Rybolov a ubytování v Hasfjordu

Zdravím všechny Norky. V úterý jsme se vrátili z Hasfjordu, kde ale byly stále takové potíže s internetem, že nebylo síly a hlavně trpělivosti k protláčení obrázků a informací. Pokusím se to napravit alespoň teď, po příjezdu. Před naším výjezdem došlo, jak známo, k výhružkám teroristickým útokem, což se projevilo jen tím, že se nás vyptával švédský celník, kam jedeme a co se tam chystáme dělat. Jeli jsme naší klasiku : Puttgarden-Rødby-Öresund-Malmö-Stockholm-Töre-Pajala-Kolari-Muonio-Kautokeino-Alta-Oksfjord. Cesta v pohodě – výjezd z Říčan u Prahy v úterý 10.00, příjezd do Oksfjordu čtvrtek po čtvrté ranní. Na finsko-norské hranici přítomno auto celníků, ale na semaforu svítila zelená. Trochu zmatek při příjezdu na Sørøyu – zajeli jsme podle zvyku (a instrukcích va voucheru) do Hasvikhotelu k Ahmadovi a ten nás poslal za Ornulfem do Hasfjoru až poté, co jsme mu něco snědli z bufetu pro jeho klienty. Máš to u nás Ahmade! Za ta vajíčka, cos nám, s hubou od ucha k uchu, házel přes celou jídelnu ještě na cestu.

Převzetí lodí a chaty

Ornulf nám ukázal ubikaci, bleskově jsme přebrali lodě a zásobu benzinu. Ten vozí až k filetárně podle potřeby a účtuje si 17,50 Nok za litr. Asi by bylo možné jezdit si pro palivo do Hasviku i na vlastní pěst, ale my jsme rádi tu cca jednu norskou korunu /litr navíc připlatili za komfort plných kanystrů kousek od lodí. Že tady projezdíme citelně více než minule ve Vaaganu, jsme jaksi tušili předem. Platilo se až na konci, podle spotřebovaných hmot. Žádný problém s účtovaným množstvím – vše sedělo.

Pěkný lovecký styl interiéru

No …. Na Sørøyu se určitě nejezdí kvůli luxusnímu hotelu a bazénu s all inclusive, ale je pravda, že prostoru na zlepšení tam má Ornulf dost a dost. Pro naší partu naprosto převažovaly klady ve formě filetárny a mola na dosah ruky a pěkný lovecký styl interiéru, ale čela šuplat v kuchyni zůstávající v ruce, 2 malé lžičky pro šest chlapů, nepoužitelná pánev na normální vaření, chybějící plnohodnotné umyvadlo v koupelně/na záchodech, chybějící sušárna na obleky v případě deštivého počasí atd… By mohly náročnější klienty od příští návštěvy odradit. Je tu znatelný rozdíl oproti Ahmadovu arabskému obchodnímu duchu a snaze držet krok s dobou. Ornulf je ale jinak velký sympaťák a nezištně poradí a hlavně ví „kam na ně“. Bohužel po čtyřech dnech sám odjel muškařit do Finska a jeho žena už zas taková rybářka není.

Systém s mrtvými kelery

Většina výpravy pojala letošek hlavně jako útok na velké halibuty a to, jak mnozí vědí, je dost velká loterie a zkouška trpělivosti. Z tohoto pohledu to tak úplně úspěšné nebylo, leč halibutů jsme chytili kolem třicítky, i když největší měl „jenom“ 125 cm a 21 kg. Chytáno hlavně mezi druhým a čtvrtým fjordem a naopak u vjezdu do přístavu. Já chytil halíka hned jako první rybu, na druhý nához bílé gumy, takže klasicky silný a slibný začátek se časem trochu naředil spoustou pro…švihnutých záběrů. Bylo skutečně frustrující, kolik útoků na gumy jsme nesekli. Několikrát jsem viděl „placku“ kousek pod lodí, jak vzala nástrahu do tlamy a okamžitě ztuhla bez dalšího pohybu. Ryby nástrahy nedobíraly. Nepomáhalo čekat, nepomáhalo rychle sekat … nepomáhalo nic. Spousty útoků, typických pro tyto silné bojovníky. Rána, zásek, divoká jízda a … ryba si vystoupila. Super na nervy a sebevědomí. Tak jsme přešli na vláčené mrtvé kelery s dvěma trojháky a hned se všechno rapidně zlepšilo.

Halibuti brali na 20m

Druhá parta jich dokonce chytla ještě více na vyvěšeného, skoro tekoucího kelera kousek nade dnem. Jako bonus měli spoustu koček, o které naše loď ale nestála. Okovaný keler byl jasná volba. Takže jen vydržet příslušný počet zájezdů a pročekaných dnů, než přijde opravdu velký „dekl“. Drtivá většina záběrů halíků mezi 15–25 metry. Za sebe jsem naprosto spokojen, protože jsem za a) neměl až takové iluze a za b) jsou pro mě ryby jen cca 70-ti procenty důvodu proč do těch nádherných končin jezdím. A navíc nebyl problém spravit si chuť výjezdem na tresky na šelf nebo před vysílače u Hasviku.

Velkých tresek nebylo mnoho

Řídili jsme se vpodstatě jen podle lovících mořských ptáků a sonar byl sekundární pomůckou a ověřením, že pod vařícím se hejnem smačků a sleďů velké ryby skutečně jsou. Tedy velké …. Jaro je na tresky obecné určitě lepší volba. Předloni ve Vaaganu to byly začátkem června skutečné masakry. Už třetí den jsme si dali interní míru lovné ryby 120 cm. Tentokrát jen jedna treska přes 130 cm a jeden keler 111 cm. Jinak většina tresek tmavých mezi sedmdesáti a devadesáti centimetry. Velkých tresek obecných velmi málo. Jednou jsme zkusili chytat kelery do úplného vysílení – večer jsme nebyli skoro schopní unést hrneček s kafem. Pouštěli jsme jim pilkříky mezi 120–200g a téměř vše se chytlo na tuto velikost. Koupali jsme u dna i „sedmistovky“, ale ryby braly stále stejně velké-menší.

Okouníky jsme nenašli

Jeden z cílů byli také okouníci, ale i dva „elektrikáři“ na naší lodi to brzy vzdali. Nějáké tipy jsme sice měli, ale bez kontaktu s jinými loděmi a v nepřítomnosti Ornulfa se to hlubinné čekání na zázrak míjelo účinkem. Tak snad někdy příště. Počasí jako vždy parádní – jsme v tomto směru klikaři. Ochutnali jsme i maso z tuleně, nacpali se (někteří znalci) vynikajících morušek, vylezli si k jezeru nad Hasfjord a trochu rozmazlili domácímu tři štěňata. Globální oteplování postupuje navzdory nevěřícnému kroucení hlavou jednoho z minulých prezidentů. Brácha chytil makrelu a já litoval, po pohledu na teplotu vody, která byla nad 11 stupňů, že jsem si přeci jen nevzal gumové sako, masku a ploutve.