Poznal jsem se s partou podobně „postižených“ rybářů a rybářek, kteří již v Norsku lovili a učil jsem se od nich základy mořského rybolovu. Jezdili jsme do Aure ve středním Norsku autokarem nebo nízkonákladovými letadly z Prahy do Trondheimu. Vždy jsme si dobře zarybařili, ale naše úlovky nikdy nepřesahovaly hranici 1 metru. Každé vyprávění rybářů o velkých rybách na Lofotech a jiných lokalitách jsme přímo hltali. Náš kamarád Michal Simčo (www.rybolovnorsko.cz), který nás roky vybavuje rybářskou výzbrojí a radami nám nabídl rybaření na ostrově Soroya v Barensově moři. A tak jsme letos 6.června v pátek naskládali všechny potřebné věci do dodávky a vyrazili na sever. Největší obavu jsme měli z cesty. Nikdo z nás takovou dálku – 3500 kilometrů nejel. Nejmladší účastník naší výpravy Honza má 43 roků. Moje maličkost,Jarda a Luboš s Livií máme 60 roků. Honza nám říká láskyplně ,,moji dědci“.
Cesta přes Německo, Dánsko, Finsko a Norsko ubíhala bez větších problémů. Pozor na čerpání pohonných hmot v noci. Na čerpacích stanicích není obsluha jen automaty na peníze a platební karty. V neděli dopoledne jsme přejížděli ve Finsku u města Pello severní polární kruh. Je zde velké parkoviště atrakce pro děti ,sobi a stany pastevců. V prodejně suvenýrů je možno zakoupit různé upomínkové předměty ,kůže a paroží.Také vám vystaví za 1 euro diplom o překročení severního polárního kruhu. Krajina se začíná pomalu měnit. Stromy jsou menší a menší ,pak přechází v křoviny s mechem a lišejníky. Několikrát jsme museli na silnici zastavit kvůli sobům na silnici. Také jsme byli svědky souboje lišky z dravcem. Do Oxfjordu jsme dojeli kolem půlnoci. Okolní hory zasněžené a padal sníh. Trajekt jel ráno v 8 hodin. Během chvilky jsme byli převlečeni do rybářských kombinéz. Konečně Soroya. Přístav Hasvik – malé hnízdečko civilizace pod horami. Cestou na základnu míjíme ohromné sušáky plné tresek. Podle našeho odhadu asi 60 metrů dlouhé v pěti řadách. Tisíce ryb. Šok. A už je tu samota a mohutný Nor, který se nám představil – Ornulf. Ubytoval nás, předal lodě a zodpovídal naše dotazy.
Po odpočinku konečně na lodě. Slunce svítí celých 24 hodin. Teplota vzduchu 6 – 9 st. Celsia, voda 6 st. Celsia. Lodě jsou nové, hliníkové, velice pohodlné a jsou vybaveny GPS Garmin a 50 HP motory. Všude držáky na udice a úchyty pro případ rozbouřeného moře. Prostě senzace. Luboš s Livií měli pro sebe jeden manželský člun, my tři druhý. Plujeme podle GPS k vyznačenému bodu č. 2. Ze 30 metrů hloubky do 200 metrů. Počasí nádherné, vlny přijatelné. Přejíždíme přes vrchol podmořské hory a odhadujeme směr proudů. A už je to tady. Rok jsme na tento okamžik čekali. Krásný pocit. Pilkr 800 gramů je pod silný, mořským proudem unášen jako peříčko. Bác. První kontakt s rybou. Pozoruji závistivé pohledy kamarádů. No jo, zase ten Pepa, jako vždycky. Pomalu si vychutnávám boj s rybou. A už je venku. Krásná treska kolem jednoho metru. Poděkování, pohlazení a jde jako první ryba zpátky do vody.
Další náš rituál je poděkování Neptunovi. Dostal trochu medoviny od Jardy. A to už je na řadě Honza s pěknou treskou. Pak už to jde samo. Tresky, mníci, velcí keleři, halibut kolem 90 cm. Stále špekulujeme jak na jednoskvrnky. Jsou moc opatrné na záběr. A už jsme na 200 metrech. Z navijáků máme vytočeno přes 250 metrů. Vytáhnout a znovu budem najíždět. Ještě že máme elektrické navijáky, jinak bychom při jídle neudrželi ani lžičku. Asi při čtvrtém najíždění v hloubce asi 150 metrů to přišlo. Ohromná rána do prutu, brzda kvílí a ryba vytáčí vesele desítky metrů. Ještě že nejsou v moři žádné překážky jako třeba na řece. A teď se Pepo ukaž, co jsi se za těch deset roků naučil. Soroya ti dala šanci.Po chvíli casnování , jak my Brňáci říkáme, je konečně s rybou trochu řeč. Já dva metry nahoru a ona metr dolů. Konečně se objevuje číslice 99. Celé tělo mě bolí. Už nevím, jak stoupnout, potřeboval bych náhradní ruce. 50 metrů – boj stále trvá – takovou rybu jsem v životě na udici neměl. Zbývá 20 metrů. Konec. Ryba se vypíná. Sedřený a smutný vytahuji návazec. Bez závad. 1 mm silon s háčky nepoškozen. Zpytuji svědomí, kde jsem udělal chybu. Šanci jsem dostal a Soroya mně ji dala na moji životní rybu ještě dvakrát. Jednou to překazil prasklý trojhák č. 10. A narovnaný jednohák č. 12. Kolegové dopadli obdoně- Lubošovi uřízla ryba pletenou šňůru Penn o nosnosti 51 kilo, Honzovi něco ukouslo 1 mm silon 10 cm nad pikrem, Livie ztratila 50 metrů pletenky na 22 kg při vláčení. Potom přišel Jardův den. S Honzou vylovili shodné tresky 115 cm. Jarda poté chytil tři skoro metrové kelery na jeden zátah. Když jsme byli asi na 200 metru, tak Jarda něco zapřáhl. Dlouho bylo ticho a pak říká: „ Pepo, já tam mám něco velkýho, asi hastrmana“. Měl vytočeno 200 metrů, docela výhodnou pozici na přídi lodě. Zapřel se pevně nohama o zábradlí a makal. Čekala ho hodina práce. Velice opatrně a zodpovědně rybu zdolává. Po hodině se na hladině objevila ohromná treska. Honza ji vzorně zajistil gafem s protihrotem za spodní čelist, aby nebyla poškozena trofej. Počkal, až přišla velká vlna, který mu pomohla dostat rybu do lodě.
Všichni jsme hulákali radostí a blahopřáli šťastnému Jardovi. První naše měření bylo 145 cm, ale po přeměření a převážení Ornulfem jsme se shodli na 146 cm a 33,5 kg váhy. Nový český rekord. Ryba byla chycena ke konci přílivu ze 200 metrů. Úhořík červené barvy 12/0. Nerezový pilker 800 gramů. Návazec silon 1 mm. Karabina na 70kg. Pletená šňůra na 51 kg Po Jardově rekordním úlovku se nám všechny ryby, které jsem vytáhli, zdály malé. Jardova treska nás poznamenala,musíme chytit větší. A kde? Přece na Soroya. Tam jsou. Měli jsme štěstí na pěkné počasí, i když drsné. Rybařina vynikající, Ubytování perfektní, včetně sauny a myčky nádobí. Filetování a molo před chatou. Máme nové kamarády – Ornulfa s jeho paní, jejich koně a smečku tažných psů. Cesty se nebojte. Když jsme to zvládli my staří dědci, tak to také zvládnete. Závěrem bych rád poděkoval Michalovi Simčo, který nám zařídil pobyt na Soroya a vybavil nás cennými radami a potřebnou výstrojí.
Tento článek napsal můj kamarád Josef Segeťa, který nás nečekaně a nenávratně opustil v lednu 2009, necelý měsíc poté, co dokončil soupis svých vzpomínek z „posledního“ rybolovu v Norsku.
Autor: Josef Segeťa – člověk, který mi moc chybí…
