Velké Otročí jezero

Stopování lososů

Rád bych se podělil se čtenáři rybolovnorsko.cz o zážitky z výpravy, která sice nebyla čistě „rybářská“, ale její destinace a okolnosti byly natolik výjimečné, že Vás doufám zaujme i tak. Po mnoha letech, které jsem strávil téměř výhradně pronásledováním lososů v Britské Kolumbii, konečně všechno klaplo a koncem června jsem vyrazil za její hranice na sever – na Velké Otročí jezero.

Nevhodné pro začátečníky

Již jen to jméno voní dálkami, dobrodružstvím, liduprázdnou divočinou a rybami. Leží v severozápadních teritoriích Kanady, kousíček pod polárním kruhem v povodí největší Kanadské řeky Mackenzie a je velké i na zdejší poměry – 26,000 km2 (2,600 000 ha). Východní a severní části jsou pokryty tisíci ostrovy a ostrůvky, což také umožňuje se na něj vydat v pouhé kanoi. Jsou tu však i oblasti s otevřenou vodou, které lze přejet jen za bezvětří, na které se může čekat i několik dní. Takže tady se putování nedělí na den na kanoi a večer – noc táboření a přespání. Jede se, když to jde, táboří se, když to nejde. Není to ovšem výprava pro začátečníky. Jezero rozmrzá až koncem června a voda je pěkně ledová, i když se v mělčích zálivech rychle oteplí. Něco málo jsem v Kanadě sjezdil, ale parťák Karel je bývalý závodník na divoké vodě a byl tu již 4×, takže se spoléhám na něj a moc se nebojím (na zimu má další zábavu – 18 tažných psů). Ten také zajistil základní a nezbytnou výbavu – kevlarové kanoe, vodotěsné sudy a bedny, satelitní telefon pro případ nouze (nezbytnost), podrobné mapy a GPS, bez kterého by netrefil ani Pán Bůh… S kempinkovým vybavením, zásobami na celý měsíc, pruty, flinty a se třemi psy máme obě kanoe pěkně plné. Ale to trochu předcházím.

Na jaké ryby se připravit

Dobrodružství začíná předlouhou cestou z Vancouveru, přes Britskou Kolumbii a Albertu do Northwest territories. 26.června jsme dorazili do městečka Yellowknife (Žlutý nůž), které leží na břehu jezera a kde má Karel kámoše. Grant Beck. 120 tažných psů (prý ještě málo) s kterými vozí japonské turisty za polární září. Má povolení chytat ryby do sítí, které pak povaří ve velkém kotli a krmí s nimi psy. Od něj jsem též konečně dostal veškeré info o rybolovu na jezeře. Karel totiž není „rybář“, chytá jen to, co sní a mě „nachytal“ hlavně na vyprávění, jak málo času a úsilí je potřeba pro chytnutí něčeho k večeři. Tak cože nám to tu plave?

White fish (coregonus clupeaformis). Lososovitá bílá ryba. Váží kolem 1 kg, chytá se na mouchu a malou rotačku. Na začátku sezony u hladiny, později v hloubce.

Arctic Grayling (thymallus arcticus). Lipan. 0,5 – 1 kg, občas se chytí i 2 kg. Nejpočetnější kolem přítoků a v mělčích zálivech, kde je dost hmyzu.

Pickerel, or walleye (sander vitreus vitreus). Asi něco mezi candátem a okounem. Váží kolem 2 kg, nástraha třpytka nebo jig, nejlépe prý v noci.

Inconnu (stenodus leucichthy). Průměr 3 – 5 kg, mnoho 9 – 14, někteří až 31 kg. Nástraha zlatá-stříbrná třpytka, jig – vláčená pomalu a většinou hluboko.

Northern Pike (eso lucius). Štika. Průměr 2 – 7 kg, až 20 kg. Velmi početná v mělčích a teplejších zálivech, snadno chytatelná na téměř cokoliv.

Lake Trout (Salvelinus namaycush). Jezerní pstruh. Průměr 5 kg, často až 18 kg, rekord 33 kg. Nástraha velké třpytky, woblery a s postupem léta pak hodně hluboko.

Nejbližší civilizace 200km

Již 2 dny jsme u Granta, který nás hostí rybami a steaky z bizona i kariboo a čekáme na bezvětrno. Ani místní indiáni s motorovou lodí si na jezero netroufnou, když fouká, nebo je mlha. A konečně vyrážíme. Plán – indiáni naloží nás, všechnu bagáž i obě kanoe na 2 motorové lodě a odvezou nás asi 200 km do východní části jezera, kde se budeme pár dní potloukat, než popádlujeme zpátky do Yellowknife. Den a noc a ještě další den jedem a jedem, občas prší. Již dávno jsem přestal počítat ostrovy i kilometry a s úžasem i hrůzou si uvědomuji, že tuhle nepředstavitelnou vzdálenost (a ještě mnohem víc) budeme pádlovat. Konečně jsme na jakémsi místě, všechno vyložit, rozloučit se a jsme sami, jen s mrakem komárů, nejbližší civilizace 200 km.

Chytit pár štik není umění

„Na mapě jsou nějaké vodopády, zajedem se tam podívat“ povídá ráno Karel. Vyjeli jsme, začalo pršet a pršelo. 2× jsme i přes GPS zabloudili, ale nakonec – po 25 km – dorazili k cíli – peřejce v průlivu mezi dvěma ostrovy! Další den konečně sluníčko a skalnatý břeh, kde jsem mohl nahodit. Navázal jsem velkou stříbrno-červenou plandavku, první hod, druhý a záběr. Malá štika, asi 65 cm, pouštím. 3 hody a další záběr, větší štika, beru k večeři. A do 5 minut rána do prutu a po slušném souboji mám na břehu metrovou. Pozdě je mi jasné, že jsem tu menší měl také pustit. Netušil jsem ovšem, jak bude snadné chytit další a větší. Zajistil jsem sice večeři pro nás i pro psy, ale pochvaly jsem se nedočkal. „Chytit tu pár štik není žádné umění a taky mají hodně kostí“. Popojedeme pár km dál a jsme v relativně teplém a mělkém zálivu, kolem břehů vodní trávy. Tak a zkusíme chytit něco menšího, pro zábavu a ne na jídlo. Začínám s malou rotačkou s 1-háčkem. Párkrát chytnu jen trávu,ale pak záběr a na prutu mám 35 cm lipana. Hřbetní prapor má trochu pocuchaný,ale jinak je to lipan jak z Nechranic. Chytnu ještě 2 a pak přesedlám na muškový prut a mokrou mouchu.

Ryby se chytají jen na jídlo

Záběr na první hod a ryba, jakou jsem ještě nechytil – whitefish. Trochu jako plotice, ale s lososovitou ploutvičkou. Ale teď je na řadě Karel, aby mi předvedl jeho osvědčený způsob chytání jezerních pstruhů. Jeho recept je jednoduchý. Počká si na otevřený a hlubší úsek cesty, naváže na vlasec velkého woblera (barevný, otlučený) s 1-háčkem bez protihrotu (kdo by se namáhal vyndavat trojhák!) a zatímco s kanoí popojíždí, nechá wobler asi 20 m odplavat. Pak přehodí naviják,nastaví brzdu, zapře prut a volným tempem pádluje dál. 5 minut? 10 minut? Víc ne a záběr. Po chvílí boje má v lodi asi 6kg jezerního pstruha. Za dalších 5 – 10 minut dalšího a končí. Ryby chytá jen na jídlo, „chyť a pusť“. Nesmí po nás zbýt ani stopa, včetně ohniště, veškerý odpad balíme s sebou. Vymýšlím další přijatelné úpravy ryb, mimo „obyčejných“ stejků na ohni a dál již chytám jen jezerní pstruhy, štiky pouštím. Pomazánka (upečená ryba, majonéza, cibule a koření), smažená v těstíčku, absolutně nejlepší. Na největšího asi 7 – 8 kg mám vzpomínku, spojenou se svým psem, (border terier Aika). Je to totiž napůl vydra – jak se plácne ryba, nebo někdy jen ohne prut, skočí do vody a snaží se chycenou rybu chytit. Tahle však byla moc velká, než abych jí bez podběráku vytáhnul do lodě (a po ní Aiku). S rybou na prutě jsme tedy popojížděli asi 100 m až na břeh, kam posléze, když už bylo po všem, doplavala i Aika.

Ve vodě se to rybami jen hemží

A ještě jeden, tentokrát „štičí“zážitek. Vydali jsme se prozkoumat úzký, dlouhý a mělký záliv, místami zarostlý vodní trávou, štičí ráj. Ty menší a bojácné před námi prchaly, ale mnoho jich zůstalo ve svých úkrytech mezi travou a jen jsme si ukazovali – „hele, tamhle je jedna, …a tamhle taky…“ Chytat se tam ovšem nedalo a také by to bylo téměř jak chytání v sádkách. Zvláště severní rameno je poseto stovkami ostrůvků, je mělčí a v teplejší vodě se to údajně štikami, ale i lipany a whitefish jen hemží. Ale bylo již na čase vydat se na zpáteční cestu, která mohla trvat týden, ale i 14 dní. Takže pádlovat a pádlovat, pokud je to možné, bílé čepičky na vlnách znamenají konec. Někdy ujedeme jen 5 – 10 km, jindy 30, někdy ve dne, jindy v noci. Zlatým hřebem výpravy je poslední noc. Od 10 večer do 6 ráno, 35 km víceméně otevřené vody. Klid, olej, během 3 hodin západ i východ slunce, denní světlo se pomalu mění na červeno – růžové příšeří, které zas ustupuje světlu, kolem nás řvou ptáci, občas vyskočí ryba. Krása. A pak již Yellowknife, Grant, večeře, whisky a postel. Dle GPS jsme upádlovali 368 km a za celý skoro-měsíc jsme neviděli človíčka.

Autor: Tonda Čáp

Foto: Tonda Čáp