Za rybami z Alty do Kautokeina 1/4

Je to pro mě až neuvěřitelné, ale už zase sedim v Holešovicích u stolu, po očku sleduju kapry a snažím se hodit na papír to šílenství, které jsme za posledních 18 dní prožili. Úplně na začátku jsem si říkal, že si budu psát každý večer několik řádků, abych nezapomněl… Ale stejně jako u mnoha dalších věcí, teorie se pouze vzdáleně podobá realitě. Což nás vlastně provázelo celé Norsko! Naše dobrodružství začalo asi před rokem, kdy jsme si plácli, že jedem. Vůdce smečky byl pro tenhle výlet Tomáš, který už tam byl dvakrát a celý nápad se zrodil právě v jeho hlavě. Už od podzimu jsme koukali do map, sháněli dopravu a pečlivě vybírali ten nejlepší termín na rojení hmyzu. Za měsíc jsme vytvořili jasný plán: “Jedeme ve třech, dvě lodě, z Alty autobusem, pak pochod, řeky, jezera a už jen ryby!” Co budeme chytat bylo lehce ve hvězdách, ale nějaká zábava by tam být měla.

Spousta zbytečností k ničemu

Během zimy jsem to už skoro vypustil. Plánování jarních cest a má nikdy nekončící studia, mě zaměstnávaly na 150%. Proto jsem v březnu trošku zaskočeně otevřel email s letenkou do Alty se vzkazem: “A jedeeem!”. Byť trochu zaskočen, začal jsem se moc těšit. Útěk od všech, se mi v této formě do kalendáře moc hodil. Jaro mi na cestách uteklo jako nic a v polovině června už jsem byl zpátky v Praze. Do odletu v té době zbývalo 14 dní a stále to pro mě nebyla úplně priorita. Šest měsíců jsem nebyl v Čechách a měl jsem tady spoustu restů a zábavy na dohnání. Ten nejhorší stav však přišel v momentě, kdy jsem si všechno asi pět minut před odjezdem oblékl na sebe a zjistil, že jsem tak tak schopen vylézt před barák… Naprostá klasika – jak jsem starej, tak jsem furt ještě blbec – takovejch krámů k ničemu! Však jsem si za to taky později platil. O tom ale za chvíli. Na letiště nás všechny vezla Tomášova Lucka. Odlétali jsme večer, abychom chytli první ranní spoj do Alty a měli celý den na cestu. Octávka byla narvaná k prasknutí, ale na vahách u check inu jsme překvapivě prošli v pohodě. To už se bohužel nedalo říct o security kontrole. Nechtěli nás pustit s prutama v plátně na palubu letadla! Stalo se mi to po druhé a opět to stálo za to. Já jsem měl dlouhý den a té velice příjemné paní bylo asi dost horko, takže po deseti minutách vysvětlování se situace vyřešila a plátna s prutama zmizely někam směr pilot. V Oslu jsme čekali asi šest hodin, takže jsme se obklopily věcmi a šli spát. Batoh s foťákem jsem si dal k hlavě a při pohledu na tu obrovskou krosnu přede mnou, jsem v klidu zavřel oči. Chtěl bych vidět toho Arnolda, který by mi ji chtěl štípnout.

Do cíle zbývá 250km

Ráno jsme se checkly na pokračující let, s prutama jsme už prošli v klidu – seveřani jsou trošku chápavější a hlavně jsou zvyklí. Protože jak se později ukázalo, rybářů byl plný let. Většina lidí vypadala, že jede na tresky a halibuty, v předu sedělo několik pánů lososářů a pár kluků, co jeli na mořáky. “Asi fakt jedeme do ráje, tady těch ryb bude ještě dost”, říkal jsem si. V Altě jsme byli za chvíli. I na malém letišťátku to šlo rychle a tak jsme si okolo desáté poprvé plácli, že máme první kus cesty za sebou. Před letištěm jsme dali vše dohromady a připravili se na dlouhou cestu. Přebalovaní nám trvalo, všichni ostatní už naskákali do přistavených aut a taxíků, ale my jsme měli dost času, nebylo kam spěchat. Po další půl hodině jsme byli ready. Já už jsem od začátku věděl, že to váží fakt moc. Sil však bylo hodně a hlavně, už nám chyběl jen kousek. 24 hodin zpět to bylo tak 5800 km a z letiště to nebylo víc než 250 km. Což už je málo!

V Norsku nás přivítali komáři

Z letiště jsme ušli asi kilometr, do prvního rybářského krámu. Tomáš chtěl pozdravit staré známé a hlavně jsme chtěli vědět, jaká je sezóna a jestli žerou. V krámě jsme se ve finále dost zasekli, o rybách se dá mluvit dlouho. Proběhla i konzultace našeho plánu, kluci toho moc nevěděli. Do těchto míst prý v létě nikdo moc nejezdí, ale prý je tam dobrý pike fishing, tak uvidíme… Přesunuli jsme se na autobusové nádraží. Autobusu tady projede denně pouze několik, tak to nikdo moc neřeší. Prostor byl jednoduchý a funkční, což jak jsem později utvrdil, je pro Norsko typické téměř ve všech směrech. V informačním centru se ještě ujistil, že jsem si vše vygoogloval správně, naštěstí všechno sedělo, takže jsme mohli za hodinku vyrazit. Po hodině se objevil větší transporter s číslem 110, v kterém už jsme o pět minut později seděli směr vnitrozemí. Společnost nám dělal belgičan, který směřoval do stejného města. Čekalo ho nějakých 150 km. Celou cestu jsme povídali o vybavení, váze, jídle a mě hlavně zajímalo, jak to zvládá sám. Být 14 dní sám v přírodě je velmi náročné jak fyzicky, tak hlavně na psychyku a to rozhodně není pro každého… Po zkontrolování mapy jsem po pár minutách zjistil, že náš přestup na další autobus je o několik km blíže než jsem si původně myslel. Řidič se mi snažil vysvětlit, že náš další autobus jede z města a že tam to bude jednodušší. My už ale měli měst a civilizace plné zuby. Vynutil jsem si zastávku u odbočky a odpočítal dalších 190 km ze zbývající cesty. Takže už jen 60! “Tam prostě dojdeme” projelo mi znova hlavou. Víc už jsem nepřemýšlel, ze všeho mě vyrušilo blížící se “bzzzzzzz…”. Během dalších pár minut, na nás útočila mračna, která nás už neopustila. Rollon, diet a moskitiera se staly nepostradatelnými. Náladu to ale rozhodně nezkazilo, komáří náklonost byla jedna z věcí, na kterou jsme byli celkem dobře připraveni.

Další transfer na čtyřkolce

Po krátké tabákové pauze u nás zastavil autobus. Opět narvaný k prasknutí, tři Noři z Osla, kteří byli u konce své cesty. Bylo to na nich vidět, obličeje lehce připálené a všude štípance v různých stadiích rozedření. Autobus nás vyhodil u několika baráčků, které tvořily celou vesnici. Když jsme vylezli, tak jsem si hluboce oddechnul a vše ze mě v ten moment spadlo. Zároveň jsem si uvědomil, že už to asi fakt můžeme dojít. K řece to není víc než 15 km. Ještě jsme zkusili štěstí u místních, jestli nás za láhev něčeho ostřejšího někam nepřiblíží. První pán se nám vysmál a dal nabídku 6000 NOK, což pro nás bylo moc. I přes mou nevoli nás Tomáš dotlačil k pokračování. Já jsem už chtěl být na cestě a tohle mi přišlo jako absolutní ztráta času. Stejně jsme s Kubou vyrazili s lahví v ruce na obchůzku. Ač jsem tomu už vůbec nevěřil, po několika rozhovorech (kdy dva z dotázaných na nás vylezli se zbraní v ruce), ten třetí se zbraní kývl, že za láhev a pár korun na benzín, nás k první řece odveze. Měli jsme radost jako malý kluci! Čtyřkolka s vozejkem nám hodně ulehčila život!

Vlídný Nor

Mikkel, tak jsem jmenoval náš zachránce, nás pozval k sobě na výbornou kávu a vyprávěl, jak byl jeho syn na Erasmu v Praze a že tam za ním stále jezdí. My zase vyzvídali, co nám může povědět o našem vysněném místě. Dost mě překvapilo, že jen pokrčil rameny a říkal: „Nevím, já chodím jenom sem.“. A ukázal na obrovské jezero pod jejich baráčkem. Norové prostě daleko nemusí. Možná, že ryb ubylo, ale pro nás je to stále ráj. Nakonec si vzpomněl, že někdo mluvil o takové té rybě, co vypadá, jako krokodýl. Že náš nový kamarád nevěděl, jak se anglicky řekne štika, nám opravdu nevadilo. Když jsme přijížděli k Tomášovi a věcem, nálada byla euforická! Opět jsme si plácali, sem tam někdo objal našeho zachránce, ťukli jsme si rumem a vydali se směr jih. Když jsme sjeli z asfaltky a najeli na naši cestičku, kterou jsme na googlu viděli všichni snad tisíckrát. Google super, ale to kamení vypadalo na monitoru o dost menší a těch deset močalů nebylo vidět vůbec! Několikrát jsme museli seskočit a nadlehčovat vozík s naším šíleným nákladem, ale Mikkel tohle nejel poprvé. Trvalo nám další 2 hodiny než jsme dorazili k brodu. Cestou jsme minuli několik menších jezer, většinou byla moc malá a mělká na to, aby tam ryby přežily zimu a řeka? Řeka byla co do velikosti jako Ohře, ale s výrazně nižším průtokem. Voda tekla opravdu pomalu, malá peřejka a pak dlouhý olej. Všude kam oko dohlédlo, to vypadalo úplně stejně. V ten moment šlo ale všechno stranou, stále jsme objímali sebe, Mikkela a bylo proč! Tahle jízda nám ušetřila minimálně den a půl těžké chůze!!! Všeobecné veselí však muselo jednou skončit. Po pár minutách bujarého klábosení nás opustil ten nejlepší řidič na světě!

Za půldne jen 5km

A bylo to tam! Po asi 30 hodinách na cestě, jsme od cíle, co by kamenem dohodil. Mikkel nás ještě před odjezdem trochu opravil, neujeli jsme 12km, ale 17 km a čeká nás 25km a ne 15km. To v ten moment nebyla opravdu žádná čára přes rozpočet, ale ty google!!!! Rychle jsme se převlékli do holin, překonali brod a utábořili se v blízkosti několika chat. Večer (tak ve 2 ráno) jsme už zkoušeli první rybu. Na řece jsme za zero a na malém jezeře potáhli několik menších síhů. Na začátek to bylo uspokojivé. Ulehli jsme do stanů a upadli do kóma. Ráno nám samozřejmě všechno trvalo a mně obzvlášť! Po dvou hodinách jsme vyrazili. Po několika desítkách metrů jsme teprve zjistili, že i když je to rovina, tak toho harampádí máme prostě moc a půjde to pomalu. Hodně jsem se přepočítal. Z Kanady jsem si myslel, že se dají zvládnout i daleko horší věci. Opomněl jsem však, že tam jsme jezdili striktně s 22kg. Tomáš to měl rozhodně nejhorší, táhnul batoh s vozejčkem a jen na samotném vozejčku tlačil okolo 40 kg. Po půl dni chůze jsme si koukli na mapu a za půl dne chůze jsme dali jenom 5 km. „To jako vážně..?“ Říkám si.. Přes všechny pauzy a svačiny jsme to po dalších několika hodinách už nezvládali a museli jsme ulehnout. Na jeden den toho bylo až až…

Vozík pomalu umírá

Aby toho nebylo málo, do stavu hluboké spánku nás provázejí první kapky narážející na stěny stanů. Teplé a suché útočiště stanu nám dávalo, alespoň jakýsi pocit domova. Bylo až komické, jak rychle člověk mění hodnoty, samozřejmě tím nemyslím pouze stan. Ráno sice nepršelo, ale obloha nevypadala nic moc, nízká oblačnost se na nás valila ze všech stran. Přeháňky nás pak provázely celý den, ale hlavní postavou se asi po hodině pochodu stal náš přítel vozíček. Dalších několik hodin jsme strávili střídavě chůzí a opravami. Všechny náhradní díly jsme posbírali okolo cesty a že jsme toho našli! Ocelový drát, různé provazy, bambusové tyče, kusy stanů a to vše nám pomohlo tunnit náš rozpadající se vozíček. Definitivní smrt vozíčku přišla o několik kopců a bažin později. Do cíle nám chybělo (podle našeho odhadu) dva kilometry! Dohromady to bylo tak 3 km. Už to bylo jedno! S rozděleným nákladem jsme dorazili k řece a sil bylo zase na chvíli dost. Takže jsme se chvilku oklepali a dali si to ještě jednou. Lidský tělo je prostě nářez, ale musí se mrskat! Kdybych věděl, že to samé si opakuje moje nejdražší polovička na italských feratách, tak bych se opravdu smál! Prostě na to ještě máme a to je super!

Nejtěžší pochod života

Teď ale zpět k vozíčku, jeho smrt nám totiž dost změnila plány. Z Tomáše vypadlo, že musíme po lososím úseku do města. To bylo ale daleko před námi a tak jsme tomu nevěnovali pozornost. Pamatoval jsem si, že to nebylo daleko, ale lososí úsek se rovná sjet z plata dolů a to je vodácká záležitost a ne žehlených muškařů. Opravdu to bylo daleko a tak to nemělo cenu teď moc řešit. Mezi táborem a řekou nám překážel ve výhledu velký březový mokřad, takže jsme se nemohli moc kochat ani pokukovat po kolečkách. Večer konečně už skládáme na ostro pruty. Když jsem vytahoval mojí milovanou šestku z plátna, tak jsem jen po hmatu zjistil, že špička je o několik cm kratší. Tuhle sezonu to už byl třetí prut a ještě tady. Naštěstí mi to během asi patnácti vteřin docvaklo a tak jsem jen rozbalil druhou testovací šestku od našeho sponzora, vytáhl náhradní špičku zapasoval do sebe a tadáá… Šestka byla opravena! Geniální! Ještě jednou velké díky pánové! Pak jsme ulehli a tuhý jsme byli v mžiku. Myslím si, že se všichni moc těšili, ale potřebovali jsme si odpočinout. Tohle byl jeden z nejtěžších pochodů, co jsme kdy šli! I po těch všech cestách už přeci jenom nejsme žádný vořezávátka, ale tohle bylo už moc.

Vetřelci v divočině

Ráno jsme snídali a vše šlo o poznání rychleji, lehká nervozita ve vzduchu, ale vše trochu kazil déšť, tentokrát už stál za to. Stany jsme si sbalili po částech, abysme spali v suchu a vyrazili jsme. Řeka byla o poznání větší, ale stejného typu, jako ta první. Táhlé tůně a sem tam peřejka. Z těch jsem měl já naprostou fobii, protože můj Packraft působil, že je z materiálu podobnému igelitce ze supermarketu. Tohle byla na neznámé řece premiéra, tak jsem si nebyl jist, co vydrží a nechtěl jsem ho o nějaký nesmysl rozčísnout hned první den na vodě. Po asi páté peřejce mě při slaňování skoro srazil člověk s lodí. „Jako cože? Lidi!“ A za ním další 4 Packrafty. Pod peřejkou přichází střet, moc bych tomu neříkal přátelské setkání, střet je o dost výstižnější. Je to jednoduché, kluci byli řádově o deset let starší než my, Simms čepice a trubky v batohách, mluvilo za vše. Kolik toho můžeme mít společného, když jsme se potkali zrovna tady? Ale ta situace…

Prát se nebudeme

Prší, tohle je no-mans trip a co tu ty vetřelci dělají??? My jsme se cítili taky jako domácí… Tomáš na tu mapu koukal 2 měsíce, to se vyrovnává, když kluci jsou z Osla, ne? Chacha… Přesto jsme prohodili pár slov, ale i já mírumilovný člověk na sobě poznal, že mám v hlase dost arogance a takového agresivního nasazení. Hlavně s jedním z nich, který už v téhle oblasti byl, s tím jsem si vyměnil takzvaný “Táhni do hajzlu” pohled. Byla to fakt škoda. Myslím, že by to mohlo být moc fajn, ale prostě to nešlo… Ve špatný čas na špatným místě… Kluky jsme nechali jet dál, chvíli jsme na sebe koukali, trošku jsme zmatkovali, aby se nám trip do divočiny neproměnil v kempování u Lipna… Dohodli jsme se, že necháme vetřelcům prostor a prochytáme přilehlé rameno. Takové trošku trpké první hody v Norsku. Po chvilce se situace trošku uklidnila, protože průzkumník s vláčkou Kuba zahlásil první rybu na prutě. “Tak aspoň o rybách to bude…”.

Přejít na:

Autor a foto: Dada

Rybolov Norsko