Poznávací cestou na ryby do Norska

Většina článků na rybolovnorsko.cz se logicky věnuje rybařině. V tomto článku bych chtěl toto pravidlo porušit a naopak se zaměřit na cestu. Pro řadu lidí je vlastní cesta jenom přesun, nutné zlo, které musí absolvovat před tím, než poprvé sednou do lodě a vyrazí na moře. Naši cestu do středního Norska na přelomu května a června 2009 jsme se rozhodli pojmout trošku jinak. Obvyklou trasu do středního Norska – z Osla po dálnici a pak silnici E6 – jsme měli už několikrát projetou a byť je tamní krajina malebná, chtěli jsme vidět víc. Naše dvanáctičlenná výprava čítala i pár zuřivých fotografů, proto zadání znělo vymyslet takovou trasu, aby bylo cestou co vidět a fotit.

Když sníh roztaje

Tak trošku pod vlivem skvělé knížky od pana Frause jsme měli namířeno na ostrov Aspøya, k Ollovi Einsetovi. Měli jsme celkem jasno: trasa přes Švédsko nás nelákala, chtěli jsme jet přes Hamburk do Dánska a trajektem do Norska, optimálně v noci, aby si řidiči odpočinuli. Věděli jsme, že chceme vidět Cestu trollů a pokud možno Geiranger fjord. Při pohledu na mapu to vypadalo jednoduše – trasa víceméně paralelní s E6. Když jsem ale koncem zimy začal prolézat Internet, zjistil jsem, že přístup ke Geirangeru a vlastní Cesta trollů je celou zimu neprůjezdná. Od roku 1990 bývá zpřístupňována v poměrně širokém rozmezí mezi 8. květnem a 6. červnem, podle toho, jak roztaje sníh. My jsme měli vyjíždět z Česka v pátek 22.května. To bylo těsné – mohlo to vyjít, ale taky nemuselo. Poslední týdny před odjezdem jsem denně hypnotizoval Internet a webovou kameru v kempu pod Cestou trollů. Hory vypadaly pořád stejně, sníh nijak viditelně neubýval. Až dva dny před odjezdem, ve středu 23.5., jsem se dočkal – Cesta trollů byla otevřena, nic nám nestálo v cestě.

Na trajektu jako v letadle

Vyjeli jsme z Plzně podle plánu v pátek v 8:00. Celodenní cesta přes Německo do Dánska byla nudná a pohodová, do přístavu Hirsthals jsme dorazili přesně podle itineráře ve 21:20, chvíli před nástupem na trajekt. Z Hirsthals do Larviku v jižním Norsku to trvalo jen čtyři hodiny. Po zkušenosti z předchozích cest jsme měli zájem o kabiny, ale tenhle rychlý noční trajekt je nenabízel, pouze sedadla jako v letadle. Spalo se na nich mizerně, ale lepší než nic. Ve dvě hodiny ráno jsme se vylodili v Larviku a hned jsme vyrazili podél pobřeží na sever. Všude byla tma a klid, silnice byla dobrá a rovná.

Předkrm pro foťák

Před Oslem jsme uhnuli na silnici 285. Kolem půl páté jsme dorazili k jezeru Tyrifjorden. To byl první skvělý zážitek na téhle cestě: křišťálově čistý vzduch, jezero s hladinou jako sklo obkroužené temnými borovými lesy a za ním na severu zasněžené hory zrůžovělé ranními červánky. Z hřebene na východním břehu jezera se do údolí převaloval mrak a skrz něj se prodíraly první sluneční paprsky. Náš kuchař a fotograf Honza nebyl k odtrhnutí, fotil a fofil a fotil. V tu chvíli jsme ještě nevěděli, že to je pouze první předkrm na bohaté vizuální hostině, která nás ten den čekala.

Pohoří Jotunheimen

Po silnici E16 jsme dojeli do Fagernes a pak po silnci 51, pořád dál na sever, až k jezeru Heggefjorden. Silnice se celou cestu zvedala vzhůru. Nad jezerem už se tyčily zasněžené vrcholky pohoří Jotunheimen. Do hor jsme dojeli před devátou hodinou ranní. Věděli jsme, že máme projíždět kolem. Když jsme ale zastavili na silnici s výhledem na obrovskou kotlinu a zářící vrcholky, vzalo nám to dech. Na jihu jsme viděli mohutné údolí, kterým jsme sem přijeli. Před sebou jsme měli zasněžené hory a na severu ostrý vrchol Bitihorn, sníh, led. Nádhera. Silnice 51 je v zimě zjevně taky uzavřena. Za chvíli už nás čekala zasněžená pláň, kolem silnice místy až dvoumetrové tající závěje a čtyřmetrové tyče trčící ze sněhu. Byla sobota dopoledne, podél silnice zastavovala auta, Norové si brali běžky a vyráželi na tůry. Na konci května by to člověk nečekal. Jotunheimen jsou hory a jezera. Jezera byla plná ledové tříště, která zřejmě přes den roztávala, ale v noci zamrzala. Od sedla u Bitihornu začala silnice klesat. 60 kilometrů vzdušnou čarou, které jsme měli projet, nám na rozbité horské silnici zabralo i s pauzami přes dvě hodiny. Nelituji toho ani v nejmenším, ten výhled za to stál.

Geiranger už je blízko

U jezera Vågåvatnet jsme se napojili na silnici číslo 15 a odbočili jsme v ostrém úhlu k západu. Čekala nás cesta ke Geirangeru. Za městečkem Lom se silnice začala opět zvedat. Jeli jsme hlubokým údolím podél nádherné horské řeky, určtiě plné lososů. Lesy začaly pomalu řídnout, borovice ustupovaly holým břízám, břízy sněhu, ledu a kamení. Na jarním slunci se sníh třpytil, až bolely oči. Kolem jedné hodiny jsme zastavili u jezera Breiddalsvatnet. Jezero bylo zamrzlé, kolem sníh a led, ale bylo příjemné teplo – slunce mělo sílu. Naši fotografové propadli amoku, lezli přes svodidla k jezeru, váleli se po kamení ve snaze o co nejlepší záběr. Vyjeli jsme ještě kousek výše do průsmyku k jezeru Langvatnet. Na křižovatce jsme uhnuli na silnici číslo 63 – to je ta, kterou otevřeli před třemi dny. Tady už bylo opravdu hodně sněhu. Chata Dalsnibbhytte v sedle byla obklopena závějemi, které mohly mít dobře přes tři metry. A o kus dál už nás čekala perla dne – Geiranger.

Geiranger

Znal jsem Geiranger z fotek. Ohromný fjord obklopený kilometr vysokými kolmými stěnami, jedna z nejznámějších lokací v Norsku. Žádná fotka mě ale nemohla připravit na ten majestátní pohled – zasněžené hory, pod nimi údolí, které zářilo nádhernou živou zelení jarní trávy, a kilometr dole pod námi fjord. Pohled na údolí mě totálně dostal. Stáli jsme v sedle, jedna hodina po poledni, kolem nás sněhové závěje, moře jsme viděli naposled u Osla ve tři hodiny ráno, poslední zeleň jsme viděli tak před hodinou na druhé straně hor. To, co jsme měli před sebou, vypadalo jako na těch nejlepších fotkách – ale bylo to skutečné, a bylo to mnohem – mnohem větší, než jsem si dokázal představit. Nikdy v životě jsem neviděl nic byť jen podobně majestátního. Zázrak přírody.

Nahoru, dolů

Sjižděli jsme pomalu hadovitou serpentinou kolem vodopádů. Kde to šlo, tam jsme stavěli, aby nás naši fotografové nezlynčovali. Dole ve fjordu majestátně parkovala výletní loď a kolem ní pár menších lodí. Geiranger je půl roku přístupný pouze po vodě. Nedivím se tomu. Městečko bylo plné turistů – byl to první víkend po zimě. Na druhé straně údolí jsme zase serpentinou vyšplhali vzhůru, abychom viděli tu krásu z druhé strany. Legendární vodopád Sedm sester jsme pouze zahlédli z dálky. Mít víc času, tak bych nelitoval peněz za projížďku lodí. Určitě to stojí za to.

Po návratu z Norska jsem během léta zaznamenal zprávu o ekologické havárii v Geirangeru – z poškozené lodi tam do moře unikla nafta. Držím palce, aby škody nebyly vážné a aby se s tím příroda vyrovnala. Tenhle kout země si zaslouží, aby byl uchován v pokud možno neporušeném stavu.

Nabíráme směr sever

Z Geirangeru jsme pokračovali na sever. Přejeli jsme hřeben a sjeli do Eidsdalu. Tady jsme museli počkat na trajekt, který pendluje sem a tam Norddalfjordem. Samotný fjord je krásný, tak jak fjordy mají být – ale proti podmanivosti Geirangeru působil až obyčejně. Kraj Romsdal je země pravých fjordů, dlouhých desítky kilometrů a obklopených neprostupnými horami.

Cesta trollů

Po překonání Norddalfjordu jsme začali pozvolna stoupat směrem k Cestě trollů. Většina návštěvníků zřejmě k Cestě trollů přijíždí od severu, směrem od Åndalsnesu. My jsme přijeli od jihu, pozvolna jsme vystoupali údolím k čáře sněhu a výš až do sedla. Trollstigen – Cesta trollů – je klikatá serpentinová cesta vyrubaná v příkré skalní stěně, která je rozpůlena obrovským vodopádem Stigfossen. Cesta překonává vodopád klenutým mostem, který vypadá obzvlášť malebně. Převýšení dělá asi 800 metrů. Dlouhé zelené údolí Cesty trollů je orámováno krásným horským panoramatem s výraznými štíty Krále, Královny a Biskupa. Nahoře v sedle je parkoviště a vyhlídka. Můžete tu vidět jedinečnou dopravní značku – Pozor troll! Je odtud vidět přes celé údolí až na Åndalsnes a fjord. Lidi tu staví malé trolíky z kamenů – kdo si postaví trolla, ten se na to místo ještě vrátí. Věřím, že ten můj tam ještě stojí.

Delší cesta – více zážitků

Z Cesty trollů jsme odjížděli někdy kolem půl páté odpoledne. Čekal nás ještě jeden trajekt přes Langfjorden a asi dvě hodiny cesty na Aspøyu. Trasa, kterou jsem zvolili, byla určitě o hodně pomalejší než tradiční cesta. Zpomalila nás méně kvalitní silnice v horách, dva trajekty i členitý terén. Hodně času jsme strávili pauzami a focením – a přesně o to nám šlo. Viděli jsme tolik nádherných míst, že nikdo z nás nelitoval. Čekal nás týden pohodové rybařiny, kterou jsme si bezvadně užili.