Jak se točil film Soroya 1/2

Natočit pokračování rybího šílenství na Soroya jsme chtěli prakticky hned následující rok, po vydání filmu Lov tresek II. Naštěstí nám do toho vpadla Kvaloya, kam nás pozval majitel, abychom mu zviditelnili jeho nádhernou lokalitu. Byla to krásná zkušenost, protože jsem zjistil, že vybouchnout se dá i ve Finmarku. Kdo to viděl, tak ví, že největší ryby byly pouze dvě, 43kg halibut a 16kg treska víc nic! Tam jsem poznal, že hluboké fjordy nejsou pro lov velkých ryb vhodné. Také termín květen, tedy období velkého tání, kdy se fjordy plní brakickou vodou, nejsou pro tresky a halibuty to pravé. Takže jsme se rok zdrželi a rozhodli jsme se zahájit natáčení v červnu následujícího roku na Soroyi. Vzali jsme s sebou kameramana jako vždy a začali jsme chytat. Vše probíhalo standartně, chytaly se ryby 15–24kg a my jsme točili a točili. Po návratu do Čech jsme sedli do studia a těšili se, jaká pecka z toho natočeného materiálu vypadne. A ono nic, vzniklo z toho prostoduché chytání dvou bláznů bez inspirace, kteří předvádí ty samé fígle jako ve filmu Lov tresek II. Co s tím? To se přece nedá vydat.

Co zakazuje na Soroya místní vyhláška?

Sedli jsme si s Pavlem a dali hlavy dohromady. Jediné řešení bylo vydat se na Soroya v zimě a ukázat to, co ve střední Evropě ještě nikdo neviděl. Sedl jsem k mailu a začal konzultovat s Oernulfem náš projekt. Ten byl však k našemu nápadu velmi skeptický, psal mi, že nám nemůže půjčit loď v zimním období, protože mu to zakazuje místní vyhláška. Co s tím? Máme natočené krásné ryby, ale vydat to nemůžeme! Komunikace po mailu k ničemu nevedla, tak jsme se rozhodli vyrazit na Soroya v srpnu a zjistit nějakou možnost, jak si zarybařit v březnu. Rybolov srpnu byl nádherný, hodně podobný tomu červnovému, jen teploty byly opravdu letní, tedy až 25 stupňů. Chytaly se pěkné ryby, bohužel však na druhých lodích, kde nebyla kamera. Velmi nás překvapila „Omlux“ skupina Petra Konečného, které se podařilo ulovit bájného Leoparda a Josef Lukač ulovil nejdelší tresku jakou jsem dosud viděl. Ryba ohromila délkou 151cm a váhou 28kg. Tuto rybu komentoval Oernulf slovy: „Jo kluci, chytit tak tuto rybu v březnu, tak máte světový rekord IGFA!“

Fatální setkání

Bylo nám jasné, že sem musíme dostat v březnu stůj co stůj. Předposlední večer byl v Hasvik hotelu rozlučovací večírek, který měl pro nás fatální význam. Tam jsem potkal belgického průvodce Marka, kterého Soroya natolik uchvátila, že se kvůli rybám z Belgie odstěhoval. Tomu jsem se svěřil, že jsem za celý srpnový pobyt nenašel nikoho, kdo by mě příští rok v březnu půjčil loď. Mark mě nabídl, ať se ubytuji u Oernufa a loď, mě půjčí on. „Výborně“, zajásal jsem. Loď a ubytování mám, ale jak se sem dostaneme? Březen patří totiž mezi zimní měsíce s velkými úhrny sněhových srážek. Bylo jasné, že si musíme opatřit auto s trvalým pohonem 4×4. Naše úvahy po očku sledoval Oernulf, který do toho náhle vstoupil a povídá: „I to nejlepší auto 4×4 ti bude na nic, když vjedeš do sněhové bouře, která může trvat více než osm hodin. Ve vnitrozemí klesají teploty v noci pod –35 stupňů, pokud zastavíš a dojde ti nafta, tak tam zmrznete! Jestli chcete opravdu přijet, dám ti tři místa odkud se mně budeš hlásit, že jste projeli. Když se dostanete do nesnází, tak mně zavoláš a já ti seženu pomoc“.

Problémy nastaly až jsme se odvrátili od Baltu

Celou zimu jsme žili přípravami na tuto vysněnou výpravu. Čas letěl velmi rychle a najednou to bylo tady! Sedám do speciálně upraveného Mercesu 4×4, který měl zvýšenou světlou výšku, pro lepší průchodnost terénem a v interiéru zabudované speciální lůžko pro odpočinek unavených řidičů. Normálně se jezdí tato vzdálenost 3500km za nějakých 43 hodin. Přidali jsme tedy cca 10 hodin na zdržení v zimních bouřích a vyrazili jsme. Cesta byla až do Stockholmu v pohodě, sníh byl sice všude kolem, ale cesta byla výborně upravena. Problémy nastaly až jsme se odvrátili od Baltu a začali jsme stoupat do Finmarku. Zde sněhu valem přibývalo a místy nebylo vidět, jestli jedem ještě po silnici. Kolem půlnoci jsme zastavili na střídání řidičů. Předal jsem volant a šel si lehnout. Obloha byla jasná, plná hvězd a foukal ostrý severák, který vytvářel sněhové jazyky. Pokračujeme dál, za nějakých 180km budeme u místa, kde se mám Oernulfovi znovu hlásit. Usínám, ale spím jako na vodě, jen na jedno oko. Jedeme velmi pomalu a cítím, jak auto naráží do sněhových jazyků. Najednou mě budí Olda: „Michale, zavolej, že jsme projeli další checkpoint“. Celý rozespalý sleduji, jak projíždíme další bránu, která se za nepříznivého počasí obvykle uzavírá. Potom jsem znovu usnul a vzbudil se až ráno. Stáli jsme u uzavřené cesty, která byla zamčená závorou. Volám tedy Oernulfovi a zjišťuji, že zde během posledních dní napadlo spoustu sněhu a hrozí lavinové nebezpečí, proto silnici raději uzavřeli. Do cíle nám zbývá nějakých 280km. Po chvíli volá Oernulf zpět a posílá k nám auto s pluhem, které nám prohrne cestu. Následujících 60km jsme jeli za pluhem, který hravě prorážel i 1.5m vysoké sněhové bariery.

Přivítání na Soroya

Konečně jsme v Oksfjordu a čekáme na trajekt. Máme štěstí, fouká vítr do 10m/s, trajekt tedy pojede. Po dvou hodinách plavby se vyloďujeme v Hasviku. Tam už na nás všichni čekali. Moje druhá věta, kromě obligátního přivítání byla: „Kde je Mark? Vyjedeme dnes?“ Gestikulace, ťukání ukazováčku o čelo byla více než jasná. Čekal nás pozdní oběd, který se protáhl až do večeře. Ráno nás uvítalo modrou oblohou a teplotou lehce pod bodem mrazu. Vyšel jsem před chatu a rozhlížím se. Sleduji děti, jak se loudají na sáňkách do školy. Na ostrově panuje zima, sněhová pokrývka dosahuje v některých místech téměř dvou metrů. Najednou mě Staňa pobízí: „Nalož pruty do auta a sedni za volat, jedem na ryby!“ Vyrážíme z Hasviku asi 20km do Breivikbotn, kde kotví svoji loď Mark.