Polární tresky 1/4

Zima uběhla velmi rychle a najednou je tady první jarní měsíc – březen. Pro nás je však březen symbolem zimního rybolovu na Soroya. Po loňské úspěšné výpravě, kdy jsme byli hosty kapitána Marka, chceme letos vyzkoušet něco nového. Natočením dokumentárního filmu „Soroya – rybí království“, nám byly uděleny vyjímky pro plavbu na malém člunu v zimním období. Abych to upřesnil, na Soroya platí vyhláška, že turisté mohou rybařit z malých plavidel až od 1. dubna. Jsme plni očekávání, protože si chceme sami zmapovat výskyt tresky obecné v pobřežních vodách ostrova Soroya.

Jedeme půlnočním trajektem

Je středa ráno a netrpělivě očekávám zvuk dieselového motoru. Stojím na dvoře v plné polní, vše je připraveno na nakládku. A je to tady! Olda právě parkuje a jdeme nakládat. Plníme polystyrenové bedny potravinami a předvařeným jídlem. Bedny musí přijít dolů, abychom zachovali dobré těžiště vozu. Nad polystyrenové thermo boxy skládáme tašky s oblečením a vybavením. Nakonec zbývá naložit pruty do cestovní rakve a můžem vyrazit. Náš cíl je vzdálen cca 3500 kilometrů. Cesta Německem je velmi klidná, v pohodě se naloďujeme v Roztocku na trajekt směr Gedser. To je pro mě nejnudnější pasáž naší cesty. Plavíme se asi 100 minut k dánskému pobřeží. Jedeme půlnoční trajektem, takže moc lidí s námi nejede. Bez větších problémů se vyloďujeme v Dánsku.

S policií nebyl jediný problém

Teď nás čeká asi devadesáti minutový průjezd Dánským královstvím směrem na Malmö. Na mostě platíme třicet osm euro mýto a jsme ve Švédsku. Střídáme se v řízení a je řada na mě! „Paráda“ pomyslel jsem si, zase jsem si vyžral to nejhorší. Řídit mezi druhou hodinou až šestou hodinnou ranní je fakt moje hobby! Projel jsem Helsingborg a odbočil na směr Stockholm. Je naprostá tma, dešťové přeháňky pomalu přešly ve sněžení. Velice mizerná viditelnost snižuje rychlost na nějakých osmdesát kilometrů v hodině. Překonal jsem dvě únavové krize, ale asi 150 km před Stockholmem to vzdávám a jdu na kutě. Náš team má takové pravidlo, kdo odřídí, má nárok na postel. Naše dodávka má lůžkovou úpravu, protože celou cestu jedeme nonstop. Pokud se ptáte zda je to legální, mohu vám rovnou odpovědět, že není. Za posledních asi 6 let, co navštěvujeme ostrov Soroya, jsme neměli s policií jediný problem. Padám únavou, ale ještě než usnu ukrajuji si kus bůčku ke snídaní, protože spánek s plným žaludkem je mnohem kvalitnější.

Přejíždíme hranice

Za volant jde Standa, auto se ještě nerozjelo a já už o sobě nevím. Probouzím se kousek od Sundswallu, kde probíhá další střídání řidičů. Musím opustit teplou postel. Jdu si sednout a cestu si krátím sledováním filmů na DVD. Cesty jsou poměrně dobré, zcela bez sněhu. Pomalu opouštíme baltické pobřeží a já kontroluji pomocí SMS další dvě auta, která jedou na polární tresky s námi. Měli jsme dohodu, že se potkáme v Töre na benzince. Cesty jsou však dobré, takže jsme to posunuli na sraz v Altě. Za chvíli probíhá znovu střídání řidičů a je řada znovu na mě. Naštěstí jde vedle mě jako spolujezdec Pavel. Ten si bere notebook a sjíždí dva filmy. Ten druhý jsem mu doporučil z norské produkce – Dot Sno, což v překladu znamená mrtvý sníh. Tematicky se velmi hodil, protože se odehrával v zimním Oksfjordu, což byl vlastně cíl naší cesty. Jednalo se o horor, takže nikdo neměl zájem ve tmě močit, proto cesta ubíhala velmi rychle a ani mě se nechtělo vůbec spát. Ujel jsem asi 400km a předávám řízení Oldovi, který je specialista a náš diplomat pro jednání s norským celním úřadem. Přejíždíme hranice a máme štěstí, nikdo si nás nevšímal.

Cesta je uzavřena kvůli sněhové bouři

Cesta je stále bez sněhu, ale mrzne až to praští. Místy ukazoval teploměr až –28 stupňů. Auto přestávalo topit a motor se zahříval jen na 60stupňů. Jsme v Altě, tankujeme plnou a za volant jde Standa. Jsou 2 hodiny ráno a já volám Ornulfovi a kontroluji průjezdnost směrem na Oksfjord. Bohužel mám špatné zprávy, cesta je uzavřená kvůli sněhové bouři a před tunelem se vzpříčil kamion. „Krásné vyhlídky“ pomyslel jsem si. Začíná pomalu sněžit, a já jdu dělat spolujezdce. Z lehkého sněžení se kousek za Altou stává sněhová bouře. Srážky jsou natolik silné, že jedeme jen 40–60 km/h. Na silnici se brzy dělá třiceti centimetrová vrstva sněhu. K cíly se blížíme jen velmi pomalu, ještě že máme trvalý pohon 4×4, teď už nikomu nevadí spotřeba 13l / 100km. Jsme na poslední odbočce na Oksfjord, tady jsme potkali pluh, který právě čistil křižovatku. Zablikal na nás, tak jsem šel zjistit co se děje. „Cesta je uzavřená, musíte zůstat tady“ povídá norský cestář. „Nám však jede v 8h trajekt“ odpověděl jsem mu. Nor zakroutil hlavou a řekl: „Dobrá, jeďte za mnou, udělám vám cestu!“ Měli jsme štěstí v neštěstí, sněhu neustále přibývalo a brzy by nám ani pohon 4×4 nepomohl. Dalších 40km jsme jeli za pluhem.

Trajekt čekat nebude

Po nekonečných 50km ve sněhové bouři jsme u tunelu blízko Oksfjordu. Tumel je však uzavřen kvůli kamiónu. Norský cestář nás zde opouští a povídá: „Až vytáhnou ten kamion, tak otevřou tunel, přeji Vám, aby to bylo co nejdříve, protože trajekt na vás čekat nebude.“ U zablokovaného tunelu stojíme asi tři hodiny, ještě že máme časovou rezervu. Najednou se tunel otevírá. Hurá, stihneme trajekt. Jedeme co to dá, přijíždíme do přístavu, kde už na nás čekají druhé dvě posádky. Jsme unavení, ale šťastní, teď je před námi poslední plavba trajektem, asi 28km, na vysněný ostrov Soroya.