Jak jsme ulovili český rekord halibuta

Norský ostrov Soroy je pro rybáře něco jako bájný ostrov pokladů. Poklady skrývá jedinečné a o tom jsme se již několikrát přesvědčili. Pokud si na počátku cesty přehrajete píseň skupiny Kabát „Tam na sever“ a vyměníte slovo řeky za moře a fjord, zbytek textu ponechejte. Prostě plné ryb. Nemá to chybu.

Před samotnou expedicí mě Petr vytáhne na nákup potravin a dalšího zboží. Bez kulinářského umění ztělesněného jeho osobou si snad žádnou rybářskou výpravu nedovedeme představit. Někdy kvůli dobrotám málem nestihneme ani vyjet na moře. Nákup v Makru a Tescu trvá hodiny a je pečlivější než příprava rybářského náčiní. Míjíme pouze regály s krmivem pro psy. Odměnou nám jsou různé minutky, které náš kuchtík připraví, např. steaky na zeleném pepři se sázeným vejcem a brambory ve slupce opékanými na olivovém oleji. Letos k tomu přibylo pečení domácího chleba, abychom mohli jíst čerstvý, nikoliv rozmražený. V podmínkách u domácího Ornulfa se to někomu může zdát jako sci-fi, ale Petr se dovybaví svými kuchyňskými potřebami (první návštěva v r. 2007 nás poučila).

Obrovským zážitkem je samotná cesta autem. Projíždíme Německo, Dánsko, Švédsko, protínáme 66,5-tou rovnoběžku, Finsko. Míjíme modré tabule s do kruhu uspořádanými žlutými hvězdičkami a názvy států uprostřed. Pak už je tady celnice na norských hranicích, Alta doleva, Oksfjord, trajekt, Hasvik, Hasfjord II. Lze to popsat i jinak – smíšené lesy, louky, borové lesy, Botnický záliv, los evropský, severní polární kruh, sobi a pomalu vás pohlcuje otevřená bezlesá krajina zvaná tundra. Zbývá ještě sjet dolů kaňonem řeky Altaelva, „obkroutit se“ kolem fjordů Alta a Lang, auto na loďku a konečně pan domácí Ornulf.

Můj letošní pocit z cesty na Soroy byl, jako bych jel na vzdálenější chalupu. Mám ji už v hlavě nahranou a uloženou jako GPS ve své paměti. Naše parta P.K. jela do této známé lokality již potřetí. Zatím jsme měli vždy to štěstí, že někdo z naší výpravy ulovil kapitální rybu, loni i letos šlo o české rekordy.

Petr, Pepík a já jsme nikdy zatím v naší výpravě nechyběli, a tudíž tvoříme tvrdé soroyské jádro. K němu také patří Zdeněk, který se letos nemohl zúčastnit z důvodu operace zad, která dopadla stejně jako naše cesta – úspěšně.

Petr a já vyjíždíme z Ostravy, přesně od sídla firmy Omlux, a k Ornulfovi to máme přesně 3 658 km. V Hodslavicích u Nového Jičína nabíráme prvního externistu Soroy Vlastíka a v Praze pak Jirku (záskok za Zdeňka) s Pepíkem.

Hned první den pobytu naši „nadržení“ externisté mají možnost zhlédnout krásnou rybu – 54 kg vážícího a 151cm měřícího halibuta, kterého ulovili rybáři z vedlejší chaty Hasfjord I. Trochu „houpou“ mé kolegy tím, že jej chytili na peří a že z vody šel smykem. Z tlamy mu čouhá návazec. Myslím si své (keler po dně) a pak si poslechnu pravdu, kterou sdělují Ornulfovi. Potvrzuje to mou teorii o nástraze a způsobu lovu. Ještě jim pomáhám s vážením ryby, protože chlapi jsou menšího růstu. A jdeme „zbrojit“.

Na lodi jsem s Vlastíkem a Jirkou. Tři dny chytáme pouze ryby do 80 cm. Moji kluci v lodi brečí, že je to takový teplejší Bakkan Wahl (hodně tam v březnu vymrzli, málo ryb a ty jim ještě při filetování přimrzaly ke stolu). Čtvrtý den byl ten, kdy měli vše odvolat. Nejdříve vytahuje Jirka tresku obecnou dlouhou 108 cm. V 16.20 hod. vytahujeme s Vlastíkem nástrahy z vody a po očku sledujeme Jirku, jak drží prut oběma rukama, a jak si ryba i přes silně utaženou brzdu rychle odmotává desítky metrů šňůry z Jirkova navijáku. Uklidňuji posádku, jelikož se dohadují, že Vlastík měl začít namotávat dříve a ryba míří jeho směrem. Pomáhám Jirkovi – doseřídit brzdu, otočit ho přes příď lodi a důrazně ho napomínám, ať neblbne s elektrikou. Rybku Jirka dostal pětkrát na 40 m a vždy odjela zpět do hloubky cca 100 m. Vše s krátkými přestávkami natáčíme na kameru, zlehčujeme situaci a svlékáme se s Vlastíkem do půlky těla, takže máme čas se ještě při zdolávání ryby i opálit.

Z pověrčivosti jsme se rozhodli nevolat našim kamarádům Petrovi a Pepíkovi, a to i přesto, že harpuna je v jejich lodi pěkně uložená a je jí tam dobře. V naší lodi je gaf, podomácku vyroben z taženky (ocel) průměr 8 a konec samotného háku z taženky 6. Jirka hlásí 5 m a já poprvé vidím jeho soupeře. Je to veliký halibut. Krev se nám všem žene do hlavy, padají vulgární výrazy, emoce jsou vystupňovány snad na nejvyšší možnou míru. Ryba už nebojuje, vypadá odevzdaně. Vidím, že pilker sedí dobře, Vlastík natáčí, ja gafuji. Ryba se mírně pootočí kolem své osy. Přendávám gaf tak, aby mi nevadila šňůra a dostávám hák přímo zespod žaber. Mám volné ruce, začínám ji zvedat do lodi. V momentě, kdy si s ní chci sednout do lodi, hák se narovnává a ryba padá zpět do svého rodného živlu. Chvilka napětí v momentě, kdy halibut jako by mával na rozloučenou svou mohutnou ocasní ploutví. Ale je to OK, opravdu sedí dobře, nespadl z pilkeru a odmotává jen cca 30 m šňůry. Jirka mě prosí, ať volám Petrovi kvůli harpuny. Teď mi to už přijde zbytečné, ale pro psychiku lovce neříkám nic a volám.

Vlastíkovi říkám, ať odloží kameru a jde mi pomoct. Jirka opět dostává obra k lodi, gafuji do toho samého místa, předávám gaf Vlastíkovi a dostávám se pod žábra. Vlastík drží gaf a upravuje hák, který se znovu narovnává, a dává pokyn Jirkovi: „Juro, píp polož prut píp a pojď nám píp pomoct, jinak je to v pr… .“ Jirka pouští prut a dostává se pod žábra z druhé strany. Zvedáme jej a sedáme s ním do lodi. Řveme radostí i bolestí. Vlastík má pilker v ruce, Jirka zase úhoříka. Tak to mi vůbec nevadí a natáčím, jak si vyndávají háčky z těla, ale hlavně toho krasavce.

Halibut i Jirka dali do toho boje vše a je to na obou vidět. Přeji Jirkovi Petrův zdar. Přijíždí druhá loď s Pepíkem a Petrem, a když rybu uvidí,, křičí taky. Končíme, jedeme přesně změřit, zvážit, vyprávět, fotit a slavit.

Do konce pobytu se ještě Jirkovi podařilo chytit ďasa mořského 85 cm, 8 kg. Jirka se tak stal absolutním králem naší výpravy. Vše se mu podařilo ulovit na náčiní, které mu zapůjčil již zmiňovaný Zdeněk.

Zdeněk na toto náčiní zdolal loni v srpnu v té samé lokalitě vlkouše skvrnitého o váze 18 kg a měřícího 125 cm, což byl rovněž český rekord. Možná by mohl Zdeněk začít přemýšlet o pronájmu svého rybářského náčiní.