Expedice Lokta 2011 2/5

Druhý den po vydatném spánku a načerpání nových sil bylo nejdříve potřeba vrátit zapůjčené auto zpět do Mosjoenu. Volba padla na Ganju s Ričim. Původně plánovaný odjezd prvním trajektem nevyšel, a tak odjížděli až v 10:40. Vrátit se měli podle propočtů v 16:30. V tomto nám dost pomohl pan domácí, který nám zajistil jízdní řády místních autobusových linek. Zbytek osádky jel na moře s tím, že kluky vyzvedneme u přístaviště trajektu a po jejich návratu budeme spolu dál lovit. Jak jsme se mýlili. Kluci tedy vyrazili směr Mosjoen a zbylá osádka vyjela na jižní stranu ostrova. První zastávka byla na včerejším halibutím místě, ale tentokrát bez úspěchu. Přesunuli jsme se trochu jižněji k ostrůvku Ranskjeret. Tož nebylo to špatné místo. Druhý drift a Mifak dostal do prutu kopanec. Několikaminutový souboj byl odměněn treskou obecnou 86 cm dlouhou. Zatím největší ryba. Po několika dalších driftech Mikulčák hlásí „ Něco mám! Ale co to je to nevím. Možná malá treska.“ Ovšem ve skutečnosti se chystalo jedno z prvních příjemných překvapení. Souboj trval snad jen pár desítek sekund. Z dvaceti metrové hloubky se na hladinu podíval vlkouš. „KOČKA!!!“ zařval překvapením lovec. Ruce se mu rozklepaly a samým rozčilením nevěděl co dělat. „Mě to kousne! Já se bojím ji chytit…“ pokřikoval Mikulčák. Vše ale zvládl s bravurou a kočička se za chvilku svíjela v bedně. Stačila si ještě při boji o holý život překousnout ocasní ploutev. Ten zvuk nám zní ještě teď v uších. „Křup, křup…“ Děsivé.

Slabá chvilka

Zhruba do 14:00 jsme se ještě pokoušeli na stejném místě něco ulovit, ale přicházeli záběry jen od všudypřítomných malých kelerů a třepotalek do 50 cm. Změnili jsme tedy místo a vydali se na podmořskou lavici. Ta stoupala z 278 na 60 metrů a pak padala hloubka na 212 metrů. Podle našeho mínění ideální místo pro halibuty. Zvláště pak, když podloží bylo čistě z jemného písku. Toto místo nás však velmi zklamalo. Možná v jiný čas by bylo vše jinak. Krom jednoho kotevního lana s 5 kilovým závažím bylo toto místo bez úspěchu. Ale souboj to byl opravdu parádní. WFTčko ohnuté od půlky až hladině, mrtvý tah a neskutečná váha. To vše nasvědčovalo velké rybě. „Že by halibut, nebo ďasík?“ dohadovali jsme se na lodi. Zklamání bylo opravdu velké, ale i o tom je rybařina. Opustili jsme tedy toto místo a pluli směrem k přístavišti trajektu pro kluky. Kolem 15:00 hodiny jsme se s nimi spojili, jak to s nimi vypadá, ale žádnou potěšující zprávu jsme neobdrželi. „Jsme ještě v Mosjoenu“, tedy hodinu od trajektu, takže v žádném případě nemohli plánovaný trajekt stihnout. Domluvili jsme se tedy, že pro ně přijedeme k poslednímu trajektu ve 21:00. Ještě pár desítek minut jsme zkoušeli štěstí na jižní straně ostrova, ale bez valného úspěchu. Ryb mezi 40–60 cm mraky, ale to nebyly naše cílové ryby. Všechny byly vráceny moři. Vrátili jsme se tedy na chatu a čekali na příjezd našich kolegů. Od pana domácího jsme si zapůjčili auto a na devátou večer jsme pro ně přijeli k trajektu. Zničení, unavení, hladoví, bez nálady a peněz. Šílený „účet výletu“. A to jsme ještě nevěděli, co vše je během cesty potkalo.

Výletníci

Vydalo by to na samostatnou kapitolu. Takže jen ve zkratce. Po příjezdu k autoservisu začala anabáze s hledáním klíčů od našeho Transportéru, neboť nikdo z přítomných mechaniků o ničem nevěděl. Když už je po hodinovém hledání nalezli, klukům ujel autobus před nosem a museli čekat na další spoj, který jel za hodinu. Udělali si tedy prohlídku městem a na stanovenou dobu byli u zastávky. 10 minut, nic… dalších 10 minut a autobus nikde. Jede to vůbec? Jízdní řády u norských zastávek prostě nenajdete. Je to jen tyč s obrázkem autobusu. Zeptat se taky nebylo koho a tak kamarádi zkoušeli stopovat. Podle výrazů místních řidičů jim ale jen způsobovali šok. Asi to nikdy nezažili, aby někdo stopoval. Naštěstí autobus nakonec, ale asi s 35 minutovým zpožděním, přijel. Díky tomuto zpoždění mohli trajektu ze Sandnessjoen na Loktu jen zamávat. Takže měli dalších 3,5 hodinky čas na prohlídku města. Nakonec se ale šťastně dopravili až na ostrov. Celodenní výlet stál tedy za to. Konečný účet půjčení auta 6.000 Kč.

Polakobraní

Po večeři a krátkém odpočinku jsme vyrazili opět na moře. Tentokrát na severní stranu ostrova. Dohodli jsme se, že pojedeme „mezi kozy“, poblíž majáku Utoybaen. Místo, kde dno vytváří dvě podvodní skály s 10-ti metrovou hloubkou 50 metrů od sebe. Tento výběr byl přímo pohárový. Alespoň pro tento den. Téměř co nához to záběr od polaků. Souboje parádní, ale ne všechny skončili úspěchem. Pár nedobraných a promarněných záběrů nám ale náladu zkazit nemohlo a navíc ryby do 80 cm jsme pouštěli dorůst. I tak konečný účet nočního rybolovu byl více než slušný. Každý lovec si ponechal 3–4 polaky. Příjemně znaveni jsme se vraceli na chatu, kde nás čekala ještě „druhá směna“ ve filetárně.