Kvaloy – Velrybí ostrov

Tentokrát jsem se vypravil do kraje Finmark na ostrov Kvaloy, který se nachází cca 35km od města Tromso. Je sice konec května, ale kolem dokola je ještě spousta sněhu, který pomalu odtává, mění se ve vodu a řítí se do moře prostřednictvím divokých vodopádů. Kamarádi začínají vybalovat pruty a já jsem vyrazil za majitel chat, zjistit nějaké informace o rybolovu ve zdejší oblasti. Majitele jsem našel v přístavu, když pro nás připravoval lodě. Neváhám a zamířil jsem rovnou za ním. Moje první obligátní otázka zněla: „Jak jdou ryby, co největšího se za poslední týden ulovilo?“ „Tady ve fjordu je to slabší, pokud si chcete dobře zachytat velké ryby musíte vyjet ven, na otevřené moře“ zněla jeho odpověď. Tresek tmavých kolem 50cm je plný fjord, ale za nimi jste asi nevážili cestu dlouhou přes 3300km. Pochopil jsem, že ulovit ryby přes 1m metr nebude žádná sranda a šel jsem tyto zprávy tlumočit kolegům. Ti už měli vše důležité připravené k lovu, dokonce mně navázali i prut. Vzal jsem notebook se softwarem námořních map Norské admirality a šel jsem do chaty, vytipovat vhodná místa pro rybolov. Ve fjordu to moc zajímavé nebylo, byla to obyčejná díra s konstantní hloubkou 120 –150m, za to až se vyjede na otevřené a opustíme poslední výběžky pobřeží, tak se dno rapidně mění, začínají se zde střídat podmořské hory s hlubokými příkopy. Udělal jsem si asi 10 bodů, které jsem přehrál do GPS.

Konečně jsme v přístavu a vyrážíme na oceán. Předpověď počasí sice nebyla nic moc, nějakých 4 –5 m/s. Dohodli jsme se, že se ve fjordu nebudeme vůbec zdržovat, na to bude dost času, až se na otevřeném moři nebude dát chytat. Dávám plný plyn a loď vyráží ostře vpřed. Proplouváme kolem obrovských hor, rozeklaných množstvím vodopádů. Jaro zde teprve začíná, tráva je však stále šedá, vyčerpaná drsnou zimou, která zde letos vládla až do půlky května. Úzkým průlivem se dostáváme na otevřené moře, míjíme poslední výběžky pevniny a moře začíná nabírat na síle. Vítr není tak silný, aby se objevovali tak veliké vlny, ale moře je ještě rozhoupané po včerejší bouři. Objevují se tzv. „staré vlny“, které dosahují výšky až 4m, ale nejsou nebezpečné, pokud člověk neudělá nějakou školáckou chybu. GPS nás naviguje asi 5km na moře, k podmořské hoře s hloubkou 75m.

Jsme na místě, nastavuji loď proti vlnám a spouštím pilkr. Po 5minutách lovu přichází první záběr, nic velkého. Byl to mník brosma si 70cm, kterého okamžitě pouštím zpět. Kolega má také rybu a hlásí úlovek brosmy, „kde jsou brosmy nebudou velké tresky“ pomyslel jsem si. Startuji loď a jedu najít jiné místo. Přijíždím ke druhé lodi, která stojí nad útesem s hloubkou 30m a kolega zdolává na vláčák slušnou rybu. Byl to nádherný vlkouš cca 87cm, ulovil ho na vláčecího pilkříka 110g. Počkal jsem až si dá prut do nabíječky a dohodli jsme se, že se vydáme ještě více na moře. Vítr se hodně uklidnil a moře se příjemně pohupuje. Přijíždíme k místu, kde se nachází podmořská hora s širokou náhorní planinou s hloubkou 25–30m a kolem dokola je hloubka 120–150m. Velice zajímavé místo! Pilkrovací prut měním za vláčák s pikrem 110g. Nejsou zde žádné proudy, proto je pilkr v zápětí na dně. Prozkoumávám zlehka dno, když přichází záběr. Opět nic velkého, zase mník brosma. Kolega je na tom stejně a na druhé lodi loví rovněž jen samé brosmy. Začínáme být zoufalí. Za pět hodin lovu jsme ulovili asi 20 mníků, 2 malé tresky kolem 60cm a jednoho vlkouše. Velice bídný výsledek! Hlavou se mně neustále honí myšlenky, co děláme špatně. Po krátké poradě s druhou lodí, jsme se rozhodli, že zajedem ještě více na moře, protože benzínu máme dost a někde ty větší ryby musíme potkat. Startuji motor a popojíždím ještě 6km na otevřené moře, GPS ukazuje vzdálenost od přístavu cca 22km. Trochu se obávám, aby se nezhoršilo počasí, neboť předpověď nebyla nic moc, ale v této chvíli se vítr úplně uklidnil, bylo skoro jasno, jen na západě bylo vidět pár tmavých mraků. Pevnina byla sice stále v dohledu, což však bylo dáno tím, že pořeží lemovaly vysoké hory s ledovcovými sedli a vzdálenost od pobřeží se velice těžko odhadovala, nebýt GPS těžko bych odhadoval, že jsme 30km od přístavu. Zastavuji na místě, kterému jsem nevíce věřil. Byl to útes s hloubkou 85m a šířkou cca 1km, za ním už bylo jen hluboké moře s hloubkou 350–500m. Toto bylo první místo směrem z otevřeného moře, kde by se měli velké tresky zastavit, pokud pojedou ke břehu se vytřít, nebo nažrat. Stále myslím na tu šílenou vzdálenost od pořeží, ale touha po velké rybě je mnohem větší…

Počasí se náhle začíná zhoršovat. Stále svítí slunce, obloha je plná bílých tlustých mraků, ale vítr nabírá na síle. Jsme velmi blízko od bodu, který jsem si na GPS zadal až jako poslední možnost. I přes velké vlny, které byly ozdobeny zlověstnou čepicí spouštíme pilkry na místě, které bylo přes 30km od našeho přístavu. „Teprve teď jsme na správném místě.“ Zvolal můj parťák, který se sotva dostal ke dnu, okamžitě dostal záběr a zdolává slušnou rybu. Jedním okem pozoruji druhou naši loď a také spouštím pilkr. Vidím, že i na druhé lodi mají všichni ohnuté pruty a užívají si ten slastný pocit, kvůli kterému je rybář ochoten udělat téměř cokoli. I já po dopadení pilkru na dno dostávám záběr, podle prvního výpadu usuzuji, že to nebude žádný obr. Po vylovení ryby k hladině vidím, že je to treska obecná maximálně 90cm a rybu ještě ve vodě vyhakuji a pouštím zpět. Teprve po celodenním ježdění se nám konečně podařilo najít útes, kde jsou velké tresky obecné. Podivuji se tomu, že jsme je našli až 30km na otevřeném moři, kam by se leckdo nevydal, aby riskoval že se utopí v těch šílených vlnách. Tresky se nám dařilo zde lovit celé tři hodiny, i když jsme museli často popojíždět, protože nás vítr vždy velice rychle odfouknul z útesu, kde tresky lovily kelery. Počasí však dokázalo, že dnes má navrch a donutilo nás se vrátit zpět k pobřeží. Po cestě jsme ještě zkoušeli dvě zajímavá místa, leč marně. Opět se tam vyskytovali pouze menší tresky do 50cm a brosmy. Rozhodl jsem, že se zde nebude marně plýtvat energií a vrátili jsme se zpět do přístavu.

Vynosili jsme bedny s úlovkem k filetárně a já si všimnul, že naproti našemu přístavu přes fjord přijíždí kutr z celodenní výpravy na moře. Domluvil jsem se s kolegy, že půjdu zjistit nějaké aktuální informace o rybolovu ve zdejší oblasti. Nasedl jsem do loďky a vyrážím na druhou stranu fjordu. Přijel jsem k přístavu a vidím námořníka, tak 70 let, se šedivým plnovousem, jak vynáší bedny s rybami a připravuje se dnešní úlovek zpracovat. „To je on.“ Pomyslel jsem si, tento rybář mně určitě poskytne cenné informace. Neváhám a zamířil jsem rovnou za ním. Představil jsem se mu a hned jsem se mu svěřil se svými dnešními zkušenostmi. Námořník se však dvakrát přívětivě netvářil a na moji otázku jaký měl rybolov odpověděl velmi stroze: „Dobrý.“ Mě to však neodradilo a nabídl jsem mu pomoc při filetování. Neodmítl mě a hlavou pokynul, kam si mám stoupnout. Vytáhnul jsem svůj nůž a dal se do práce. Filetovali jsme asi 10 minut a oba jsme mlčeli. Díval jsem se na jeho zručné ruce, které třemi řezy vyfiletovaly rybu a uřízly jí hlavu. A tak to šlo stále dokola, už jsem to ticho nemihl vydržet a zeptal jsem se jestli nechce pivo. Námořník pokynul, že ano a dál jsme mlčeli. Po deseti dalších vyfiletovaných rybách jsem si řekl, že se zde asi nic nezvím a rozhodl jsem se vrátit k nám do přístavu. Nor mě však při loučení zastavil a zeptal se: „Počkej, chtěl jsi něco vědět o místním rybolovu!“ Otočil jsem se a nevěřil vlastním uším. Pomohl jsem Norovi dočistit ryby a potom jsme si sedli na lavičku s výhledem na moře a námořník mně sdělil, že jsme nepřijeli právě ve vhodnou dobu. Květen je období velkého tání a fjord se napouští ve velké míře sladkou vodou z tajícího sněhu, což však mořské ryby nemají rády a stáhnou se potom na otevřené moře. Mě však nejvíce zajímaly informace o lovu halibutů. Námořník zašel do kutru a vytáhnul srolovanou námořní mapu a začal mně ukazovat místa vhodná pro lov této atraktivní ryby. Celý výklad však zakončil tím, že zítra se vrací jeho syn z dovolené a pokud chceme, tak můžeme ráno vyrazit na moře s ním. Potom mně popřál hodně štěstí sedl do auta a jel prodat ryby. Já se vrátil s rozporuplnými informacemi do přístavu. Vše jsem převyprávěl kolegům a rozhodli jsme se, že s ním na ryby ráno vyrazíme. Večer jsem si ještě vyměnil baterii v GPS, protože ty místa, které zítra navštívíme si určitě vezmu s sebou domů.

Ráno nás přivítala polojasná obloha s mírným větrem do 3m/s. Rychle jsme nanosili vybavení do lodí a vypluli přes fjord do přístavu, kde na nás čekal kutr. Mladý námořník už na nás čekal a hlavou pokynul, že o všem ví. Nalodili jsme se na kutr a vypluli ven z fjordu. Cestou jsem se Nora ptal jestli je nyní vhodná doba pro lov halibutů. Odpověděl mně, že ano, ale je třeba zvolit správné místo, kde se halibuti zdržují. Nyní však vyrazíme na tresky a cestou zpět se zastavíme na pár místech, kde se dá očekávat záběr halibuta. Mladý Nor neomylně zamířil do míst, kde jsme včera bojovali s velkými vlnami a zastavil kousek od útesu, kde jsme lovili tresky kolem 1m. Na první spuštění jsme ulovili jen pár tresek tmavých. Nor se zadíval na hodinky a suše konstatoval: „ Ještě 30 minut.“ A opravdu po pár náhozech a vylovení tresek tmavých začali brát tresky obecné. Já jsem na tomto místě dostal největší 120cm 16kg. Po obědě jsme se začali vracet a zkoušet lov halibuta. Mladý námořník nám řekl, že nám úlovek halibuta může v tomto období garantovat, jen neví jak bude velký, ale záběr u někoho z nás určitě přijde. Upozornil nás však, že na místech, kde loví halibuti se obvykle nevyskytují žádné tresky, takže lov bývá nudný a je třeba se vybavit velkou dávkou trpělivosti.

Po dvou neúspěšných místech, kde jsme strávili asi 4 hodiny, nám řekl, že nám zbývá poslední místo, kterému sám však věří nejméně. Rozhodl jsem se použít pouze samostatný Švédský pilkr a kolegové zkoušeli magické oko a maso. Po dvaceti minutách marného snažení, dává Nor pokyn k vytažení nástrah. Řekl jsem si, že ještě zkusím pročesat sloupec a zvolna jsem začal zvedat pilkr k hladině. Vždy jsem po pozvedl o 5m a třikrát jsem ho zhoupnul. Když jsem byl asi v 30m z celkových 80m a zdálo se mně všechno marné, dostávám záběr. Nic takového jsem dosud nezažil. Připadalo mně to jako bych zahákl pilkr za nárazník kamionu a snažil se ho zastavit. Během minuty byla ryba, i přes seřízenou brzdu, zpět na dně v hloubce 80m. Nor, který to celé sledoval zařval: „Halibut!“ Snažil se mi naznačit, že ke dnu ho nesmím pustit, neboť nás vítr odnesl k místu, kde se hloubka 80m propadá až na 380m. Dotáhl jsem brzdu natvrdo a zkoušel jsem rybu držet ve slopuci. Jenže zkuste udržet rozjetý kamion! Po šílených 15 minutách, kdy jsem rybě nepustil ani metr se začala ozývat bolest zad a už jsem se rozhodoval, že prut někomu předám, ale tah začal ustávat a ryba se konečně nechala zvolna zvedat sloupcem k hladině. Hlavou se mně honily myšlenky, že je snad vyhráno, pokud háček dobře sedí. A seděl, po dalších 10 minutách se pod lodí objevila obrovská černá placka a já měl jasno, že je to zatím moje životní ryba. Nor zkušeným hmatem dostal halibuta do lodi a váha v přístavu ukázala nádherných 44kg! No, Velrybí ostrove, za tebou se určitě ještě vrátím!