Polární pstruzi 1/2

Pavel po loňském zážitku výpravu odmítá

Ten den začínal jako všechny ostatní. Po příchodu do práce otevírám mail stavím si vodu na kafe. Na první podívání mě zaujal mail „Trouts Soroya 2009“. Po jeho přečtení jsem se dozvěděl, že mě kamarád Geir zve opět na Soroya na pstruhy. Okamžitě beru telefon a volám kolegovi Pavlovi, jestli pojede se mnou, ten však po loňském zážitku odmítá,a tak zkouším ještě svého kameramana, abych nejel do té pustiny sám. Také on moji nabídku odmítá z důvodu pracovní vytíženosti. Chvíli jsem zvažoval, jestli vyrazím sám, ale touha po ulovení divokých pstruhů je silnější.

Přivítání na ostrově Soroya

Je konec září a já poprvé vysedám z letadla na ostrově Soroya úplně sám. Docela mě uklidňovalo, že účast na této výpravě přislíbil můj dlouholetý kamarád Oernulf. Ten už na mě čekal na letišti a odvezl mě k němu domů, kde jsem se měl setkat s ostatními členy výpravy. Na uvítací večeři mě Oernulf sdělil, že s námi nejde, protože čeká skupinu Švédů, kterým slíbil průvodcování. „Paráda!“ Pomyslel jsem si , a je to tady. První, pro mě vážná komplikace. Když jsem viděl Geira, jak se dobře baví při líčení svých historek o výpravách za pstruhy do úplné pustiny, dělalo se mě zle. Tušil jsem, že tuto výpravu nemám dobře podchycenou a nemám nikoho, o koho bych se mohl v těch nepřístupných horách opřít. Až do půlnoci jsem byl rozhodnut to vzdát a vyrazit raději s Oernulfem na milované moře. Nakonec jsem pod vlivem alkoholu vyhodnotil za nezbytné, se této výpravy zúčastnit, protože kvůli tomu jsem vlastně zde.

Nakupujeme zásoby

Druhý den jsem strávil aklimatizací, protože Geir se věnoval nákupu a zásob a vybavení pro týden v horách. Moje první kroky vedly do Hasvik hotelu za Ahmadem, kterého znám stejně dlouho jako Oernulfa a patří vlastně k mým nejbližším na Soroya. Ahmad už na mě čekal s obědem, při kterém jsem mu objasnil proč jsem vlastně tady. Strašně se divil, že jsem přiletěl sám, ale když se dozvěděl, že jsem přijel na pstruhy, tak pochopil. Popřál mě hodně štěstí a poprosil mě, ať ho po návratu z hor neprodleně navštívím. Oběd se protáhl až do večere a tak se stalo, že jsem na hotelu přespal. Ráno jsem nestačil ani posnídat a už jsem slyšel hlučného Geira, jak si to šine rovnou pro mě. Usedl jsem do Geirova gaziku a vyrazili jsme. Cestou mě sdělil, že když nejde Oernulf, tak vezmeme jeho kámoše Larse.

Třetím členem výpravy bude Lars

Po dvaceti minutách jízdy stojíme před domem, který má rozbité vstupní dveře, na střeše mu chybí několik tašek a uprostřed dvora stojí na štěrku zaparkované dva sněžné skútry, které majitel patrně nestil dát v čas do garáže. Najednou stál přede mnou Nor, který se culil od ucha k uchu a představil se jako Lars. Geir mě řekl, že tady necháme auto a vydáme se hned na horský štít, co byl asi kilometr za domem. Opět mně ujistil, že na jídlo toho s sebou moc neponesem, protože výstup do hor je náročný, a my se budem živit pstruhy a pitné vody je všude dost. Po loňské zkušenosti jsem mu věřil jen dostatek pitné vody a měl jsem dobře uschováno tolik tatranek, že bych dva dny uživil pionýrský tábor.

První pstruhová jezera na dohled

Začínáme se prát s prvním kopcem a velmi pomalu stoupáme vzhůru. Na jeho vrcholku se nabízí úžasný výhled, kde jsou vidět první pstruhová jezera. „ Zaradoval jsem se.“Moji radost však okamžitě zkazil Geir, který suše oznámil, že u prvního jezera budeme až zítra po obědě, pokud se nám podaří do večera zdolat prudké klesání, kde budeme muset použít horolezecké lano. Večer jsme si postavili stan pod obrovským štítem. Geir nám nabral vodu z nedalekého vodopádu a uvařil čaj. Na základě loňské zkušenosti jsem věděl, že pro něj jeden den bez jídla je stejný, jako když se zapomenete nasvačit. Rychle se setmělo a tak jsme každý zalehly do spacáku. Nějak jsem nemohl usnout, hlavou se mě honily různé myšlenky až jsem si vzpomněl, že bych mohl napsat SMS domů, že je vše v pořádku. Bohužel pozdě, už jsme byli mimo signál.