Rychlá společná snídaně a už se oblékáme do ještě neusušených broďáků. Zima je mnohem větší než první den, ale naděje na velkou rybu nás zahřívá u srdce. Vyrážíme na úplně nové místo, kde už dříve měli expedice pod Radkovým velením úspěch. Za úplné tmy se brodíme těžkým terénem popadaných stromů v silném proudu a kolem břehů slyšíme praskání ledových ker. Každý si vybíráme své místo tak, abychom si navzájem nevadili a ryby si neplašili. Atmosféra před první hodem se nedá popsat. Vnímám jen obrovský hluk tekoucí řeky a snažím se rozpoznat siluety stromů na druhé straně, abych odhadl sílu náhozu nástrahy. Hodinky nám ukazují čas, kdy je možné nahodit a tak na nic nečekáme a první švihy směřují do hluboké tůně, která určitě skrývá ne jednu stříbrnou královnu.
Společná radost
Prohazuji woblerem celý svůj úsek a s pomalým rozedníváním mi dochází, že šance se snižuje. Chvíli na to Milan křičí ,,ryba, ryba“. Rychle stahujeme s Radkem pruty a běžíme mu na pomoc. Než k němu stačíme doběhnout má u břehu další malou, ale zato krásnou hlavatku. Společná radost a následuje rychlá fotka. Času moc nezbývá a tak se rychle vracíme na svá místa a zkoušíme štěstí dál. Následuje změna z agresivních woblerů na přírodní streamry, které by mohly v prosvícené čisté vodě hlavatku oklamat. Neděje se tak, a to nás nutí změnit místo. Přejíždíme proti proudu na další hot spot. Krásná zátoka, kde proud za stovky let vymlel koryto. To je ideální místo na náš vytoužený úlovek. Hlavatky by mohly z hlubší vody utočit na rybičky.
Stal jsem se hlavatkářem
Měníme nástrahy a o několik z nich také přicházíme. Těsně před pauzou na svačinu nahazuji peří s 18 g čeburaškou do silného proudu a pomalu nástrahu vedu s vodou. Vlasec mi projíždí kolem velkého zatopeného balvanu a zastavuje se. I když čekám vázku, raději sekám. Prut se ohýbá a cítím tah ryby. Okamžitě volám na kluky, že mám rybu a hned vím, že je to hlavatka. V silném proudu mám velký problém rybu dostat ke břehu, a tak Milan leze do vody, aby mi rybu podebral. Díky peřejím se mu ohýbá celý podběrák, ale i tak rybu nakonec jen tak tak dostane do sítě. Je to tam. Má první hlavatka v životě a i celkem slušná – 70cm. Mám nepopsatelnou radost a i kluci, kteří mi gratulují a už mě nazývají hlavatkářem.
Unavené odpoledne
Toto místo je už nechytatelné. Vodu jsme kompletně poplašili, a tak přichází zasloužený teplý čaj a gulášek, který si ohříváme v kufru auta. Přejíždíme na další Radkovo místo, které pojmenoval U zmrzlé lišky. Přicházíme k liščímu obrovskému bazénu a hned je nám jasné, že je to super místo na velkou rybu. Prohazujeme co se dá, a kromě dvou půlmetrových pstruhů duhových nám toto zajímavé místo nic jiného nevydalo. I tak jsme spokojení. Dvě hlavatky za den se jen tak každému nepovedou a tak máme důvod dopít zbyteček v lahvince a dát si dobrou večeři. Poslední den bude velká změna. Čeká nás nová voda a překrásný usek plný překvapení. Úkol byl jasný…jediný, kdo neměl chycenou hlavatku, byl Radek, a tak si vybíral vždy jako první místo, kde chce chytat. Ráno bylo v plánu jet na soutok dvou řek a byla to tak největší voda, kterou jsme měli možnost chytat. Bylo nám hned jasné, že je to ideální místo pro naší vysněnou Kantu. Po dvoudenním mrznutí a moknutí v mrazech se nám ráno z postele moc nechce. Vidina velké ryby nás nutí rychle se nasnídat a znovu se obléci do brodících kalhot. Přicházíme k soutoku a Radek se potichu plíží k obrovskému vracáku a vybírá tak nejlepší místu u spadlého stromu. Ideální flek pro velkou hlavatku.
Velká hlavatka
Já stojím asi dvacet metrů vedle něj a Milan šel přímo pod jez, kde jsou také dobrá místa. Ručička hodin ukazuje šest hodin, a to znamená první nához. Ten je Radka, protože i několik náhozů najednou může opatrnou rybu poplašit. Nechávám mu ještě jeden nához a pak se i já opírám do prutu a švihám tak wobler skoro až na druhou stranu řeky. Srdce mám až v krku a čekám jen na ránu do prutu nebo řev některého z parťáků. Asi po třetím náhozu slyším obrovské šplouchnutí a Radek křičí: ,,hlavatkáááááá a velká!“. Vytahuji prut a běžím mu na pomoc s podběrákem. Hned za mnou utíká Milan. Lezu po pás do vody a snažím se čelovkou kontrolovat směr vlasce tak, abych rybu nepoplašil. Všichni máme nahnáno, protože ryba se u břehu zamotala do padlého stromu a proud to ještě víc komplikuje. Milan se jde ke stromu podívat, jak je situace vážná a jak se ho hlavatka lekne, tak vyjíždí na volnou vodu. Uffff , vypadá to lépe. Už jen dostat obra z proudu do sítě. Radek drží pevně svůj hlavatkový prut Hucho a druhou rukou cívku. Rybě nedává ani metr vlasce. Buď vše vydrží obrovský nápor, nebo ryba vyhraje. Po chvíli to ryba vzdává a připlouvá ke břehu. Na první dobrou ji podebírám a následuje zasloužený řev. Ten se táhnul daleko celým údolím řeky, ale to nám vůbec nevadilo. Mise splněna!!!
Poslední ryba výpravy
Po útlumu všech emocí přichází měření ryby a zjišťujeme, že Kanta měří 105cm a odhadem váži kolem 12kg. Následuje společná fotodokumentace a i video, kde rybu pouštíme zpět do své vodní říše. Radek má splněno a všichni máme obrovskou radost, že všechno to trápení se a mrznutí za to stálo. Zkoušíme ještě s Milanem prohazovat úspěšný vracák, kdyby byly ryby opravdu při chuti. Nahazuju agresivního woblera potápivého tak do jednoho metru a hned po dopadu na hladinu cítím jemnější záběr. Na velkou vzdálenost je zásek s vlascem dost slabý, ale i tak mám rybu na prutu. Po chvilce ke břehu přitahuji naši poslední hlavatku výpravy. Oproti Radkovu monstru není ani poloviční, i tak mi ale udělala radost.
Slovinsko je nádherná země
Zbytek dne se kocháme nádherou slovinských řek a potoků. Poprvé za celou výpravu nám svítí sluníčko a celý den je krásně. Sice bylo -10, ale nádhera kolem a slunce nad námi nás hřálo u srdce. Procházíme dlouhý, ale překrásný úsek řeky a až teprve teď zjišťuji, jak je Slovinsko nádherná země. Opravdová divočina plná zasněžených lesů a průzračně tyrkysových řek. Zkoušíme několik úžasných míst, které doslova smrdí rybinou. Jediné kontakty máme ale akorát s vázkami. Proběhlo tak i slušné pročištění krabiček s nástrahami …to nám ale celkový dojem a společnou radost už nezkazilo. Až do večera už jsme bez ryby a myslíme si, že je to kvůli modré obloze a slunci, díky čemuž ryby mohou ještě dokonaleji překontrolovat naše nástrahy. Den je u konce a my se tak konečně svlékáme z promrzlého a mokrého oblečení. Balíme naše cajky a po kompletním naložení auta spokojení vyrážíme na více jak 700 km dlouhou cestu zpět do Čech plní nezapomenutelných a jedinečných zážitků, zkušeností a vzpomínkových fotek ve foťáku.
Přejít na:
Autor: Miroslav Vojtek, Radek Filip
Foto: autoři
