Polární pstruzi 2/2

Ráno jsem vstával jako první, protože mě probudila zima. Vylezl jsem ze spacáku a postavil vodu na čaj. Než se voda začala vařit, vzal jsem svůj vláčák a zkusil jsem párkrát prohodit jezero, u kterého jsme spali. Hlukem vařící konvice jsem probudil Geira, který se otočil a druhý bok a s blaženým úsměvem pokračoval v hlubokém spánku. „Musím nachytat nějaké pstruhy ke snídani.“ Pomyslel jsem si. Bičoval jsem vodu asi patnáct minut a přišel první záběr na plandavku zlatofialové barvy. Pstruh mně to vzal těsně pod nohama. Pravděpodobně třpytku sledoval z velké hloubky a teprve na mělčině se nechal vydráždit provokujícími odlesky. Zlehka jsem přisekl a pozoroval jsem nádherný souboj dravce, který se pral o život. Ihned po záseku následovala série několika divokých výskoků, kde se pstruh snažil zbavit ostrého háčku. Když se mu to nepovedlo, tak ze všech sil protočil brzdu a snažil se ukrýt mezi velké balvany, ale ani to jsem mu nedovolil. Po chvíli si lehnul na bok a odevzdal se svému osudu. Bylo mně líto takovou krásnou rybu zabít, ale to už za mnou stál Geir a hlásil: „Á pstroužek 45cm to bude dobrá snídaně ! Zabij ho a pojď si vypít teplý čaj!“ Pobídl mě.

Velcí pstruzi číhají na kořist

Chytali jsme na ledovcových jezerech, která byly velmi hluboká, proto použití těžších třpytek šest až deset gramů bylo nezbytné. Z rána se pstruzi zdržovali na hloubkách a odpoledne, když se voda ohřála a začal létat hmyz, tak se chytalo na mělčinách kolem břehů a u vodopádů, kde velcí pstruzi číhali na svoji kořist. Další dobrou nástrahou kromě třpytek byly také woblery tři až šest centimetrů v imitaci pstruha potočního. Tato barva fungovala stoprocentně, protože v těchto jezerech se jiná ryba než potočák nevyskytuje a jedinou potravou je padající hmyz na hladinu, a hlavně požírání svých méně zdatných potomků. Tomu říkám přírodní výběr, přežijí jen ti nejsilnější jedinci, kteří budou připraveni přečkat dlouhou zimu, v trvání osmi měsíců pod ledem, za úplné tmy. My jsme naši výpravu připravili právě do období, kdy pstruh intenzivně loví, aby si vytvořil energetické zásoby na dlouhou zimu.

Celé chodilo jsem měl od krve

Po snídani nás čekal dlouhý pochod, protože jsme se chtěli dostat co možná nejdál od civilizace a zkusit rybolov na jezerech, kde před námi ještě nikdo nechytal. Postupovali jsme nepřístupným terénem asi tři hodiny, když se mě začala ozývat bolest na malíčku pravé nohy. Bylo mně divné, že Goratexová membrána nějak špatně funguje, protože jsem měl chodilo celé vlhké. Geir vyhlásil pauzu a šel ulovit něco na oběd. Sedl jsem si na kámen a sundal si botu. Najednou bylo vše jasné a pochopil jsem proč mám nohu vlhkou. Cestou jsem si totiž strhnul puchýř, který jsem si včera při náročném výstupu udělal. Docela slušně to krvácelo a ponožku jsem měl celou mokrou od krve. „Jo vzít si nové trekové boty na takto náročnou výpravu asi nebyl dobrý nápad. Než jsem se ošetřil a zalepil si bolavý malíček, měl Geir uloveny tři nádherné potočáky, které začal ihned připravovat na gril. Chvíli mě pozoroval, jak se snažím dostat oteklou nohu do zakrvácené boty, poté zalovil ve svém batohu a podává mě spray, který mně velmi rychle zklidnil oteklé chodilo.

Naštěstí zde nežijí vlci ani medvědi

Pstruzi, které připravil Geir byli vynikající. Po poledním odpočinku jsem si chtěl jít také ulovit nějakého krasavce, ale nešlo to, nedokázal jsem stát tiše v jedné poloze. Tak jsem si znovu sedl pozoroval jsem Geira a Larse, jak si to užívají. Během dvou hodin, měli každý pět pstruhů, vybrali jsme čtyři největší na večeři a vydali jsme se k dalšímu jezeru. Výstup byl pro mě učiněné utrpení. Každým krokem jsem cítil ukrutnou bolest, jak krvavý malíček naráží na vnitřní šev boty. Lars viděl, že mě to bolí, tak mě nabídl doušek alkoholu proti bolesti. Za tři hodinky jsme byli u dalšího jezera. S rostoucím procentem alkoholu v krvi bolest ustávala, proto jsem se divil, že nejdeme ještě dál. Geir sledoval moji krvavou botu a s nadsázkou povídá: „Máš štěstí, že zde nejsou vlci ani medvědi, jinak bych vedle tebe nespal.“ Připravili jsme si pstruhy, které ulovili kluci ráno. Ten den už jsme nechytali. Nebo spíše neměli chytat. Lars se však celý den posiloval alkoholem, tak po setmění byl v největší formě a vsadil se, že je tak dobrý rybář, že pstruha uloví i v úplné tmě. Kolem jedenácté večer začal vláčet a moc mu to nešlo, tak začal obcházet jezero. Já jsem se schoulil do spacáku a snažil se usnout. Boty jsem si raději ani nevyzouval, abych ráno neměl problém, je obout, na oteklé chodilo.

Lars do rána nevydrží a zmrzne

Krásně jsem usnul a ze spánku mě probrala až voda. Celý rozespalý jsem si myslel, že začalo pršet, ale zjistil sem, že mě budí Lars celý mokrý. Na vlhké skále mu ujela noha a zřítil se do jezera, v ledové vodě ztratil prut a byl rád, že se dostal na břeh. Geir byl už na nohách a balil tábor. „Vstávej balíme.“ pobídl mě. Nechápal jsem proč. Najednou jsem si uvědomil, že vlastně není udělat z čeho oheň, aby se Lars usušil. Všude kolem nás je jen kamení. Geir povídá: „Musíme vyrazit zpět, protože Lars v mokrých hadrech do rána nevydrží a zmrzne.“ Náhradní oblečení jsme neměli, tak jsme se vydali zpět. Pochodem se Lars opravdu zahřál, protože jsme celou vzdálenost ušli za nějakých patnáct hodin. Celkově bych tuto výpravu hodnotil jako velmi vydařenou. Pstruhů se nachytalo hodně. Neměli jsme hlad. Netrpěli jsme příliš zimou. Jen jsme podcenili výběr třetího člena výpravy. Tedy Geir ho vybral a díky této chybě jsme se zase nedostali k jezerům, kde žijí velcí arktičtí siveni. Jestli mě Geir pozve i příští rok na tuto výpravu, tak pojedu určitě, protože oblečení, jídlo a obuv už mám vychytanou…