Rybolov Norsko

Každý český rybář, který propadl rybolovu v Norsku ví, co je Soroya. Ostrov  Soroya je jakýmsi poutním místem všech mořských rybářů toužících po své vysněné největší rybě, pro mnohé místem téměř tak významným a posvátným, jako Mekka pro muslimy. Ten, kdo nebyl na Soroy a nevykonal ve znamení svatého Petra tuto 3500 km dlouhou pouť, se v myslích mnoha soukmenovců nikdy nemůže stát tím pravým Norkem, stejně tak, jako v očích muslimů, mu nemůže nikdy náležet titul Hádží. Naše parta tuto cestu pro jistotu vykonala raději dvakrát, ale opravdová Mekka rybářů leží úplně někde jinde. V Norsku existuje místo, které je pro drtivou většinu sportovních rybářů z Čech téměř neznámé. V oblasti komerčního rybolovu je to jedno z nejlepších světových lovišť, ne-li nejlepší a na úrovni sportovní, jednoznačně nejlepším místem co se týká velikosti, ale především množství ryb. Je to pomyslný vrchol mořské rybařiny, sen každého rybáře, kdy vše ostatní už je jenom méně. Toto místo se jmenuje se ROST…

Za polárním kruhem

Kde a co vlastně je Rost? O lofotském souostroví už slyšel téměř každý, ale o tomto ostrůvku který je jeho součástí, již málokdo. Jako perlový náhrdelník se táhnou lofotské ostrovy okolo západního pobřeží Norska a Rost je poslední, z tohoto náhrdelníku jakoby ztracená a do ledového oceánu daleko zakutálená osamělá perla. Vesterály jsou sopečného původu a geologicky se řadí mezi nejstarší pohoří světa. Na ostrově žije přibližně 450 obyvatel a přestože Rost leží 115 km za polárním kruhem na úrovni centrálního Grónska, nebo severní Aljašky, jeho klima je poměrně mírné a průměrná teplota ani v nejstudenějších měsících neklesá pod bod mrazu. Tímto se řadí mezi světovou anomálii. Ekonomika stojí výhradně na rybolovu, ale především na přírodně sušených treskách. Opravdovým požehnáním pro Rost bylo ztroskotání benátského obchodníka Pietra Queriniho, kterého zde roku 1432 před smrtí zachránili právě místní rybáři. Zpět domů ho po zotavení odvezli  lodí naloženou sušenými treskami, které Querini slíbil jako protislužbu prodat. Ryby nejenže s obrovským ziskem prodal, ale ty se okamžitě v Itálii tak ujaly, že astronomické zisky z jejich prodeje plynou na ostrov dodnes.

Lofotské rakve

V jeho okolí se v zimních měsících shromažďuje obrovské množství ryb a v době, kdy jsme jej navštívili my, lovilo v přilehlých vodách na 200 lodí různých velikostí s posádkou přes 500 rybářů. Každý rok v tomto více jak tři měsíce trvajícím rybím šílenství, díky extrémně nebezpečné práci, najde smrt několik z nich. V dřívějších dobách, kdy ženy a milenky rybářů v období okolo Vánoc chystaly svým mužům vlněné svetry, nepromokavé oblečení a suchary, ukládaly vše do dřevěných beden, kterým se ne nadarmo říkalo „lofotské rakve.“ Nedaleko Rostu u ostrova VAEROY se nachází jeden z přírodních divů světa, nebezpečný a bájný vír Maelstrém, který posloužil jako inspirace Edgaru Allanu Poeovi a Juliu Vernerovi k napsání knih Pád do Maelstrému a 20 000 mil pod mořem. Znali jej dávní kronikáři i Vikingové a dodnes se tomuto místu malé lodě raději vyhýbají. A jestliže někdo hledá pověstný konec světa, může jej najít právě zde, na ostrově ROST…

Strastiplná cesta

Naše cesta za vysněnými rybami se nechá od začátku až dokonce nazvat jako dobrodružná. Jeli jsme pro nás na absolutně neznámé místo proto i její příprava trvala dlouhé tři roky. Nutno ale přiznat, že jsme na samotném ostrově měli jakési zázemí a oporu v podobě našeho známého, kterého známe už 25 let, jsme přáteli a jmenuje se John Harry Sandoy. John Harry Sandoy je rybář a jednoho dne, při loučení na konci naší dovolené, jsem mu slíbil, že za ním na Rost příští rok určitě přijedeme. On pravidelně každý rok, koncem ledna, naloží svojí loď vším nezbytným k rybolovu a pluje oceánem tisíc kilometrů, aby se jako jeden z mnoha, zúčastnil pro rybáře největšího svátku roku, komerčního lovu tresek v rybami oplývajících vodách ostrova. Jak jsem slíbil, tak se i stalo. 13.3. jsme vyjeli a po 2800km dlouhé strastiplné cestě jsme dorazili do města Bodo, kde nám o pouhé dvě minuty ujel jediný trajekt a další plul až za dva dny. Zrovna v této době byl přístav v rekonstrukci, trajekt stál u náhradního mola a pasažéry tam měl navigovat zaváděcí vůz lodní společnosti. Bohužel nebyl na stanovišti a my ve spleti stavebního materiálu, různých plotů a zákazů hledali molo sami. Když jsme ho konečně našli, byl trajekt 100m od břehu a plnou prou zamířil do Moskenenes. Zůstali jsme na zasněženém a promrzlém molu úplně sami…

Chata na malém ostrůvku

Vysoké vlny houpaly naším trajektem, ledový vítr fičel okolo oken a my jsme mohli ve večerním šeru poprvé pozorovat zdánlivě pusté, nehostinné a totálně zasněžené pohoří Lofot. Tma, únava z cesty, 3000 km od domova, rozbouřené moře, prudký skučící ledový vítr a zasněžené zlověstně vyhlížející hory, mi totálně nahlodali psychiku. Schoulil jsem se do měkkého křesla a s myšlenkou „vole tohle nedáte“, jsem se snažil smířit s naším dalším osudem a ukolébán houpající se lodí pomalu usnul. Nálada se nám zvedla teprve když jsme po devíti hodinách plavby vyjeli z trajektu a zahlédli Harryho s majitelem chaty T. Storrekera, jak nás, mezi rybami naloženými kamiony, očekávají na přístavním molu. Po krátkém, ale ze setkání radostném přivítání jsme se jeli ubytovat. Chata stála na malém ostrůvku hned u moře, krásná dvoupatrová a na dohled od ní zakotvené veliké lodě se silnými motory. Únava z cesty rázem zmizela a čerstvě nabytou náladu kazilo už jen dvacet centimetrů sněhu, ledový vichr, který otřásal celou chatou a předpověď počasí, kde psali, že už to má být dalších 14 dní jenom horší.

Vyléčený alkoholik

Když kamarádi vykládali auto a Storreker mi dával pokyny ohledně lodí, benzínu, mrazáků, ubytování atd.,všiml jsem si nějakého mladého Nora, jak ochotně pomáhá vykládat naše auto a kmitá s kartóny piva a náručemi tvrdého alkoholu. “To je můj syn“ pravil hrdě Storreker a jen tak mimochodem dodal, že je „alkoholiker“ a nesmí ani kapku. Pomyslel jsem si, že v tomto případě pro něj asi tím nejlepším příkladem nebudeme a přestože jsem tušil komplikace, které se musí dříve, nebo později dostavit, nechal jsem všemu volný průběh. Komplikace však nastaly ještě dříve, než jsem původně myslel. Nor podvědomě předvídal, že zdárný příjezd nejspíše oslavíme, nastěhoval se nám velice zkušeně do chaty a ne a ne odejít. Pil jeden čaj za druhým a nám už po třídenním půstu, jazyky doslova šustily. “No nic, jdeme na to, přeci nechcípneme žízní“ a zároveň doufám, že si on sám závažnost své nemoci dostatečně uvědomuje a zůstane i nadále pouze vyléčeným alkoholikem a nezúčastněným divákem popíjejícím čaj. Opak byl ale pravdou. Zvuk otvíraných plechovek a vůně rumu v něm velice brzo vyvolaly Pavlovův reflex, začal slintat a nám ho bylo upřímně líto. A protože sami velice dobře víme, co je to trpět žízní, společně jsme usoudili, že jedno nemůže uškodit ani alkoholikovi, ale přísahám, další piva si už bral sám. Od té doby co se pozdě v noci vypotácel do tmy a vichřice, jsme ho viděli už jenom jednou. Tehdy se klukům na moři ucpal palivový filtr. Po telefonátu přilétl rychlým člunem, totálně ožralý přelezl do jejich lodi, namontoval filtr nový, starý odhodil daleko do moře a pak, jako by někam chvátal, opět zmizel. Akce to byla opravdu rychlá a v jejich lodi po něm zůstala jen vůně sedmihvězdičkové metaxy, kterou nám před tím, než ji celou vypil, lupnul v naší chatě. Zdařilou záchrannou akci pak ještě korunoval vyžahnutím litru slivovice a sedmi piv. Další dva dny ho celý zbytek rodiny hledal po sice nevelkém, ale členitém ostrově. Nutno dodat, že setkání Nora s Čechy mělo šťastný, až téměř pohádkový konec. Mladý Nor byl odloven, od nás izolován a nazítří letecky dopraven do města Bodo, kde ho hospitalizovali a  umístnili na zvláštní oddělení ve Sjukhusetu, kterému Norové, nevím proč, říkají šukhaus. Sice jsme neznali přesný význam tohoto slova, ale všichni jsme mu upřímně záviděli….

Nekonečná hejna

Sportovní rybaření na Rostu v zimních měsících není žádná romantika, nebo procházka růžovým sadem a rozhodně bych ho nedoporučoval rybářům, kteří nemají dostatek zkušeností. Proměnlivé počasí, častý vítr a velice nebezpečné mořské proudy, mnohdy nedovolí za rybami vůbec vyjet. Chce to trpělivost a neustálou připravenost vyrazit, když se počasí umoudří. Další věc, která dělá z rybaření na Rostu peklo, je námaha. Ryby se hned po spuštění návnady na ní okamžitě vrhají a nejčastěji zdoláváte dvě, nebo tři najednou. Váha je od 5ti do 20ti kil. Jsou tam i větší, ale dle místních, záleží na roku. Uděláte tři, čtyři kola a jste vyřízení. Rybí hejna jsou nekonečná a začínají tak na sedmdesáti metrech. Ani nepotřebujete echolot. Stačí zajet k nataženým sítím, nebo poblíž komerčních lodí a pak už jen taháte a taháte. Během dvou hodin, včetně ryb, které spadnou, odpočinku a navazování otrhaných návnad, je za dvě hodiny možné nalovit až tři sta kilo tresek. V drtivé většině obecných, sem tam halibut. Tak velké množství ryb je tam vyloženě na škodu. V zimních měsících rybářskou dovolenou na Rostu rozhodně nedoporučuji a myslím to smrtelně vážně. Úplně klidně se může stát, že na ryby nevyjedete ani jednou a celou, poměrně drahou dovolenou, prosedíte v chatě. Už jen cesta tam je velice riskantní, o vysokých vlnách a silných proudech raději nemluvit. Naopak v měsících letních, můžete rybařit v příjemném počasí, tím myslím větší teplo, výhodou je i delší den a méně časté a mírnější větry. Cíleně můžete chytat různé druhy ryb, včetně velikých halibutů, kapitálních černých a jednoskvrnných tresek, kambal, okounů…

Bezpečnost především

Sice jsem chtěl svým článkem upozornit na jedno málo známé a rybářsky atraktivní místo, ale kromě toho šílenství v zimě (ani v tom žádnou výhodu už vlastně nevidím, protože limit nachytáte za hodinu), jsou možná lepší vaše osvědčené, méně náročné lokality, jako je Soroya, Bakan, nebo jiné vámi, po celém Norsku oblíbené. Alespoň z mého pohledu jde především o to, užít si pohodovou rybářskou dovolenou, kdy žádná, byť sebevětší ryba nestojí za nasazování vlastního života a rybí maso je až vedlejším produktem…

Fotogalerie

Autor a foto: Jan Havlík