Za rybami z Alty do Kautokeina 4/4

Tomášovým potočákem jsem cítil, že úkol je splněn a myšlenky se mi začaly ubírat jiným směrem. Začal jsem se být celkem zvědav na to, co nás čeká na moři a hlavně nás čekala další neplánovaná část výletu. Čekalo nás okolo 30 km po vodě, ale mělo to pár VELKÝCH ale. Cestu řekou jsme neplánovali. V tomhle momentě nás mělo čekat 5 km proti proudu menší řeky do další soustavy jezer. Tam nás pravděpodobně mělo čekat dalších x set (už se nebojím tvrdit set) štik a hodně dobrého okouního masa. Následně jsme se blízkou řekou měly vrátit a naskočit do autobusu ve stejném místě, kde jsme z něj před 14 dny vyskočili. Smrt našeho „sofistikovaného“ vozíčku, ale zapříčinila radikální změnu plánu a my, byly odsouzeni jet přes několik zbylých jezer a pak pokračující řekou, do prvního města, následně autobus atd. To už bylo to nejmenší. Těch „35“ km řeky bez přesné mapy. Ano, při dnešních technologiích jsme byly bez pořádné mapy, jen GPS bod občas ukazoval naši aktuální polohu. – klasika, Jantaři. Záložní plán B a my nemáme mapu! Tablet ukazuje dvě třetiny cesty jako klikatý modrý flek a asi třetinu vůbec. Naše nadmořská výška ukazuje 450 až 460 m.n.m. a město 220.  „Joo, to bude prdel… Zvlášť ten úsek, co není na mapě“ mumlal jsem si pod vousy. A taky že byla.

Neviditelný úsek

Smrt první (alespoň pro mě) byla nekonečná jezera. Kilometry pádlovaní na kinklajícím se Packraftu s 30 kilovou krosnou na přídi a stále proti větru, to mě stálo první velkou dávku sil. Dost jsme to tlačili, chtěli jsme to mít za sebou a ještě si užít moře. Takže jsme to prokládali jen minimálně, jídlo nebo pár hodů a jelo se dál.  Přejeli jsme i super místa. Hluboká jezera s pomalým tahem, tam těch potočáků mohlo být… Ale makali jsme, času bylo málo. Po jezerech přišel neviditelný úsek, ten nemohl znamenat nic jiného než úzké koryto, stejné množství vody k tomu spád skoro 200 metrů na asi 10 km, taková dost nepředvídatelná divočina. Utábořili jsme se po asi druhé peřeji, kde Tomáš ještě vynymfoval sashimi potočáka a tak se ještě před cestou posilnili výborným jídlem.

Byli jsme oklamáni

Další den byl však krutý, po několika lehčích peřejích přichází první velký kaňon a přenášení, sjíždění, jízda do neznáma se nám staly denním chlebem. Za den jsme ujeli absurdních 8 km, sjeli nebo přešli asi deset dalších kaňonů, peřejí a den končí uděláním kluků, ztráty vláčecího setu a mokrým vším i jídlem. Sil už bylo pramálo a trošku to zavánělo opravdovým bojem o přežití, tak jsme to ještě kousli. Krajina už působila jinak a převládající borovice už napovídaly, že jsme o dost níž. Stejně to potvrzovali i lososí strdlice, kterých byla z ničeho nic plná řeka. Příštího dne jsme v poledne zahlédli první lidi. Rodinku chytající lososi jsme okamžitě zavalili dotazem „Jak daleko do města, kolik ještě..?“ Podle našich propočtů mělo malé dítě říct maximálně 15km. Místo toho se ze židle zvedl otec a hlubokým hlasem řekl ssttvvfsffity-five.. Jasně, takže jsme to měli ještě 25 km, „Tak to máme večer colu, pivo, sýry a nutelu..“ Že ten pán spíš říkal fifty-five to nás napadlo až večer u dalších peřejí, kde jsme zastavili. Takže jsme byli oklamáni. Natlačili jsme do sebe poslední zbytky jídla a ulehli vyčerpaní, opotřebovaní a stále hladoví.

Překvapivě to nebyly halucinace

Další den jsme to v poledne opravdu zvládli. Posledních několik kilometrů řeky bylo dlouhé táhlé zrcadlo, takže mě se povedlo asi na hodinu odpadnout asi spíš omdlít a nechal jsem se jen unášet proudem. Delirium, totální vyčerpání panovalo jen do chvíle než jsem uslyšel první auto a ani to překvapivě nebyly halucinace ale opravdové troubení. Zvedl jsem hlavu a viděl budovy, jako hodně budov, most, nutela.. Nedostatek cukru zvlášť mě, provázel tak od pátého dne výpravy a v tento moment už byl deficit takový, že jsem nemyslel na NIC jiného. Za další dvě hodiny už jsem do sebe tlačil první lžíci. Takže jsme to zvládli, jsme živí, zdraví a vše je dobře. Jen autobusový řád nás nepotěšil a nechal nás osm hodin čekat a následně nás tam oklikou dalších šest poveze. Strašná brzda! Ale odpočinuli jsme si a pak nás v kempu čekala horká sprcha, HORKÁ sprcha! Bylo to opravdu zvláštní zase vidět lidi, interagovat s někým jiným, užívat si komfortního zázemí. Po několika hodinách, odpočinku, praní věcí jsme opět nafoukli naší malou flotilu a vyrazili na další steč, tentokrát na moře.

První malí keleři

Alta je chráněna hluboko ve fjordech, ale stejně tak zátoka měla několik kilometrů. Stačilo, aby se trochu zvedl vítr a mohlo být o další zábavu postaráno. Cesta přes zátoku ke skalám byla opravdu dlouhá, asi tak 10x delší než se zdálo. Po hodině a půl tvrdého zápřahu jsme byli na místě. Nikdy jsem tresky na mouchu nechytal, ale princip mi byl celkem jasný. Rychlá potápivka a dostat to to do co největší hloubky. Kuba s vláčkou to hned potvrdil ohlým prutem. Chvilku mi trvalo si správně najel s lodí, ale opravdu jen chvilku a mouchy mi sežrali první malý polaci. Za další dvě hodiny už mě to nebavilo. Po deseti dnech ultimátního adrenalinového chytání, byla tohle celkem komedie. Hod, 20 vteřin klesání a pak jeden zátah, záběr, chvilka čekání na druhou a pak šup s nima nahoru. Monotónní a spíš dřina než požitek. U skal jsem zahlédl několik koleček a na rychle taženou potápivku jsem si to trochu zpříjemnil několika menšími mořskými pstruhy, ale to bylo vše. Trochu se zvednul vítr a tak jsem vyrazil na cestu zpět. Vlny byly celkem v pohodě, až v místech kde stoupalo dno jsem začal mít trochu problémy, ale na moři jsem trénoval, takže jsem si to do kempu pěkně odserfoval a byl to v pohodě. Kluci se na druhou stranu vrátili o skoro dvě hodiny později, neboť si spletli záchytný bod a dopluli skoro až k letišti. I to se občas stává… Večer jsme v poklidu užívali další skoro západ slunce, opravdu krásný to tam mají!

Malinké mouchy je opravdu bavily

Poslední den před odletem jsme se vydali směr K fjord. Tomáš tam končil několik předešlých expedic, tak jsem se z vyprávění fakt těšili. Jízda autobusem nám trvala asi 20 minut. Cestou na místo jsme šli okolo vody a asi v půlce cesty nás téměř vyděsil skákající atlanťák. Přidali jsme do kroku, protože úlovek by byl opravdovou třešničkou na dortu. K místu ale přicházíme za odlivu a všude je jen malinko vody. Pomalu jsme si rozbalili věci, voda se začala zvedat a podle Tomáše měly přijít žně do hodiny. Tak se taky stalo. Po hodině jsme začali tahat jednu tresku za druhou. Ryby byly maximálně 2 až 3 kila, takže o zábavu bylo postaráno. Spolu s námi mrskalo vodu dalších pět lidí. Rozdíl mezi úspěšností vláčky a mouchy byl naprosto propastný! Kolegové chytli za celou dobu tak pět ryb a my měli každý po deseti rybách. Myslel jsem, že to bude obráceně, ale evidentně oházené ryby měly o nabízené plechy jen malý zájem. Malinké mouchy je opravdu bavily. Cestou zpět jsem potkali dva mladší kluky, kteří nám po pár větách nabídli odvoz do Alty, což jsme přivítali s otevřenou náručí. Ještě jednou díky kluci! Večer jsme naposledy ulehli a v půl sedmé ráno zazvonil budík, pak taxík, malá scéna na letišti a dalšímu životnímu dobrodružství byl konec! Doma jsem dalších 14 dní nabíral síly, byl to opravdu náročný trip. Když se na to zpětně dívám, tak asi pár věcí mělo být jinak, ale na druhou stranu, co se má stát… Zažili jsme několik dní, kdy každý den vydal za rok chytání u nás. Několik dní po návratu jsem si přesněji vytyčil cestu kterou jsme urazili a světe div se. Po vodě mapa ukázala 115 km na místo odhadovaných 60. Pěkné! V některých momentech jsem si říkal, jak už mě ve studených severských zemích nikdo neuvidí a že se začnu soustředit víc na rozlehlé mělčiny tropů, ale s odstupem času vím, že se na sever určitě brzy vrátíme asi tak za 8 měsíců.

Přejít na:

• Za rybami z Alty do Kautokeina 1/4
• Za rybami z Alty do Kautokeina 2/4
• Za rybami z Alty do Kautokeina 3/4
• Za rybami z Alty do Kautokeina 4/4

Autor a foto: Dada