Naše snaha ulovit lososa přišla vniveč, ty potvory skákací nám hopsali pod nohama a ne a ne skočit na háček. Tak jsme alespoň pohladili oko a duši na krásné přírodě, vykoupali se a frčeli směr Sárnes. Ostrov Mageroy nás přivítal podmořským tunelem vedeným v hloubce 212m pod hladinou moře a dlouhým osm km. Počasí a barva moře byla jak na Jadranu. Chata byla přímo u mola a lodí. Přivítal nás „náš“ domácí, který byl pěkně studený čumák (zlatej Oernulf, už se na něj příští rok těšíme) a nerozehřál ho ani náš čerstvě naražený sud plzeňské dvanáctky.
Zrada jménem loď
No a právě „LOĎ“ byla, jak se ukázalo největší problém. Tato jedenáctimetrová džunka se jménem Alma na které nefungovalo naprosto nic (světla, stěrače, palubní deska, vypínání motoru… to se provádělo přímo na motoru a to gafem …no a další a další věci… prostě hrůza). Jediné co fungovalo byl naftový motor ale ten zas chrlil saze, že můj Stormbeach Pro vypadá jako bych v něm ležel pod autem a vyměňoval olej. Dostat se touto kocábkou na pevninský šelf který se nachazí před severním mysem na 71° severní šířky trvalo 2 hodiny a 15 minut. Bylo to nějakých 25 km. Opravdu hrůza strávit na cestě 4 hodiny a 30 minut tam a zpět.
Standartních úlovků dost
Ale to bylo jediné místo kde se nacházeli ryby ve větším počtu, ale hlavně velikostech. Treska 124cm (kolega Roman), tresek kolem 115cm bylo tak deset a celkově bylo uloveno tak dvacet kousků přes metr. To pro nás, kteří máme za sebou párkrát Soroy není nic převratného. Nás hlavně zajímali halibuti a ty s námi bohužel nespolupracovali, ikdyž jsme jim šli řádně naproti. Když nebudu počítat padesáticentimetrového halibůtka, tak jsme měli prostě smůlu. Jediná zajímavost jsou dva ďasové ulovení na jednom místě během deseti minut. Když shrnu náš rybolov tak takové množství ryb jsme zatím nikdy nenachytali, ale trofejní rybu jsme nedostali.
Vzhůru ke dnu
Samozřejmě jsem si neodpustil svoje potápění… voda měla fantastickou barvu, teplotu sedm stupňů, sluníčko svítilo… co více si přát. Velké lákadlo byli Pavoučí kraby, kteří jsou velikosti esesácké přilby a rozpětí nohou jeden metr. Ten náš „podchlazený“ nor tvrdil že na ně mohu narazit už v 25 metrech. Bohužel… měl jsem na ně smůlu, v 28 metrech ve kterých jsem se pohyboval (hlouběji se mě nechtělo, byl jsem pod vodou sám) jsem nepotkal ani jednoho. V deseti metrech jsem zjistil že pouzdro na foťák je plné vody… ponor jsem si nechtěl kazit tak jsem pokračoval dále a foťák poslal do věčných lovišť. Vše mě vynahradil ve dvaceti metrech na dorůžova zbarvené stěně povalující se ďas který vábil na svoji masitou „anténku“ rybky. Pod ním kolem 25 metrů ležela kočička stočená do tvaru S, která na mě cenila své zoubky. Ještě jsem si zazávodil okolo potopené loďky nebo spíše části loďě, s malým halibutem, který si byl vědom svojí titěrnou velikostí a tak prchal jak o život.
Něco na zub
Rok od roku mě potápění v Norsku táhne stále více, svoboda a žádné zákazy pod vodou jsou velká výhoda… No zpět na hladinu, když nebyli krabíci pod vodou tak jsme se vydali s rybářem na vyzdvihnutí klecí. Klece přinesli úspěch… dostali jsme výslužku no a už se na chatě hodovalo. Je to velká dobrota. Ještě jsme ochutnali soba, koupen v supermarketu, žádná pytlačina . Poslední den jsme ve městě Honningsvag navštívili Artico bar celý vyrobený z ledu (stoly, lavice, židle, bar, skleničky) prostě vše.
Návrat
Cesta zpět byla OK na hranicích s Finskem zrovna šíleně pršelo tak jsme projeli jak nůž máslem. Už se těšíme příští rok na Soroy a asi tam budem jezdit do smrti. Já jedu ještě za týden do Kristiansundu prozkoumat místní dno moře, tak dám vědět jak to tam pod vodou vypadá.
Text a foto: Martin „Čiča“ Novák
