Poprvé na sever

„Je to nezapomenutelný zážitek“ říká můj taťka vždy, když se vrátí z Norska. Stejně jako letos v létě, když se s rybářskou skupinou „Norci“ vrátil z městečka Kokelv v oblasti Finmark. Pokaždé s jeho odjezdem jsem mu strašně záviděl. Chtěl jsem se tam jet podívat. Norsko jsem znal jen z fotografií.

Komplikace před odjezdem

A pak to přišlo… Někdy v polovině srpna taťka přišel a řekl mi, že na podzim jedeme na sever. Uvědomil jsem si, že mluví asi i o mě. Nemohl jsem tomu uvěřit . Naše výprava byla naplánována na poslední říjnový týden. Mělo se jet do vesničky Solvag asi 40 km od Stavangeru. Odpočítával jsem každý den, nemohl jsem se dočkat. Už se to blížilo, čtrnáct dní do odjezdu již jsem měl sbaleno. Týden do odjezdu, kapitán jedné z lodí – Jirka měl ledvinovou koliku. Pět dní do odjezdu byl kapitán zdráv, ale další člen Pišta měl problémy se srdcem. Oznámil, že nemůže jet. Všichni jsme z této zprávy byli smutní. Náhradníka takhle rychle už jsme nedokázali sehnat, takže jsme byli donuceni jet jen v sedmi.

Rychlá jízda ještě u nás

Je to tady. Letím ze školy jako o závod. Rychle doladit poslední maličkosti. Je pátek 23.října 2009 12.35 a my odjíždíme! Na výstavišti v Českých Budějovicích nabíráme ostatní členy výpravy a odjíždíme směr Praha, (v Čimelicích dostáváme pokutu za překročení rychlosti v obci, možná je to dobře, protože dál již jedeme bezpečněji). Teplice dále přes Německo a Dánsko do přístavu v Hirtshals. Nasedáme na trajekt, který s námi dopluje do Stavangeru, zde přesedáme na krátký trajekt a pak necelých 40 km do cíle. Na místo dorážíme v sobotu okolo 23.00, fouká a nevypadá to dobře, těším se na ráno a zároveň se bojím, nevím čeho, asi respekt z vln?

První nához

Je ráno, probouzím se a kouknu se ven z okna. Nádhera. Krásný výhled na moře. Jdu dolů, všichni jsou už vzhůru. Nasnídám se a hned bych skočil do lodě a jel. Strach je pryč. Prý jsou velké vlny, tak zkouším přívlač ze břehu. Taťka na druhý nához zasekává tresku polak. Se slovy „těch ještě bude“ jí dává svobodu. Pak se zdolává ještě malého mníka. Po obědě vyrážíme na vodu.

Moje první ryba na „zrůdu“

Vítr fouká a fouká, ale vyjet se dá. Konečně! Cestou rozmotávám makrelový návazec a navazuju na něj červený pilker s chobotnicí na horním trojháčku. Taťka se mi směje, co to tam dávám za zrůdu. Ale já své nástraze věřím. Ve vlnách se mi dělá trošku zle. Z toho důvodu na prvním zastavení jen sedím a sleduji. Sleduji, jak dva z posádky naší lodi pracují s náčiním. Jsem tu přeci jen po prvé a s výbavou to neumím. Asi za 5 minut to vytahují. Kvůli velikému větru přejíždíme do závětří za ostrov. Beru prut, povoluji brzdu, pilker letí do hloubky. Sžívám se s multiplikátorem. Zkouším prochytat sloupec a po té vytahuji nástrahu k hladině. Myslím, že už mi to celkem jde. Podruhé spouštím nástrahu ke dnu do čtyřicetimetrové hloubky. Dvakrát klepnu o dno. Navinu asi dva metry. Najednou rána do prutu a jízda. Jde to ztuha. Asi po 10 minutách taťka říká: „Vydrž už jí vidím! Je to treska!“ Ještě jeden krát jede přes brzdu a mám ji v lodi. Zabrala na tu moji „zrůdu“! Nádherný zážitek. Škaredé počasí a v lodi mi leží treska. Není sice trofejní, ale je to moje první norská ryba. Změřím jí, má 77 cm. Kolegové z druhé lodi se vrátili se vzpomínkou na žraloka, kterého pustili. Trochu jim závidím, ale doufám, že něco podobného také ještě zažiji.

Druhý a třetí den

Druhý den je počasí lepší. Jedeme celkem blízko a u břehu zdoláváme několik polaků. Počasí je opravdu nádherné. Když se vrátíme na chatu, vidíme, že druhá skupina byla úspěšnější, na molu leží 83cm dlouhá treska polak. Třetí den je úplně jasno. Na to, že je téměř listopad, nám vyšlo počasí parádní. Po snídani vyrážíme k ostrovu Finoy. Zde nachytáme tresky tmavé na přívlač. Přejíždíme na skoro otevřené moře na podmořskou horu, kde dno ze sta metrů stoupá na 40. Tady jeden z členů naší posádky opakovaně v hloubkách nechtěně podsekává malé okouníky, neboli „hurvínky“,jak je nazýváme. Cestou zpět potkáváme několik hejn sviňuch.

Mník nad metr

Čtvrtý den dopoledne neulovíme téměř nic. Sem tam zdoláme makrelu, či nějakou tu tresku. Odpoledne přijde jedna větší treska a tím to hasne. Postupně popojíždíme k domovu a cestou stále chytáme. Já zdolám pyskouna a štítníka, obě velice krásné ryby. Přijíždíme na chatu a vyhlížíme druhou posádku. Ta po příjezdu vyndavá z lodi tři mníky kolem 90 cm a jednoho 133 cm. Koukám a nechce se mi věřit, takovou rybu jsem ještě neviděl. Ostatní mníci u toho monstra vypadají jak dorostenci. Uděláme několik fotek. Sníme svíčkovou k večeři a pustíme si film přes data-projektor. Jdeme spát. Moc se těším na ráno. Jsem příjemně unaven.

Uvízli jsme na dně!

Pátý den je počasí špatné, ale jedeme. Jsou vlny a prší. To nás ale nezadrží. Máme nepromokavé obleky a teplé prádlo. Ryby neberou. Přejíždíme na jiné místo. Déšť sílí, proto se všichni jdeme schovat kajuty lodi. V místě, kudy normálně jezdíme, kýl lodi dvakrát drcne o dno. Je odliv. Vypínáme motor a jdeme se kouknout ven. Je vidět na dno a my jsme na něm uvízli. Taťka hvízdá na druhou loď naší výpravy. Ta je naštěstí je poblíž. Asi po půl hodině snažení se to konečně povede. Spojíme všechny lana co máme a těmi nás naši přátelé vytáhnou. Je to štěstí v neštěstí. Déšť vytrvale pokračuje. Jedeme se schovat na chatu, tam je pěkně teplíčko… Najíme se a za hodinu přestává pršet. Znovu vyplouváme. Ne však daleko, jen k jedné skále, která je vidět z chaty. Zde se povede pár makrel na přívlač. Jsem rád, že jsme to nevzdali a znovu vyjeli. To by člověk nevěřil, když je makrela na prutu sama, jak bojuje. Pomalu se začíná stmívat a my vyrážíme zpět do tepla.

Velká radost na konec

Šestý den, to znamená náš poslední, se vypravujeme na tresky tmavé k jedné z mělčin. Je hezky a fouká mírný vítr. Tresky zde ale nejsou. Ale mně při přejezdu této mělčiny zabírá mník. Celkem bojuje. Jelikož není zdoláván z hloubky, není tak velký, jak bych si představoval, ale přesto potěší. Při druhém přejezdu se záběr opakuje. Při třetím nástrahu pustím ke dnu, povytáhnu asi o tři metry a jdu se napít. Když vezmu znovu prut do ruky a chci pilker pozvednout, zdá se mi že visím. Povolím, znovu popotáhnu asi o dva metry. Jde to ztuha, jako by tam dole visel pytel brambor. Najednou z ničeho nic se něco rozjede přes brzdu. Po pár minutách zdolávání mi v lodi leží mník hodně přes osmdesát centimetrů. Moje radost nezná mezí! Chvíli poté nám však volají z firmy Bergensfjord, že náš zítřejší trajekt je zrušen. Jestli nechceme jet již v ten večer. Jedeme na chatu, kde zjišťujeme, že odjezd už nestíháme. Takže ten mník byla moje poslední ryba na této výpravě. Krásné zakončení rybolovu v Norsku. Když jsme s mým mníkem ve “filetárně“, přijde jeden z nepříjemných němců. Jeden z těch, co se nám smáli, když jsme nachytali málo ryb a nedařilo se nám. Přines si mníka, měl slabě půl metru a byla to jejich jediná ryba ten den. Přál bych všem vidět jeho výraz, když uviděl toho našeho. Byl jsem hrdý rybář! Tak si toho svého vykuchal, uřezal mu ploutve a šel ho opláchnout . On mu však vyklouzl a sjel odpadní rourou do moře. Běhal tam a řval :“Schade, schade“. Bylo mi ho líto, ale pro ostatní to byla zábavná scéna na závěr.

Balíme, odjezd…

Balíme, nechce se mi odtud. Loučíme se s naším „ norem“. Ráno vyjíždíme na večer zamluvený trajekt do Kristiansandu. Po vyjetí z trajektu usínám a probouzím se ráno v Ústí nad Labem. Bezpečně dojíždíme přes Prahu domů do Českých Budějovic . Přijíždím se vzpomínkou na úžasnou zemi s úžasným rybolovem plným nezapomenutelných zážitků. Doufám, že se do Norska ještě někdy podívám.