Poslední Halibut 2011 3/3

Ráno nás budí Martin s dobrou zprávou. Moře je v pohodě, předpověď jim zase nevyšla! Nevím, jestli se mám radovat nebo plakat. Ještě teď se semnou všechno houpe, nevím přesně, zda za to může větší dávka alkoholu, nebo návrat do přístavu za bouře. Nedá se nic dělat, posnídáme a jedeme na moře. Ke snídani si dáme oblíbená smažená vejce na slanině, což je taková malá energetická bomba, která dokonale prověří stav zažívání. Pokud nejste v pohodě, tak na rozbouřeném moři do hodiny vyvrhnete snídani, nebo vás to skvěle nakopne a dodá energii na celé dopoledne.

14 stehů

Po snídani se jdeme rychle oblékat, jen Standa má ještě problém. Před odjezdem na Soroyu si rozřízl ošklivě lýtko u nohy a má tam 14 stehů. Dnes je den, kdy se měl dostavit na chirurgii a podstoupit jejich vytažení. Pro náš tým je to maličkost, máme s sebou totiž polovičního doktora Milana. A ten rázně velí: „ Stando, čapu sem! Michal bude dělat sestřičku a připraví desinfekci.“ Za pět minut je noha v pořádku a můžeme se všichni obléknout. Při výjezdu na otevřené moře dává živel cítit svoji sílu po včerejší bouřce. Brzy je jasné, že se budeme muset spokojit s rybolovem v blízkosti přístavu.

Lov před přístavem

Na druhé lodi je všem špatně, někteří vyvrhli obsah snídaně do moře a vrací se na chatu. My se bavíme menšími treskami před přístavem Hasvik. Ryby nebereme chytáme stylem chyť a pusť. Moc to nejde, takže se spíše kocháme okolní krajinou, tu a tam se vytáhne nějaká ta treska kolem 80cm. Ta poslední, kterou vytáhl Olda vyvrhla čerstvého sleďě. Táta neváhá ani okamžik a už si navazuje montáž na sleďě s jedním jednoháčkem. Vše je připraveno a nastražený sleď se řítí ke dnu. Před přístavem je moře nádherně klidné, člověk by nevěřil, že jen o kilometr dál je rozpoutané peklo. Netrvalo to ani pět minut a táta má na sledě záběr. V klidu vyčká až si to dravec porovná v tlamě a potom následuje jemný zásek. Ryba si okamžitě bere přes brzdu několik metrů a zdá se, že to nebude platýs, ale menší halibut. Ryba se nechce vzdát a pokouší se dostat znovu ke dnu. Síly však rychle dochází a na hladině se objevuje kapitální platýs. „ Tak to je ta ryba, na kterou jsme dnes čekali,“ povídá táta. Jedeme na chatu a uděláme si ho k večeři s hranolkama a tatarkou. Celí prokřehlí se vracíme do přístavu. „ Je to paráda, že už máme splněn limit a nemusíme teď otročit ve filetárně,“ pomyslel jsem si.

Místní tradice

Po příchodu na chatu není nikoho slyšet, posádka druhé lodi pospává a léčí si podrážděný žaludek. „Tak co chlapci, chtělo by to panáčka na zpravení, co?“ prohlásil Olda a dodává:“ Neměli jste si včera všechno vychlastat, dobrý hospodář vždy myslí i na zítřek.“ Hodil jsem oko na Standu a ten pokynul, že mohu. Házím si do auta lopatu a vyrážím za Hasvik. Abyste tomu rozuměli, máme takový rituál, že když se někdy nějaká láhev nevypije, tak ji nevezeme zpět, ale zakopeme ji na příště pro případ nouze. Chvilku bloudím mezi rašeliništi, ale potom poznávám svoji značku a vydobývám litr rumu. Když jsem se vrátil na chatu, tak platýs byl připraven a každý dostal po večeři jednoho prcka na slehnutí. Druhý den se předpověď naplnila a nepustila nás na moře, tak jsme Ornulfovi pomohli s vytažením a zazimováním lodí.

Blíží se další bouře

Večer na chatě potom řešíme strategii na další dny. Předpověď říká, že zítra by mělo být slušné počasí bez deště a vítr do 5m/s, ale den na to, se to má brutálně zhoršit a má přijít další bouře se sněhem a větrem 20m/s. To už je tak velký vítr, že nepojede trajekt a my se z ostrova nedostaneme. Nakonec zvítězila varianta, že zůstaneme do zítra a krásně si zarybaříme, no a potom se uvidí, však nás nikdo nevyhání, protože jsme poslední turisté této sezóny. Ráno bylo jako z pohádky. Honily se sice mraky, ale tu a tam vykouklo sluníčko, které nádherně osvětlovalo zasněžené hory s ledovcem. „Den jako z pohádky,“ hlásí Standa. Ten den jsme změnily posádky na lodi a vyrazili jsme směrem na horu 116m.

Standa má 20kg

Po cestě tam jsme si ještě dvakrát zastavili a Standovi se povedla krásná treska kolem 20kg. Když jsme přijeli na smluvené místo, tak už na nás mával Martin. Jedeme rovnou za ním, chudák nemůže popadnout dech a hlásí: „ První spuštění a hned takový záběr, vzal to ve 120m, ale teď už je na 260m!“ „No tak to tam máš pořádnýho halibuta, to jiná ryba neudělá, uvidíme se za hodinu a pomůžeme ti ho dostat do lodi, my najedeme 0,5km před tebe a budeme zkoušet štěstí.“

Poslední halibut

Bavíme krásnýma rybama kolem metru a po očku sledujeme, jak se Martin pere se svojí životní rybou. Obloha se zatáhla a začalo se stmívat. Jedeme zkontrolovat halíka, jestli už je připraven na vylovení. Lovec hlásí, že ryba je už v 7m pod lodí. Standa rozdává rozkazy: „ Michale ty drž loď, Petr mu navlíkne halibutí smyčku na ocas a já ho chytnu hákem za tlamu.“ Jak řekl, tak udělali a povedlo se. Obrovský halibut je v lodi a vyrážíme do přístavu, kam jsme přijeli už skoro za tmy. Po změření a zvážení ryby propukla obrovská radost, protože halibut měl 180cm 80kg a byl to čtvrtý největší halibut ulovený českými rybáři v Norsku. Je jasné, že taková ryby se musí náležitě oslavit. Martin se k tomu postavil jako chlap, zajel do coopu a vykoupil tam všechno pivo. Dál si asi umíte představit, jak to vypadalo… Posezení až do rána, takže vůbec nevadilo, že jsme si kvůli bouři museli pobyt na Soroya o den prodloužit, protože ráno by stejně nikdo nemohl řídit. Přeji všem podobné zážitky v Norsku na rybách!