryba a on ji vytáhne nerybář. Zase tiše závidím, ale současně přeji.

Krásné barevné torpédo

Čeká nás ještě hodina, a tak jdou nástrahy znovu do vody. Do horkého křesla usedá Daniel. Lov pokračuje. Jdu se podívat do kabiny a na plotru sleduju, že kroužíme velké osmičky nad podmořskou horou v hloubce 40 m. Máme třetí zaseknutý záběr. V akci je prut z hlubinné přívlače na 20 metrech. Po krátkém zdolávání je na palubě wahoo tak 85 – 90 cm. Krásné barevné torpédo. Daniel je šťastný a úplně září. Jako malý kluk prý chytal na jihu Anglie leda tak makrely z přístavního mola. Ryba také zůstane na lodi. Budou to úlovky dne a zítra možná budou na oběd v některém rekreačním resortu. Vracíme se do přístavu a cestou si dopřáváme dobře vychlazené pivko. Značku nevím a nedivte se mi. V myšlenkách jsem měl hlavně ty naše úlovky. To co teď popíšu, není latina. Po přistání vysypal Frank zbytek nástražních rybek z kbelíku do moře vedle lodi. Objevil se hřbet, odhadem asi 2,5 metrové ryby a ta všechno během minuty posbírala. Byla to tečka a zároveň pozvánka. Ten hřbet se mi vždycky vybaví, když si na naši výpravu vzpomenu a láká mě a vyzývá a volá. Naposledy mrknu s úctou na modrého marlina v hale a kráčím k letadlu. Rekord odolal, tak snad někdy příště.

Autor: Pavel Mach (Pandion)

Foto: Pavel Mach (Pandion)