Začal březen, ale my za kamna nepolezeme. Srdce nám bubnují lehce arytmický song. Všichni doufáme, že nás dostane do pořádného rybářského rauše. Poslední den lovu divokých a mohutných lososů může začít. Máme jasný cíl – chceme přetavit stříbro ve zlato. Při posledním pokusu o spanilou jízdu mne doprovázejí mladí junáci David Chalupka a Jirka Svoboda. Výpravu zavede do finále sám velký kapitán Guido Jubelt na lodi se jménem plným příslibu. „Větře duj a naši misi opatruj. Věříme v tebe „Perlo Rujány“ i v tebe – soudruhu kapitáne, který jsi jistě neudělal v NDR chybu!“ Pravdou je, že víra a poslední zásoby kořalky je to jediné, co nám ještě zbývá. Guido je veselá kopa a zkušený motivátor. Trochu mi připomíná lišáckého kapitána Jacka Sparrowa z Pirátů Karibiku. Je tu jenom několik nepatrných rozdílů – proslulou kocábku Černá perla jsme vyměnili za Perlu Rujány a vítr v plachtách za jemné bublání v krabičce s názvem Honda 50 HP. Mazaný lodivod se neohroženě drží kormidla a dává našim zkřehlým rybářským srdíčkům naději, že svůj život můžeme proměnit ve více než jenom pár stříbrných. „Dneska to bude velká jízda,“ začíná lechtat naše nedočkavé rybářské dušičky. „Vidím to na dva kousky pro každého, takže šestka, co vy na to?“ přidává trochu matematiky, která je tou pořádnou energetickou vzpruhou pro naše vybité a trochu i vypité lovecké baterie. Radek je na řadě „Když k tomu přihodíš ještě jednoho mořáka, tak si na tebe nejspíše stěžovat nebudeme,“ komentuji ve stejném optimistickém duchu.„Mně by klidně stačila i rujánská trojka,“ přidává lechtivé téma jeden z mladíků. Nevím proč, ale po této větě si začínáme rychle uvědomovat, že nastává potřeba se jasně a srozumitelně přihlásit k odpovědnosti.„Jsi na řadě, Radku, první stříbrňák jde za tebou,“ informuje David.„Díky, ale přenechám své místo Jirkovi. Za včerejší půlhodinový dril si to určitě zaslouží,“ komentuji situaci, při které se včera kamarádovi více než metrový losos nešťastně utrhl těsně u lodi.
Počasí nám nepřeje
Naše finálová cesta má své nezaměnitelné kouzlo. Projíždíme mlhou, zažíváme déšť, vracíme se zpátky do mlhy, abychom vyjeli na mírně zvlněnou hladinu zalitou romantickým sluncem. Připadám si jako v pohádce – sedm jednou ranou. Pevně věřím, že si místo lososa nebudeme muset vařit sekyrkovou polévku a nebo si představovat stříbřité tělo jako jitrnici, kterou v jiné oblíbené pohádce ještě nikdo nikdy neviděl. „Ccccccccccccccccrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr… ostrý zvuk na prutu s downriggerem mne vrací z romantického snění do světa opravdové rybářské latiny. Jirkův výskok k rybářskému prutu je jako z příručky pro vrcholové sportovce. Síla, dynamika a neskutečné závěrečné zrychlení. Na rozdíl od sportovce dech nepopadá, ale nabírá. Tvář se rozjasňuje a úsměv od ucha k uchu už nikoho nenechává na pochybách, že stříbrňák je na drátě, vlastně na vlasci.
Největší ryba je ta, kterou nechytíte
Po včerejších drilovacích zkušenostech Jirka nikam nespěchá. Prut zkušeně přizvedává a při pohybu dolů rychle navíjí, opět přizvedává a rychle navíjí, přizvedává…..a všichni slyšíme další chrčivý zvuk navijáku. Je vidět, že divoká a silná ryba se neznámým zlatokopům z východu bez boje jen tak nevzdá. Další životní paradox, napadá mne. Mohutná ryba neskutečně bojuje, protože chce svobodu a vůbec netuší, že na druhém konci SVOBODA opravdu je. „Good fish,“ vykřikuje ostřílený kapitán. Podle Jirkova záklonu a ohybu prutu je nám i bez komentáře jasné, že náš kolega by mohl právě první stříbro přetavit ve zlato a vybojovat si místo krále expedice. Největší ryba je ale většinou ta, kterou nechytíte…
Nádherných 102
„Good, sehr good!“ komentuje Guido profesionální dril. Po deseti minutách zaznamenávám krásné stříbřité odlesky mohutného těla divoké ryby. Vzrušeně zaostřuji objektiv náhradního oka a snažím se o snímky, které mne mohou vynést do fotografické síně slávy. Bum!!! „Do pr…,“ křičím bolestí. Není to sláva, co mi stoupla do hlavy, ale kovová rukojeť podběráku. „Promiňte,“ pokorně oznamuje David, který mi sice hlavu už neohrožuje, ale pro změnu cítím jeho loket někde hluboko v dutině břišní. Nečekaná bolest mne dostává do kolen a já si znovu uvědomuji, jak je sláva vrtkavá. Citelně a bohužel na vlastním těle zažívám tvrzení klasika, že pýcha předchází pád. Dobitý a zmatený ležím na zemi. Kopanec do žeber příliš nevnímám, ale okovaná bota mého rybářského spolubojovníka na mých prokřehlých prstech mi nějak zvláště neprospívá. Velmi rychle se ve mně probouzí pud sebezáchovy a já se trhavými pohyby plazím po mokré palubě zpátky do bezpečí, zpátky na záď. Třesoucí se rukou a z posledních sil se pokouším o světové snímky. Výsledky jsou ale pouze lokální – jeden Davidův loket, poloviční síťovina podběráku, dvakrát Jirkova hlava, Guidova noha a ocas, který naštěstí nepatří kolegům, ale lososovi.„102,“ slyším optimistické číslo z úst našeho kapitána. Není to sto dva rudý, jak by řekli Čtyři z tanku i pes, ale je to nádherných 102 stříbrných, které mohou být i zlaté.
Čekání na druhý záběr
Blahopřejeme úspěšnému lovci. Naše srdce i duše jsou naplněna, teď už čekají na souboj jenom naše těla. Vše končí tak, jak si oba soupeři přáli – losos chtěl SVOBODU a Jirka SVOBODA chtěl lososa. Nestačíme si ani vydechnout a po necelých deseti minutách je tu druhý záběr. Jednooký král David potvrzuje, že jeho včerejší úspěch nebyl náhodný. Mladé a trénované tělo, dokonalé kopulační pohyby, bravurní technika navíjení. Nikdo z nás nepochybuje o tom, že techniku lovu lososů by mohl David na vysoké škole vyučovat. Na Rujáně se ukazuje i bez titulu jako pravý profesor. Druhého stříbrňáka dělí pouhých šest centimetrů od zlata, ale i tak je 96 cm výkon hodný uznání. Dopřáváme si zasloužený odpočinek. Duše zaplňuje pocit štěstí a my se můžeme plně věnovat i jiné bohulibé činnosti – plnění našich žaludků. Salám, tatranka, salám, tatranka, salám, tatranka a poslední doušky slivovice jako klíčového pojítka neskutečně výživné energetické kombinace. I soudruh kapitán se připojuje k zasloužené siestě a nechává kolovat teplý čaj česko-německého přátelství.
Salámová taktika
Další dva krásné stříbrňáky vytahujeme přímo z mlžného oparu. Mám pocit, jako by jim mléčná lázeň hodně pomohla. Jsou krásní, mrštní, zlatavě stříbrní a hlavně jsou výrazně mladší než jejich kolegové, které jsme vytáhli o několik kilometrů dále. David i Jirka si tak připisují další zářez na pomyslné pažbě lososobijky. Karel May i jeho velký hrdina, neohrožený Vinetou by se jistě divili, že místo soubojů s medvědem grizzly v divokých horách svádíme souboje s mohutnými lososy v divokých vodách. Mladá těla o délkách 79 a 84 cm sice nedosahují kapitálních rozměrů jejich soukmenovců, kteří neměli to štěstí se koupat v mléčné lázni, ale výše loveckého adrenalinu je bezesporu srovnatelná. Zásoby veselých kalíšků už jsou vyčerpány, a proto mezi úspěšnými rybolovci koluje už pouze čaj určený pro prostatiky. Vše doplňujeme o salámovou taktiku a poslední zásoby z toho co dům, vlastně loď, dala. Těla zdecimovaná prohýřenými nocemi a počátečními nezdary si žádají své. Jako první usíná Jirka, následován v těsném závěsu mojí dvoumetrovou maličkostí… „Chrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr,chrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr, ostrý zvuk navijáku ruší můj mladý spánek. „Jirko vstávej, je to na tobě,“ rozeznávám vzrušený hlas Davida. „Big fish, really big fish!“ doplňuje kapitán. Kolega je brzy v bojovém záklonu. Nelze si nevšimnout, že se hodně naučil. Pumpování mu jde, už po pěti minutách jsou zřejmě silné stříkance vody na hladině. Ryba bojuje a nechce se vzdát. David už je připraven s podběrákem. Všímám si mazaného kapitána, který ukazuje Davidovi, že podběrák nepotřebujeme. I mně teď dochází, že půjde o nějaký další veselý kousek z díly německého Jacka Sparrowa.
Krabice od džusu
„Povol, povol mu,“ hlasitě uděluje pokyny kapitán a pomáhá Jirkovi uvolnit vlasec. „Co to je za rybu?“ přidává se David otázkou, která ještě stupňuje Jirkův adrenalin. „To bude mořskej pstruh, to je bomba,“ snažím se hrát hru, o které toho moc nevím. Po patnácti minutách těžkého a náročného zdolávání je dobojováno. Všichni Jirkovi upřímně tleskáme a blahopřejeme k úlovku. I šťastný lovec se nemůže ubránit smíchu – jeho čerstvě ulovený losos je krabice od pomerančového džusu. Smích nás uvolňuje a všichni, včetně úspěšného lovce, Guidovi gratulujeme k jeho nápadu. Mám humor rád,ale…náhle si uvědomuji, že já jsem v zápalu fotografického boje ještě stříbrňáka ve svých dlaních nesevřel.
Pro pár stříbrných
„Pánové, mám nafoceno. Pokud ještě přijde stříbrňák, tak si ho rád vytáhnu. Jo a o džusy zájem nemám, to říkám na rovinu,“ informuji z oka do oka našeho vtipného lodivoda.Poslední den lovu byl opravdu pohádkový a tak vás asi nepřekvapí, že i já jsem si nakonec svého prvního stříbrňáka vytáhl. Zdolávání bylo lahůdkou a neobyčejným zážitkem. Ne pro pár dolarů navíc, ale pro dalších sedm stříbrných jsem připraven jít světa kraj. Tak do toho také šlápněte, ať vidíte kousek světa. I pro pár stříbrných stojí za to žít.
Přejít na:
Autor: Radek Matouš
Foto: Radek Matouš
Jedna odpověď
Parádní počtení. Pane Radku suprově sepsáno. Nemáte info, zda to ještě na Rujáně funguje? Myslím lov lososů. Díky.