Únorový rybolov v Norsku

Ten rok jsem hořel nedočkavostí prvního spuštění pilkru, tak jsem se rozhodl navštívit Norsko v únoru. Svůj nápad jsem konzultoval se svým norským přítelem Bennem, který mě od tohoto nápadu spíše zrazoval, kvůli velice větrnému počasí. I přes námitky Benna jsem stejně své rozhodnutí nezměnil a do Norska jsem vyrazil dvanáctého února. Na ryby jsem se vydal na místo ,které jsem detailně znal, protože jsem zde uskutečnil neuvěřitelných deset výprav, které byly velmi úspěšné. Každý rok zahajuji rybářskou sezónu na Bakkanu a ukončuji na ostrově Soroya. Cestu jsem zvolil již tradičně přes Roztock – Gedser, dále na most Kodaň – Malmö a pak jsem pokračoval po E6 až do Orkangeru, kde jsem odbočil na Valset a trajektem jsem se přeplavil na poloostrov Fossen. Celá cesta byla úplně bez sněhu, jen v horách za Dombasem ležela na silnici vrstva sněhu, která byla uježděna do ledu. Celou trasu 2300km se podařilo urazit za 32 hodin ,což byl stejná doba jako v létě.

Rybářská základna Bakkan nás přivítala polojasným počasím a teplotou vzduchu 2 stupně, což jsem od února neočekával. Protože však nefoukal vítr, tak jsme zkrátili vybalování a za tři hodiny po příjezdu jsme seděli na kutru. Já držíc kormidlo, zamířil jsem na svůj tutový flek mezi majáky. Po cestě mě bylo divné ,že jsme nepotkávali žádná hejna ryb, echolot ukazoval pořád čisté dno. Po příjezdu na místo jsem zastavil na hloubce 50m, která se prudce lámala až na 74m. Hned jsem spustil pilkr a začal oťukávat dno. Po dvaceti minutách jsem bez záběru trochu jsem znervozněl a změnil místo do ústí fjordu na hloubku 60m-90m. Zde bylo moje úsilí odměněno treskou obecnou 84cm. „ No na čtyři hodiny lovu, hodně mizerný výsledek“ pomyslel jsem si. Cestou zpět jsem ještě vyzkoušel dvě hrany v plavební komoře, ale výsledek se nedostavil. Když jsem se vracel zpět do přístavu, tak jsem celou cestu pozoroval echolot, avšak našel jsem jen pár malých hejn, u kterých nemělo cenu zastavovat, protože bych stejně nezastavil přesně a záběry by nepřišly.

Po návratu do přístavu se mně honily hlavou černé myšlenky, že jsem pravděpodobně termín výpravy podcenil a do Norska se vypravil příliš brzy. U večeře jsem kolegům, kteří na tom byli s rybami jako já, navrhl, že zítra navštívíme Mellstainen a potom se uvidí. Toto souostroví se nachází cca 20km na otevřeném moři. V roce 2000 byl Mellstainen vyhlášen přírodní rezervací, kde se nesmí provádět průmyslový rybolov ani cokoliv stavět. Lov ryb je povolen pouze na udici. Na těchto ostrovech jsem ještě nikdy „nevyhořel“, vždy jsem našel místo, které mě obdařilo velkým úlovkem. Mellstainen patří mezi poslední souostroví a za ním je jen širé moře. Dobře si vzpomínám na srpen roku 1996, když jsem zde na Bakkanu lovil poprvé, teploty vzduchu tehdy dosahovali tropických 30 stupňů a u pobřeží se nedala chytit ani šupina, přišel za mnou Benn a povídá: „Máš poslední možnost , pokud si chceš chytit velkou rybu, ráno musíš vyrazit na Mellstainen“. Když jsem se ho zeptal ,kde to vlastně je, tak to chvíli hledal na mapě, kterou jsem měl v lodi a pak se zadíval na moře a odpověděl: „Na mapě ten ostrov není, je to příliš daleko, ale musíš vyrazit tam tím směrem dvacet kilometrů severozápadně až přijedeš k ostrovu s bílou skálou. Tam si dej pozor, protože je tam hodně mělčin a silné proudy, pokud by jsi poškodil loď bylo by hodně obtížné tě zachraňovat. Neustále buď ve střehu a pozoruj počasí, pokud se začne zvedat vítr všeho nech a vydej se na plavbu zpět, protože cesta ti bude trvat minimálně hodinu a půl“.

Ráno hned sedíme v lodi a vyrážíme směr Melltainen. Moje posádka je celá nažhavená na vzrušující rybolov a po cestě se posiluje rumem. Za devadesát minut plavby vystoupil s mlhy ostrov s bílou skálou. Jsme na místě. Ladím echolot a GPS . Obrazovka je posetá hejny ryb a ukazuje hloubku 38m. Dávám pokyn ke spuštění pilkru. Jsem u dna a popotahuji pilkr asi 8m nad dno do vodního sloupce. V tom přichází první záběr, prut se ohýbá až k rukojeti. Je jasné, že návazec s úhoříky zakončený pilkrem je plně obsazen a stejně jsou na tom i kolegové a za deset minut je v lodi dvanáct krásných tresek obecných 75cm-90cm. Mellstainen opět nezklamal a všichni jsme si dobře zalovily. Během dne jsem měl ještě telefonát od Benna, že na pobřeží se žene sněhová bouře a že by bylo dobré se vrátit. Při pohledu na velmi vzdálenou pevninu bylo opravdu vidět jak se halí do černých mraků, ale dvacet kilometrů na moři bylo jasno s mírným větrem 2–3m/s. Ten den ryby braly jako šílené a nebýt toho, že v únoru je v Norsku velmi brzy tma, tak jsme určitě váhou ryb dokázali potopit loď. Po návratu do přístavu byl domácí Benn hodně nervózní. Čekal na nás hodinu na molu a přešlapoval v čerstvě napadeném sněhu, když však spatřil spokojenou posádku a nepoškozenou loď, tak jen zakroutil hlavou, sedl do traktoru a odjel dojit krávy na svůj statek.

Takovou výpravu na Mellstainen zopakovali ještě třikrát a každá vyjížďka byla velmi úspěšná, ale chyběli nám ryby přes metr. Dva dny před odjezdem pozval Benn k nám na kávu místního rybáře. Byl to statný Nor s postavou přes dva metry a váhou sto čtyřicet kilo. Pohostili jsme ho slivovicí a on se nabídl ,že nám za láhev tohoto moku ukáže místa , kde jsme ještě nebyli. Další den ráno na nás čekal u ústí fjordu a my jsme vyrazily za jeho lodí směr Husoya. Po kratší plavbě, asi pět kilometrů, zastavujeme na místě kde se hloubka prudce lámala z 50m na 102m. Ihned po spuštění pilkru Pavel křičí: „To místo nestojí za nic, první spuštění a hned mám vázku.“ Nechali jsme ho ať se potrápí. Po chvíli lomcování s prutem povídá: „Už to povolilo, asi zbytek rybářské sítě.“ Za deset minut se objevilo na hladině něco čemu se opravdu dá nazývat Kraken. Byl to Ďas mořský 105cm 11kg. Měníme místo a najíždíme zase o něco blíže k ostrovu Husoya. Zde dostávám záběr já, už při spouštění pilkru, se odvíjení šňůry zastavilo a ihned po záseku si ryba bere asi deset metrů pletenky. Takto houževnatého bojovníka jsem na prutě dlouho neměl. Bojoval celý sloupec až k hladině a když jsem ho chtěl vylovit, tak se dokázal vytřepat z vylovovacích kleští a potopil se znovu do devíti metrů a málem mně stáhnul i prut. Byl to Štikozubec obecný 121cm 12kg ,někdy také nazývaný Mořská štika. Na další spuštění dostávám záběr zase já, ryba bojuje u dna jako čert, po zdolání několik desítek metrů citelně vadne a za chvíli leží v lodi krásný Mník mořský 120cm 11kg. Ten den jsme chytli ještě několik pěkných tresek, poděkovali Corovi a vrátili se zpět do přístavu.

Celý únorový rybolov bych shledal jako velmi úspěšný. Měli jsme velké štěstí na počasí, ze čtrnáctidenního pobytu jsme chytali deset dní a čtyři jsme proseděli na chatě. Průměrná teplota vzduchu byla 3 stupně a voda měla cca 6 stupňů. Únor roku 2006 byl teplotně hodně nadprůměrný, ale příroda si to vynahradila velice chladným březnem, kdy napadlo půl metru sněhu a teplota vzduchu se v poledne pohybovala kolem mínus deseti stupňů. Toto velice chladné počasí se posunulo až do jara a velmi narušilo jarní tah tresek / střední Norsko/. Doufejme, že letošní sezóna nebude ovlivněna podobnými teplotními výkyvy jako loni.