Expedice Lokta 2011 1/5

V roce 2010 po návratu z Hitry jsem hned začal plánovat další výpravu na příští rok. S kolegou z vedlejší vesničky MifakM, se kterým jsem se seznámil na tomto webu, jsme se rozhodli, že pojedeme spolu. Tentokrát však vlastní dopravou. Takže jsem hned začal s opravou mého VW transportéru – nové brzdy, tlumiče, čepy, pneumatiky, rozvody atd. Jistě to někteří znáte – pěkný ranec. Z nabídky několika desítek lokalit nás nakonec zaujal malý ostrůvek Lokta, kousek pod polárním kruhem. V nabídce byla 22″ nová loď, slušné ubytování a členité mořské dno. Co víc si přát? Odjezd byl stanoven na 13.6.2011 v 11 hodin z Hodonína.

Trable s autem

Konečně je to tu! Den „D“ nadešel a naše šestičlenná parta ve složení Mikulčák, MifakM, Metrovka, Riči, Ganja a Mr.Gaga uhání za neustálého pokřiku “Lokta pičóóóó!“ směr Norsko – ostrov LOKTA! Vše šlo podle harmonogramu a navigace nás neomylně vedla k našemu vysněnému cíli. Cesta přes Německo pohoda. Následoval noční trajekt Sassnitz-Trelleborg, kde jsme načerpali nové síly na zbytek cesty. Pak nastala „nekonečná“ cesta přes Švédsko. Když jsme se blížili k hranicím s Norskem, tak nám začala noční můra všech, co jezdí svým autem. V motoru začalo klepat a postupně se to zhoršovalo. Po půlnoci přejezd hranice s Norskem a v pět ráno jsme, přesně 99 km před cílem cesty, „dojeli“. Z motoru se ozvala rána a… šlus, konec, ende. Co teď? Babo raď. Naší hlavní prioritou bylo dostat se na ostrov, kde jsme byli ubytovaní a tak jsme si zařídili přes pojišťovnu odtah do nejbližšího servisu v městečku Mosjoen, vzdáleného asi 35 km. Odtahovka dojela asi za dvě a půl hodiny, což bylo podle nás zadlouho, ale jak jsme pak zjistili, na norské poměry to ještě bylo „bleskově“. Noři mají prostě na všechno čas. Když řeknou 15 minut tak tím myslí 2 hodiny. Zdárně jsme absolvovali odtah do místního autoservisu, ale přístup jeho zaměstnanců byl, mírně řečeno, zvláštní. Dodnes nechápeme, jak se můžou uživit. Až za dvě hodinky k nám přišel technik a když pochopil, že nám klekl motor, tak už se o nás přestal zajímat. Přitom naznačil něco v tom smyslu, že jsme v řiti a to jsme taky i byli. Cena za hodinu v tomto servisu byla asi 6.000 Kč, takže oprava by vyšla určitě na víc než je zůstatková cena našeho auta.

Konečně na chatě

Protože jsme věděli, že se tu vůz neopraví, tak jsme zjišťovali, nakolik by přišel odtah k trajektu, což bylo cca 65 km. Počítali jsme s tím, že bychom si pak mohli v klidu auto opravit až přímo u chaty. Bohužel pro nás by odtah vyšel nejméně na 18.000 Kč, takže i tuto možnost jsme vyloučili. Proto jsme se pokoušeli půjčit auto v půjčovně, ale to také nevyšlo. Měli pouze osobní nebo malá auta a to ještě asi za 7.000 Kč na den s omezením dojezdu na 100 km. Takže po několika hodinách nervů se nám podařilo půjčit si velký starý mercedes jednoho ze zaměstnanců za pouhých 1200 NOK na den. V tu chvíli nám to znělo téměř jako zadarmo. Transportéra jsme tedy nechali u servisu jako zástavu, přeskládali jsme z něj všechny věci do skříně, kam museli vlézt i 4 členové naší posádky. Jednalo se totiž o dvoumístnou skříňovou dodávku. Pak už jen hurá na trajekt. Auto nám po cestě několikrát během jízdy zdechlo, ale hned se dalo zase nastartovat. To už ale byly jen drobné mouchy. Hlavní bylo, že jsme dorazily včas k trajektu, který jezdí jen 4× denně. Při čekání na trajekt dostal řidič od posádky pěkně vynadáno. Tedy od těch, co seděli v zavazadlovém prostoru. Prý už ví jak se cítili židé při transportu za druhé světové války. Všude tma, smrad, prach. Prostě hnus. Náladu jim nepřidalo ani „kvalitní“ pérování auta na rozbitých cestách a náklony celé kabiny v zatáčkách. Ale přežili. V pět odpoledne jsme už byli na chatě a vítali se s majitelem, který nám pak ukázal na mapě slibná místa. Ty jsme mimochodem už měli na mapě zaznačeny ještě z příprav na cestu a tak se nás pan domácí ptal, zda jsme profesionální rybáři. S úsměvem jsme mu sdělili, že nikoli, že je to jen náš koníček.

První rybolov

Za další hodinku jsme se vybalili, začali chystat vercajk a už před sedmou večer jsme stály v lodi a plni očekávání vyrazili za nezapomenutelnými zážitky. Prvním vytipovaným místem a pro nás nejslibněji vypadajícím (jak jsme se hluboce mýlili) bylo místo cca 2 km od přístaviště, kde se dno zvedalo ze 150 až na 22 metrů. První nához a nejmladší z osádky a úplný nováček v Norsku záběr. Klasika. Na palubu lodi se po několikaminutovém souboji podívala 60 cm obecňačka. Ty jsme později přejmenovali na „třepotalky“ z důvodu jejich typické „třepetavé akci“ na prutu. Díky tomu jsme pak bezpečně poznali, že je to právě treska obecná. Během zdolávání této třepotalky dostal MifakM záběr u dna. Oranžová guma s 45 g hlavičkou a stálý tah. Co to může být? Po prvním výpadu už to bylo Mifakovi jasné. Halík. Všichni ostatní v lodi ale byli skeptičtí. „To nemůže být pravda“, „To by byla hrozná haluz“, „To si děláš prču ne?“ zaznívalo v lodi. Po pěti minutách ale už bylo vše „crystal clear“. Opravdu první halibut za zájezd. A to jsme nevěděli, co vše nás ještě do konce pobytu čeká. Chytali jsme asi ještě dvě hodinky, ale přicházeli jen záběry od obecňaček a kelírků kolem 50 cm. Zábava výborná, ale únava z cesty se postupně začala na všech projevovat a tak kapitán Mikulčák zavelel k návratu na chatu. Na první den toho i tak bylo dost.