Za rybami z Alty do Kautokeina 3/4

Další den jsme se dohodli, že věnujeme jezerákům. Moc se mi nechtělo. Vyměnit nekončící topwater akce od krokodýlů, za intermídu a hodiny na lodi s výrazně menší nadějí na záběr, ale co kdyby? Rozjeli jsme se na vodu, kluci vyjeli dál k severní části jezera a já se zaparkoval u druhého břehu proti táboru, abych mohl pomalu driftovat na oběd. Asi po hodině prolomilo monotónní šumění větru hlasité halekání Tomáše. Z dálky jsem viděl, jak se loď rychle vrací k táboru. Moc mi to nesedělo, ale raději jsem stáhnul prut a makal za klukama. Po chvíli už jsem pochopil, že máme problém… Tomášovi se totiž „povedla“ odplata za loňské léto a při házení seknul Kubu do obličeje. „Tohle nám opravdu chybělo…!“ říkal jsem si a ještě víc jsem se do pádla opřel. Na pláž jsme dorazili skoro ve stejný moment, hned jsem se hrnul ke Kubovi abych zjistil, jak špatný to vlastně je. Naštěstí to nebylo na vrtulník! Trochu jsem si oddychl, ale chudák Kuba měl šestku Tiemco natvrdo ve rtu a vypadalo to spíš na táborovou operaci. S Tomášem to málem seklo, takže jsem se toho chopil já. Matně jsem si z několika videí pamatoval trik s vlascem, ale takhle blízko pusy jsem měl fakt strach. Nechtěl jsem mu urvat půlku rtu. Po několika marných pokusech se na mě Kuba podíval a říká: „Kde si to mám držet, vole?“. Nasměroval jsem mu obě ruce, v tu chvíli se otočil, všichni jsme zavřeli oči a … bylo po problému! Kuba je prostě drsňák a prý to ani moc nebolelo. Ránu jsme přejeli dezinfekcí a vrátili se na vodu jakoby se vůbec nic nestalo. Ještě že tak…

Krokodýlek sem, krokodýlek tam

Na vodě se mezitím trochu zvedla vítr a tak jsem radši vyhodil kotvu a držel se na jednom místě. Abych se přiznal, tak tenhle typ chytání, rozhodně není můj šálek kávy. Dlouhý hod, nekonečné stahování a furt dokola. Definitivně mě to přestalo bavit asi po třech hodinách házení. Když už jsem to skoro vzdal a nedával pozor, tak to samozřejmě přišlo. Stejně jako po dlouhém dni na Ohři! Mouchy jsem pro jednou nedotáhnul až k lodi a při zvedání se udělalo kolo, jako od těch metrovek včera. Samozřejmě přišlo strašné naštvání sám na sebe, že jsem to ozevlil, ale byl to asi den rollcastu. Jenom z hecu jsem otočil mouchy a poslal je do prostředka pomalu mizejícího kola, přizvednul jsem špičku a on to vzal! Během dalších 20 vteřin jsem byl opět na backingu, tohle byla fakt velká ryba, rval si metr za metrem. Naneštěstí při asi pátém razantním kopanci byl konec. „Ach ta 22..“ prolétlo mi hlavou jako první. V ten moment jsem byl fakt smutný člověk. Sroloval jsem si fidlátko a koukal jak trubka. Nepatřím mezi hlasité zaklínače a tak jsem to opravdu smutně polykal. Když jsem se trochu oklepal, namířil jsem si to k menší zátočce na proti našeho tábora, abych si trošku zpravil náladu. Druhý hod a opět bylo vše ok. Krokodýlek sem, krokodýlek tam. Těch štik tam byly opravdu mraky. V jedné z menších spojnic jsem viděl několik větších, než jsem s k nim ale dostal, musel jsem se nejdřív „prochytat“ rybama, všechny byly tak do 80 cm. První hod na velkou rybu skončil fakt prazvláštně. Obrovská vlna a na prutě jsem měl rybu okolo 40 cm. „Co je? Kde je kraken?“. Kraken se objevil o pár vteřin později a mojí malou čtyřicítkou si vzal na štorc. Úlet, fakt! Plně jsem se soustředil na krakena, jak ho dostat z vody.

Moje první metrovka

Situace tomu rozhodně moc nenahrávala. Celá scéna se pomalu přesunula přímo přede mě na nějakých 8 metrů a tam taky skončila. Kraken byl pravděpodobně unuděn monotónním tahem, a tak nechal sestru jít. Srdce mi pumpovalo, adrenalin mi pulzoval tělem, to byla další velká ryba! Rychle jsem serfoval pokousanou rybku z vody. Všechno trvalo několik vteřin, pokousaná štička sebou u přesliček mrskla a vyklepla si mouchu z huby. Moucha volná a byl to den rollcastu! Mrsknul jsem prutem a moucha dopadla metr od místa, kde před momentem skončila celá kanibalská scéna. Strip, strip… a když jsem viděl samotnou mouchu stoupat k hladině, objevila se zároveň široce rozevřená hlava krakena a naprosto z očí do očí pohltila drobnou mouchu. V ten moment jsem si možná trošku učůrnul. Nepopsatelné! Výzvu k souboji jsem samozřejmě přijal, opřel jsem se do šestky co to šlo a ryba vystřelila na vodu. Až v tom momentě jsem začal vnímat kluky, který se blížili z leva a všechno měli z první ruky. Ohlá šestka skřípala, ale pracovala… Rybu po 5ti minutách nekompromisně parkuju do přesliček a Tomáš podebírá, jak metr o chvíli později ukázal, mojí oficiálně první metrovku, přesněji 105!!!! „To mám za toho potočáka…“. Měl jsme opravdovou radost! Tohle je to, co jsem chtěl už dlouho zažít!! Ryba byla obrovská, břicho jak kapr! Další nezapomenutelný moment absolutní nirvány! Ještě pár chvil jsem si užil objetí, poděkoval za zážitek a mrsknutím kormidla jsme se rozloučili. Tím jsem ale ještě neskončil. V tom růžku jich čekalo ještě víc… Nabrodil jsem zpět, na druhý hod to vzala další kolegyně, pak další a další… Už ani nešlo o zdolané ryby. Menším už jsem uhýbal normálně, ale teď už jsem si jenom užíval nekončící sérii skoků, delfínů, přemetů, které štiky předváděly při rychlém stahování. Moc už jsem jich nevytáhnul, třeba deset…

Jak když mojí mouchu pronásleduje autobus

Kluci ale taky nezaháleli! V jedné z nudlovitých zátok udělal Kuba rekord na padesát hodů, 47 záběrů.. „No, ano! Tady jsme správně!!“. Opět v nějaký čas pozdě odpoledne se vracíme do tábora, okouní tortilly s fazolemi byly opět top. Po jídle balím kameru, prut a dřevěné nádobíčko na vylovení háčků a jdu natočit nějakou rybu. Hned z kraje začal jsem sedmdesátkou, která krásně skákala. To budou záběry. Další devadesátka akorát zvedla laťku. Když jsem se prochytal ke konci tůně, tak po dopadu mouchy jsem zahlédl jen malé kolečko, rychle jsem tahal a z kolečka se rozjela vlna. Vlna která vypadala, jak když mojí mouchu pronásleduje autobus! Metry mezi mnou a rybou rychle ubývaly. Momenty, které bych vysoko sekvenční kamerou nebyl schopen zpomalit na dost dlouho! Metr přede mnou vynechávám jedno stahování a další už zatáhnu do „vázky“. Opřel jsem se do šňůry co to dalo a souboj mohl zase začít! Po těch x rybách, co jsme za pár předešlých dní nachytali, tak už to měl člověk všechno nadřený a tak to netrvalo dlouho ani na tu šestku. Kamera je svědkem, jak během pěti minut skvělého souboje parkuju další 100+ do přesliček. A to byl konec! Kdybych věděl, že to bude opravdový konec, tak bych asi… Ne ne, kecám.. Tohle stačilo!

Když blbě fouká

Další den jsme totiž opustili štičí ráj a vydali se na další z vysněných míst, které jsem z googlu znali ze všech stran – mýtická kosa přes tři čtvrtě jezera. Místo, kde měli žít ti velcí jezeráci! Cesta na kosu pro mě byla naprostá vražda. Severní vítr mě nepouštěl přes jezero a spíš jsem za svižného pádlování, stál na místě. Packraft je super záležitost, ale ten odpor ve větru, je naprosto katastrofální! Takže když blbě fouká, je to fakt na plachtu. Po chvíli mě to přestalo bavit a ani nebyly síly, fakt ne! Zamířil jsem ke břehu, kde mě rychle z letargie probudila flotila májovek, které byly opravdu kam jsem se podíval. Tohle vypadalo víc než slibně, podloží jezera se taky trochu změnilo. Všechno sedělo a i to že se masově rojí v silném větru – jasně… Jiný kraj, jiný mrav… Vítr by byl super na kitování, ale tohle jsme už všichni zažili. Rugen, Vyneiards, tam taky fouká a ještě se to tam pálý velkejma mouchama. S dvěma mokrýma jsem byl v pohodě. Dost mi chyběl košík, ale i tak se to dalo. Celou zbývající cestu na kosu jsem brodil, chytal a za sebou táhnul můj mobilhome, což tvořil malý člun s krosnou, malý batoh, pruty, pár suvenýrů a hromada březové kůry. Mohl jsem ujít tak kilometr a půl, nachytal jsem sice oběd, ale po statném jezerákovi ani stopa.

Mám ho, mám ho, dělejte!

Kempovací místo na kose byl jako vždy luxus. Přesto tohle místo bylo ještě o trošku víc! Mít okolo sebe 330 stupňů vody, to přece těší každého tichého blázna. I na ty ryby to vypadalo naprosto skvěle! Ten vítr byl trošku pruda, ale co jsme měli dělat. Samozřejmě závětrná zátoka byla mělká a nic se tam nedělo. Všechno se odehrávalo dvacet metrů na návětrné části kosi. Tam se po celé délce táhnul asi 2 metry široký pás májovek a to snad všech vývojových stádií. Svlečky, křídla, celá těla.. Pás tak hustý, že jsme později večer neměli ani kde nabrat vodu. Na mouchách jsme chytali občas na napíchnuté svlečky, byly jich tam opravdu tuny. Všichni jsme se nabrodili v nějaké části kosi. Kuba náš průzkumník s rotačkou, Tomáš se vším a já s intermídou a třema mouchama. Vítr nás drtil, ale tlačili jsme to. První záběry končili čistým řezem a nebo pruhovaným krasavcem. Obsádka se tedy moc nezměnila akorát výrazně prořídla. I moje mokrá se zalíbila statné zubaté devadesátce, ale i ta mi to po pár minutách kouše, motá. Už jsem toho měl dost a šel si dát pauzu. V táboře jsem si uvařil kafe a zrovna když jsem začal natáčet krátký příspěvek do video blogu, neslo se vzduchem: „Mám ho, mám ho, dělejte!!!“. Popadnul jsem kameru, foťák a zamířil za klukama.

Úkol splněn

Hned jak jsem seběhnul na pláž, vidím v dálce Tomáše s ohnutým prutem. Kuba se blížil s podběrákem z druhé strany. Když se mi podařilo doběhnout na místo, akorát se krásný žluťák prohnal po mělčině. Když Tomáš poprvé naváděl rybu na podběrák, tak jsme se akorát dočkali dalšího asi 15 metrového runu. V tu chvíli mi došlo, jak velkou sílu a rychlost ten malej tank má. Kuba byl asi stejně nervózní jako Tomáš a tak podebírání ryby končí, klasickým beachingem na pláž. Tomáš radostně zvedal ruce, všichni jsme si plácali, bylo to zase další zážitek na který budeme ještě dlouho vzpomínat. Rybu jsme neměřili, ale vážila tak tři kila, taková kostka. Na vysněné sashimi to bylo až moc masa, takže po několika pokusech o rozplavání mrsknul ploutví a byl ta tam. Jenom jsem stál a nemohl uvěřit, jak se to tomu Tomášovi za těchto podmínek mohlo povést!?? Fakt zasloužená ryba o tom žádná! Takže mise byla splněna!!!! Na vysněné kose přišla vysněná ryba. Kuba vybuzen, pokračoval v pečlivém prohledávání návětrné kosy, ale potočáka se už nedočkal. Ale byli jsme v Norsku, takže na prázdno rozhodně nevyšel a na provaze za nim vlály tři pruhované buchty k obědu. Takže také splnil úkol. Vítr nás nechtěl opustit, tak jsme se schovali mezi břízky a zapíjeli další úspěšný den.