Moje druhá Hitra

Když jsem se v roce 2008 vrátil z Norska tak jsem hned věděl, že tam zase musím znovu vrátit, a proto jsem začal shánět někoho, kdo tam pojde se mnou, sám jsem to už nechtěl riskovat, kontaktoval jsem všechny mé známé a nakonec se mi podařilo přemluvit své dva bratry Ruru a Ríšu, plus jednoho známého z Prahy – Honzíka. Termín jsem vybral na 2.června 2009. Samozřejmě jsem celý rok nedělal nic jiného, než četl články o Norsku, sledoval videa na youtube, doplňoval a obměňoval výbavu, radil bráchům co koupit, co nekoupit atd.

Stal jsem se kapitánem

Po dlouhém ročním čekání jsem se nakonec dočkal a den „D“ byl tu, vše jsem měl už dávno zabaleno a tak jsem jen dokoupil potraviny a mohlo se vyrazit směr Praha, kde byl odjez autobusu. Samotná cesta autobusem byla bez problémů, prášky na spaní fungovaly skvěle, jen můj starší brácha Ríša není nejmladší a cesta pro něj byly muka, ale nakonec to „přežil“ a po třicetipěti hodinách jsme ráno dorazily do Kvenvaeru. Přivítaly jsme se s delegáty, vyfasovaly pokoje a lodě, poslechly jsme si nějaké info kde, co a jak a mohly jsme vyrazit na vodu. Protože nikdo jiný než já neměl zkušenosti s chytáním na moři a lodí stanovili mě už dopředu kapitánem a tato „funkce“ mi zůstala zatím dodnes.

Ty pi*o! Kam jedeš? Obrať to!

Na první den lovu nezapomenu, vítr měl okolo 6m/s a ve fjordu bylo pěkně, ale protože tam moc ryb nebylo, chtěl jsem vyjet mimo fjord. Říkám „kuci, tady moc nejsou, vyrazíme kousek na volný moře“, posádka se mnou souhlasila a tak jsem udal směr „tyč“ mezi Hitru a Smolou. Ale jak každý „Nor“ ví, ve fjordu je pěkně, ale jak se začne vyjíždět ven tak vlnky přibývají a rostou. Vím, že při šesti metrech se dá bezpečně chytat a zvlášť když máme tak velkou loď a tak jsem jel pořád dál až do té doby než brácha Ruda zařval „ty pi*o, kam jedeš, obrať to“… Tak jsem to tedy obrátil zpátky do fjordu, bo sem to aj chápal, kuci byli poprvé na moři. Po pár dnech si kluci na „vlnky“ zvykly a teď na tuto první vyjížďku s úsměvem vzpomínáme.

Místo zvané Omdasflua

Prvních pár dnů foukalo a tak se moc daleko nedalo vyjet, čekali jsme, až se počasí umoudří a my mohli vyrazit na vysněné místo – Ornklakken. Asi pátý den se vítr uklidnil, předpověď na příštích několik hodin byla vynikající a tak jsme spolu s dalšími kolegy vyrazili. Cesta tam trvala skoro dvě hodiny a byla nekonečná, kluci v půli cesty už přemýšleli o návratu a ptali se mě, zda to má cenu, že tam třeba taky nic nemusíme chytnout, tak jim říkám „buď tam chytne hono nebo si zachytáte tak, že se z toho poseete“. Po příjezdu na místo to bylo s rybama bída a tak jsem přejel kousek dál na místo zvané Omdasflua. Tam se také dlouho nic nedělo, až Ruda dostal prudký záběr a řval, ať vytáhneme pruty z vody, že to bude metrovka. A měl pravdu, po 15 minutách velkého boje se na hladině objevila krásná treska tmavá, rovných 114cm. Radosti bylo, jak se patří, došla na řadu i oslava v podobě pravé moravské slivovičky od maminky… Toto místo jsem si na echolotu označil a opakovaně jsem se driftem vracel.

Ještě jeden kelírek 111cm

Bylo to opravdu „TOP“ místo bo ryby tu braly na hod a nestalo se, že by někdo při driftu nedostal záběr. Párkrát se nám i stalo, že neměl kdo točit na kameru, protože jsme zapřáhli rybky všichni téměř najednou. Chytali jsme převážně obecné od 70 do 90cm, polaky a kelery, bráchovi Rudovi se povedl ještě jeden kelírek 111cm a tak jsme mu začli říkat Metrovka. Tento rybářský sen trval asi dvě hodinky a protože jsme už toho měli všichni dost a boleli nás ruce rozhodli jsme se pro návrat, cestou zpět jsme se zastavili na některých zajímavých místech a i tam se nám dařilo, ryby jsme už neměly kam dávat bo dvě bedny co má každá loď už byly dávno plné a tak jsme je dávaly do lodě, možná se to někomu bude zdát jako masařina, ale to je Norsko a tímto dnem jsme se „odchytali“ a další dny jsme se věnovali „pohodovému rybaření“ a většinu chycených ryb jsme pouštěly. Zkoušeli jsme podráždit halibutky ale neměli jsme na ně štěstí.

Na závěr jen dodám, že mě i mé kolegy Norsko nezklamalo, parádně jsme si zachytali tak, že se tam budem muset vrátit, i když tentokrát v jiné sestavě, ale o tom snad někdy příště…

Autor: Vítězslav Tvarog

Foto: Vítězslav Tvarog