Vytvořené odpovědi
-
. Pojali jsme ji jako poznávací, protože z domácího pana BO jsme nedostali jedinou kloudnou informaci ,co se týče ryb. Vypadalo to tak, že v místě bydlí od pondělka (my přijeli v pátek) a přistěhoval se z Tunisu. Pár gum a 50 gramových pilkříků nám mělo stačit na odpolední výpravu. Mělká místa do 8 metrů nám poskytovali jen ryby průměrné délky, co nás však překvapilo, že za celé odpoledne jsme nechytili jediného kelera ani polaka. Stále jenom dorsch….dorsch….dorsch. Pár ryb jsme si vzali a kolem 23 hod jsme dorazili na chalupu. Zpracovat ryby udělat si něco k jídlu, osobní hygiena. Potom bych řekl, že jme i díky předchozím dvěma probdělým nocím upadli do bezvědomí. Každý den jsme vyráželi do nových a nových oblastí a hledali kelery, polaky, halíky. Stále jenom dorsch…dorsch….
V chalupě a jejím okolí panoval čirý ruch. Dveře i okna otevřena dokořán a z útrob chalupy kvílel namáhaný lux. To už k nám přicházel majitel BO a srdečně se s námi vítal. Zároveň se nám omlouval, že chalupa ještě není úplně připravena k nastěhování a požádal nás abychom měli ještě chvilku strpení, než proběhnou pod velením jeho manželky BRIGIT poslední úpravy. I Brigit si s námi srdečně potřásla ploutví a hned se dala do rozhovoru s kolegou na kterém poznala, že slušně ovládá angličtinu a německý jazyk. Náš přiblblý výraz v obličeji a nepřirozený smích, kterým jsme reagovali na průběh jejich rozhovoru jí musel utvrdit v tom, že náš kolega si vzal velké sousto když si na tak dalekou cestu vzal na starost dva chovance psychiatrického ústavu. Bo se nám snažil vyplnit zbývající čas a šel nám představit a seznámit nás s lodí kterou budeme používat. První překvapení nastalo když nám byla dána jiná loď než jsme požadovali. Na konci pobytu jme loď s názvem ANTIOCHE docenili, jelikož měla kabinku v které jsme mohli na vodě přečkat několik sněhových fujavic, které nás hlavně v prvních třech dnech nezřídka provázeli. Konečně jsme se dočkali a byli jsme vpuštěni do chalupy ve které byla zima jak v „ruském filmu“, naštěstí to byl pouze přechodný stav po úklidu při kterém se intenzivně větralo. Vybavení chalupy ,ložnice a koupelna nám zcela vyhovovali a tak jsme se rozprchli se svými osobními věcmi každý do své ložnice. Únava byla ta tam a po pár minutách jsme byli všichni opět v obýváku kde jsme začali zbrojit na odpolední výpravu
Před sebou noc a dalších 1260 km nám na náladě nepřidalo. I přes několika hodinový spánek na trajektu se o své hlásila únava a rozhovor v autě zeslábl na nepřijatelnou míru. Zastávka na čerpací stanici a doušek „dobré brazilské kávy“ z automatu nám trošku zvedl tlak. Ještě když jsme pohovořili s kolegy rybáři, kteří cestovali na sever za stejným účelem, přeci jenom se nálada malinko zvedla a ryby začaly být opět prostorově výraznější.
Cesta nočním Norskem se nesla celkem v poklidu. Hustota provozu pomalu slábla s přibývajícími hodinami a dvě hodiny po půlnoci už byl problém potkat na silnici automobil, který někam spěchal. Vykonat potřebu, zakouřit si a poslechnout si pár výkřiků a zasténání právě usínajícího kolegy vypadnuvšího od volantu se pravidelně opakovalo. V Trondheimu jsme byli cca hodinu zdrženi pracujícími cestáři, kteří se rozhodli, že svodidla na tříproudé silnici jsou nedostatečně umyta a tak se jali toto napravit. Roztáhli své technické vybavení přes celou vozovku a nutili nás popojíždět zhruba 3 km/hod rychlostí za nimi a sledovat jejich minimálně tuto noc nejdůležitější práci. Musím připustit, že i já známý kliďas jsem byl po hodině otrávený jak „malajský šíp“. Konečně „uklízecí četa“ vypadla z nablýskané komunikace, zřejmě nabyli dojmu, že už by nemuselo zůstat pouze u našich neslušných posunků a nadávek.
Cesta pomalu ubíhala a obzor začal pomalu světlat. Do toho začal dost hustě padat sníh a naše cesta začínala mít vánoční nádech. Nálada ve voze odrážela venkovní teplotu a my začali pochybovat o výběru správného termínu zájezdu. Naštěstí toto lednové počasí trvalo zhruba dvě a půl hodiny. Jak jsme pomalu sjížděli k nulové nadmořské výšce, počasí i ráz krajiny se začal měnit k lepšímu. Někdy kolem 10,00 hodiny dopolední jsme dorazili do vesničky Sandnessjoen ze které nás měl místně pendlující trajekt přeplavit na ostrov Blomsoy. Celá akce trval cca 45 minut a my po pár stovkách metrů z přístavu dorazili k chatě kde jsme měli strávit dalších očekávaných a nezapomenutelných devět dní.
Blomsoy 2.5.-11.5.2014
Testovací expedice do lokality Blomsoy v kraji ? začala 30.5.2014 v 19,00 hodin naložením materiálu potřebného pro devítidenní pobyt tří odhodlaných chlapů s různými zkušenostmi s mořským rybolovem v Norsku. Když zpětně vyhodnotím materiál, který byl nakládán do dodávky Mercedes Vito, vypadalo to spíše na humanitární expedici do Somálska na pomoc hladovějícím dětem. Různé druhy salámů, klobás, sýrů, cukrovinek, syrových zamražených mas a několik druhů hotových jídel, spolehlivě zaplnily všechny tři přepravní boxy určené pro zpětnou dopravu zamražených ryb. Musím říct, že jsme si drze nepřipouštěli tu možnost, že by naše „umění“ mohlo vyznít naprázdno a mohli bychom po cestě hledat nějaký zapadlý obchůdek s nějakou tou střevlí, abychom přivezli po návratu domů ukázat svým nejbližším , že vynaložené finanční prostředky nebyli námi zbůhdarma mrhány. Rybářské náčiní, oblečení ke zdolání severního pólu za které by musel být vděčný i proslulý dobyvatel Amundsen a vlastnoručně vyrobené umělé nástrahy, kterých bylo něco mezi 40-50kg. Následovala opětovná kontrola celého nákladu a cca v 19,30 hod. za srdceryvných nářků a lomení rukou našich „zoufalých“ manželek jsme nabrali směr dánský Frederikshaven.
Pietní ticho, kdy jsme se skloněnými hlavami vzpomínali na naše nejbližší, které jsme tady zanechali trvalo cca čtyři vteřiny, než jsme zajeli za první roh. Výbuch veselí a nefalšované radosti donutil i babičku jdoucí po chodníku, aby za námi zahrozila svou zánovní holí. Cesta v klidu příjemně ubíhala a mi každým ujetým kilometrem tahali větší a větší ryby. K ránu ještě pár kilometrů a byli jsme zaručeně držiteli několika světových rekordů v ulovení největších a nejtěžších ryb na udici. Konečně přístav a po nalodění na trajekt námi vysněná kajuta kde jsme měli strávit 9 hodin nerušeného zdravého spánku a srovnat svá pokřivená záda. Já doufám, že ne charaktery. Trošku nás překvapilo, že do kajuty Vás pustí až asi hodinu po vyplutí trajektu a rozhlasem Vám oznámí, že kajutu máte opustit již cca 2,5 hodiny před připlutím do cílového přístavu. Asi aby jste před další cestou stačili doplnit tolik potřebné tekutiny, potom cukry, tuky, a další vitamíny a zdravé látky, které obsahují vepřové řízky od manželek. V Oslu jsme vystoupili do krásného slunečného počasí, které ale nemělo nic společného s teplým letním počasím u nás. Teploměr ukazoval pouhých 5 st C. Milé úsměvy zaměstnanců norské celní správy nás nechávali v naději, že bychom mohli z přístavu odjet bez nějakého většího zájmu o naše osoby. Bohužel natažená paže celníka nám zhatila naše plány a my jsme poslušně zaparkovali na jím určené místo. Se stálým profesionálním úsměvem se dal do řeči s kolegou, který ovládá slušně jak anglický ,tak německý jazyk. Po ujištění, že známe dovozní limity jeho mateřské země se jal rochnit v našich zavazadlech a v bednách naší „humanitární pomoci“, kterou s nasazením našich životů a zdraví přivážíme jejich „rozvojové“ zemi a „ chudému“ norskému lidu. Bohužel i při sebevětším úsilím nemohl nic najít, jelikož jsme měli nad limit pouze 0,5 l slivovice, které jsme jako poselství dobré vůle vezli domácímu na prolomení ledů a jazykových bariér. Dvoumetrový norský celník nám stále s profesionálním úsměvem popřál hezkou dovolenou úspěšný „fishing“ a po odpovědi na jeho bezelstnou otázku, kde, že vlastně v jeho vlasti leží ta obrovským rybám zaslíbená lokalita Blomsoy nás blahosklonně propustil a v klidu omdlel, jelikož se snažil vrátit zpět na místo naši tašku s olověnými nástrahami.
