Expedice Lokta 2011 4/5

Po probuzení a pozdním obědě jsme se dohodli, že si uděláme výšlap na blízkou horu Kleppen. Tento kopeček je, svou nadmořskou výškou 90m, čtvrtým nejvyšším bodem na ostrově. Počasí nám přálo. Slunce sem tam zakryl obláček a vítr mírně pofukoval. Takže už nezbývalo nic jiného, než sbalit pár věcí a vydat se přes pole ke kopci. Deset minut před 18:00 hodinou jsme tedy vyrazili. Domluvili jsme se, že půjdeme po severní straně, která je pozvolnější. Kolem kopce vedla místní „komunikace“ a hned u ní byl označený „vstup“ na kopec. Vydali jsme se směrem, který šipka ukazovala a zanedlouho jsme stanuli na patě Kleppenu. Zespodu se kopec nezdál nijak náročný. Rovinaté úbočí, sem tam větší kámen. Hurá vzhůru. Nejdůležitější bylo si dávat pozor, kam šlapeme. Místy byly hluboké prolákliny plné mechu, kde se Vám noha zabořila až nad kotníky. Nebylo by příjemné, pokud by se někomu z nás tady něco stalo.

Na vrcholu Kleppenu

Ač se to nejdříve nezdálo, výstup byl čím dál náročnější. Tedy spíše pro kolegy s větší tělesnou hmotností. Postupem času se naše skupinka rozdělila na dvě a později dokonce na tři menší. Lépe řečeno na dvě skupinky a Mifaka. Tomu pár metrů před vrcholem, jak se říká, došel dech a byl nucen svůj výstup přerušit. Ale nevzdal to. Po několika minutách odpočinku se vzchopil a dorazil ke zbytku skupiny. Ta se již kochala pohledem na okolní krajinu. Vydaná energie stála opravdu za to. Překrásný výhled do okolní krajiny byl tou nejlepší odměnou. Na jihu bylo možno spatřit pohoří Sedm sester, na jehož úbočí se rozkládá město Sandnessjoen. Na severu zase hora Lovund, typická svým tvarem. Na východě Váš pohled uchvátí fjord s ostrovy Hugla, Tomma a Handnesoya doplňované v pozadí pohořím Stordalstinden a Hjartinden, celoročně pokryté sněhem. Na západě je pak, bohužel trochu skryt za nejvyššími body ostrova Kopardalsfjellet (115 a 128m n.m.), ostrov Donna. Cesta zpět už byla procházka růžovým sadem. I když jsme museli stále dávat pozor na to, kam stoupáme. Sestup byl otázkou jen pár minut a za hodinku jsme se již připravovali na další rybolov.

Polaci, polaci a zase polaci

Dvě hodinky jsme zkoušeli štěstí na „Halibůt bulváru“, ale přicházeli záběry pouze od menších ryb. Vydali jsme se tedy podél pobřeží ostrova Tomma, směrem k Velbloudovi, a prochytávali pobřežní mělčiny. Stejně jako na „Halibůt bulváru“ jen dorostenci. „Nevadí, zkusíme to na kozách“ pronesl kapitán a vyrazili jsme. Přejezd trval slabou půlhodinku a už jsme zase koupali nástrahy v moři. Tentokrát to nebylo tak výživné jako v předchozích dnech, ale nakonec jsme několik pěkných poláčků ulovili. Cestou na chatu jsme se stavili ještě u tyčí, také bez úspěchu. Zkusili jsme to ještě na plošině kousek pod tyčema a po několika driftech záběr pro Ričiho. Na palubě se zanedlouho třepotal jeho první halibut v životě. Tomuto místu jsme tedy začali přezdívat „Halibut street“. Kromě těchto pár úspěchů nic moc. Tento den to prostě nebralo. Nikomu to ale zase tak moc nevadilo. Za těch pár dnů jsme měli limit ze tří čtvrtin splněný a před námi byly ještě dlouhé 4 dny rybolovu. Na zítřejší den totiž předpověď počasí hlásila vítr 16 m/s a déšť. V takovém nečase není radno pokoušet osud a je lepší zůstat na chatě. Takže následující den jsme strávili u partičky pokeru a relaxací.

Větře, větříčku…

Po dnu odpočinku jsme dopoledne opět vyrazili na lov. Byl to už náš šestý den pobytu. Tento den byly větší vlny, ale nic co bychom s naší 22 stopou hliníkovou lodí nezvládli a 80 HP motor poskytoval dostatečný výkon při přejezdech přes hřbety vln. Z bezpečnostních důvodů jsme ale vyjeli jen kousek z fjordu a skryli se za ostrůvkem. Tak jsme byli alespoň trochu chráněni před větrem. Ukotvili jsme se ke skále pomocí kotvy a dlouhého lana a chytali podél břehu. Možná právě díky větru a velkým vlnám došlo k promísení mořské vody a záběry nepřicházeli tak často jako dříve. Do oběda jsme měli i tak bednu plnou a vrátili se na chatu. Odpoledne jsme vyrazili směr „Halibůt bulvár“, kde Metrovka vylovil svého prvního halibuta. Byl sice menší, ale i tak potěšil. Snažili jsme se ryby vyprovokovat různými barvami nástrah, měnili jsme místa i hloubky. Vše bez valného úspěchu. Večerní lov tedy nebyl z nejúspěšnějších. Naštěstí se nám podařilo ulovit několik pěkných polaků, ale i tak jsme se vraceli s poloprázdnou. Ale to je prostě Norsko. Jeden výjezd je ryb, že nestačíte nahazovat, jindy zase ani šupina.

A zase ti halibuti

Sedmý den jsme vyjeli pouze na večerní lov a bylo to šťastné rozhodnutí. Nabrali jsme kurz „Halibůt bulvár“. Počasí nám přálo. Moře se oproti předchozím dnům uklidnilo a mi dychtivě očekávali skvělý rybolov. „Horo, horo, otevři se, pro člověka poctivýho a vydej mu kus bohatství svýho…“ pronesl Metrovka po příjezdu na místo známé zaklínadlo z Krkonošských pohádek. Blížila se 21:00 hodina a bum! Záběr na Metrovkův prut, který se ohnul jako luk. Metrovkovi se oči rozzářili jako dítěti před vánočním stromečkem, úsměv od ucha k uchu. Věděl, že na prutu mu visí velká ryba. Pravděpodobně halibut. Tentokrát byla ryba dobře zaseknutá a nic tedy neohrozilo souboj mezi rybářem a jeho úlovkem. Z dvacetimetrové hloubky byla placka za deset minut na hladině. Všichni již věděli z předchozích dnů, co mají dělat. Cvrkot na lodi připomínal výměnu pneumatik v závodech F1. Každý měl své místo a svůj úkol. Tak jsme byli sehraní. 21:12 už byl halibut v lodi. Nebyl tak velký jako Mikulčákův, ale přes metr měl 100%. Nakonec měření potvrdilo naši domněnku. Halík měřil 122 cm a oslavy mohli propuknout. Tento večer byl prostě Metrovky. Ganja také nezůstal pozadu, ale jeho halík byl jeden z těch menších. Nicméně byl v Norsku poprvé a kolik z rybářů se může pochlubit, že při své první návštěvě Norska uloví halibuta? Tisíce jich nebudou. Na lodi tak byli už jen jeden rybář, kterému halibut nepřišel. Mr. Gaga. Ten večer ještě Mikulčák vylovil placku 99 cm a stal se tak, se čtyřmi zářezy, pro tuto sezónu naším „Halibutím mužem“.