Odmítané Norsko 1/2

Já nikdy rybařit na moře do Norska nepojedu! Moje první věta, kterou jsem pronesl, když kamarád Aleš přišel s tím, že na moři je báječná rybařina, a že bychom mohli do Norska vyrazit. Říkám, tahat jednu rybu za druhou a „masařit“ jako ostatní, to není můj styl. Do teď jezdíme všichni čtyři na Lipno na dva, tři dny a užíváme si to, i když ryby nejdou. Na moři si neodpočneš a taky to člověka nebaví. Hodíš nástrahu do vody a taháš rybu za rybou. Tím náš společný rozhovor o Norsku na několik let skončil. Jenomže čas běží dál a zpráv z Norska přibývalo. Jednoho dne, ani nevím jak se to stalo, jsem brouzdal na internetu a cíleně jsem se zaměřil na norskou rybařinu. Já sám jsem přišel za Alešem a říkám, pojedeme do Norska, všechno zařídím, jdeš do toho? Aleš váhal asi vteřinu a bylo dohodnuto.

Hitra nebo Averoy?

Jen musíme ještě zlomit Jirku, apartmán je pro tři. Souhlasil taky bez váhání a bylo naplánováno. Okamžitě všichni propadli cestovní horečce. Ještě 4 měsíce – to se tady zblázníme.Začalo shánění informací a já se ujal objednání zájezdu. Prý je dobrá rybařina na ostrově HITRA. Zkouším jednu z cestovek co vozí rybáře do Norska, ale prý se asi Hitra nenaplní, a tak nám nabídli ostrov AVEROY. Nu co, je to cca 100 km jižně od HITRY, snad to nebude vadit. Čas plynul jako voda a my, vybaveni stohem informací, jsme se blížili k vytouženému dnu, kdy přijel tranzit, naložil nás i s bagáží a my vyrazili na cestu dlouhou přes 2000 kilometrů směrem na Rostock, Trelleborg, Oslo až na vysněný ostrov AVEROY.

Co nához to ryba

Cesta tranzitem v pěti lidech s bagáží a jedním obrovským lodním motorem byla skutečně očistec. Blížíme se k cíli naší cesty. Všude kolem je nádherná příroda. Skály a bezpočet vodopádů, které lemují silnici zprava. Na levé straně se kroutí řeka a slunce osvětluje nádherné panorama. Cestu jsme zvládli za 36 hodin a úspěšně stanuli před naším apartmánem. Chaloupka jak malovaná a to vše je jen pro nás! Prej půjdeme spát, hahaha, hned převzít loď, navázat přívlač, pilkr a jdeme na to. Ještě budeme potřebovat lodnu na ryby. Teď máme všechno, honem k moři a jedem. První seznámení s motorem. Odrazili jsme od mola a pomalu jedeme směrem do zátoky. Zastavíme na radu kluků, co odjížděli, u tyče co signalizuje mělčinu, jdou tu prý Keleři. Házím nástrahu do vody asi 20 minut. Hmm, asi je něco špatně. Kde je moje přesvědčení o tom, že co nához to ryba… Z první výpravy jsme si nakonec každý rybu odvezli. Hlavně Aleš se pochlapil asi sedmdesáti centimetrovou treskou.

Pozor na chaluhy!

Ani Jirka nezůstal pozadu. Krásnej Polak a co teprve ten Mník. Naše první seznámení s mořem tak nepadlo nejhůře. Teď už musíme zpět a pořádně se vyspat na druhý den. Druhý den ráno, krásný den, na Norsko v květnu přepych. Přes dvacet stupňů a nepohne se ani větvička. Z lodě je vidět možná deset metrů pod hladinu. Hele chaluhy, tam budou určitě schované ryby. Pouštím okamžitě nezkušeně pilkr pod hladinu. Hlavně bacha, z chaluh ho už nevyndám. Jasně, hlavně že to vím. Už tahám za šňůru a není mi to nic platné. Koukám na svůj nádherný barevný pilkr ve tvaru ryby a vidím jak je pověšený za chaluhu. Jedeme pryč tady už nebudu! V dálce vidíme veliký zelený kůl, zase mělčina, tam by mohla být hrana a na hraně budou ryby. Jedeme tam. Je to tak. Zvítězila vláčená a riper se třiceti gramovou jigovou hlavičkou.

Instinkt dravce

Několik záběrů bylo, ale jasně pod sebou vidíme obrovská hejna kelerů a doršů. Nástrahy se však ani nedotknou, spíše jako kdyby se jí báli. Nežerou potvory. Ale co instinkt dravé ryby? Koukám dál do hlubin a vidím jak pod lodí v pěti metrech pomalu připlouvá asi sedmdesáti nebo osmdesáti centimetrová Treska obecná. Můj riper byl kousek pod ní. Zvedám špičku prutu a spouštím ho přímo před rybí tlamu. Prudce trhla hlavou. Vidím jak nástraha mizí v rybí tlamě, ostatně okamžitě to pociťuji na svém šedesáti gramovém Pennu. Nádherný souboj, nikdy jsem nic takového nezažil. Úplně jiný boj než třeba se štikou. Asi po pěti minutách byla treska v kocábce a já měl radost. Jedna z prvních ryb v Norsku a hned takový zážitek. To jsem však netušil co mně čeká dál.

Mořská nemoc

Je tu další den. Zase jako malovaný, ale malinko pofukuje. Do hloubky moře už není skrz vlnky vidět. Jedeme bez váhání k našemu zelenému kůlu. Vlny a horko v kombinaci s mým nepřiměřeným oblečením udělaly své. Je mi zle, točí se mi hlava a trochu zlobí i žaludek. „Kluci asi mě budete muset odvézt na pevninu“ říkám a zkouším se s tím vyrovnat a stabilizovat žaludek. Chvilkami házím gumu ke kůlu, kde je asi dvacet pět metrů hloubky. Fakt budu muset zpět na základnu. Jeden z posledních hodů a pojedeme.

Adrenalin na normál

Párkrát poškubnu prutem a přitočím navijákem šňůru. Rána. Rána do prutu a já cítím obrovský tah, který ryba vyvinula. Prut se prudce ohnul. Myslel jsem, že se zlomí. Honem povolit brzdu. Bere si šňůru a doslova si dělá co chce. Kde byla má nevolnost. Adrenalin okamžitě vystoupal vysoko nad normál. Jediné na co myslím, je to, co se mi snaží uniknout z prutu. Je to boj. Bolí mě ruce, odkrvují se mně svaly. Bylo horko a já si nachmoustal rukávy až pod ramena. Teď svaly naběhly a rukávy příšerně škrtí. Nevzdávám to. Snažím se rybě ztížit postup do hlubin a lehce přitahuji vrchní brzdu. Cítím jak povolila.

Kvalitní vybavení

Dobrý, teď ji „vybagruju“ nahoru. Šlo to v pohodě asi 5 metrů. Pak ryba nabrala sílu k dalšímu útoku. Zase si dělá co chce. Vytahuje, i přes docela tvrdou brzdu, šňůru z navijáku a jede přímo do hlubin pod loď. Ještě, že jsem neváhal a opatřil si kvalitní vybavení. Šedesátigramový Penn osazený přívlačovým navijákem Shimano opravdu zářil. Nesmím jí povolit! Zase navíjím. Tohle se opakovalo asi pětkrát. Už jí vidím, obrovská tlama a nádherné tělo. Je skoro na hladině. Nevzdává se a sbírá sílu pro další „poslední“ výpad. Utekla zpátky skoro až na dno. Byl to poslední boj, do kterého dala opravdu všechno. Další sílu už neměla. Jirka čekal s připraveným gafem na svoji příležitost.

Trofejní kus

Ryba už je u lodi. Mám ji. Krásná obecňačka. Klepu se jak drahej pes. Držím v ruce svoji rybu a kluci si to užívají se mnou. Má 99 centimetrů „taky mohla ještě kousek poporůst“. Skoro 10 kilo. Nádhera, pocit, který jinde nezažijete.To, že mně museli kamarádi potom opravdu odvézt na pevninu, že tohle nebyl poslední trofejní kus, který naše návštěva ostrova AVEROY přinesla, že Norsko není jen o masařině a že naše výpravy za norskou rybařinou neskončily se dozvíte v dalším vyprávění.