Já problémy s houpáním na lodi nemám, ale v roce 2007 při jízdě z Kristiansandu do Hirshals rychlým trajektem jsem zažil blicí trajekt se vším všudy. Vjeli jsme na moře po noční bouři, z kuchyně bylo cítit připálené buřty a to jste měli vidět, co se dělo. Polovina trajektu zvracela nebo se jinak svíjela. S jakou láskou se dá objímat záchodová mísa jsem viděl až tam. Manželka se zetěm, kteří také zezelenali šli na záď na vzduch a tak se srovnali a přežili. Já si v jednu chvíli sedl do sedačky uvnitř trajektu u televize a ač prakticky netrpím podobnými problémy, normálně jsem cítil, jak to na mne také leze. Vstal jsem, chodil po lodi a fotil.
Je to také trochu o síle prožitku, trochu psycha. Když někdo vedle Vás vrhne za normálních podmínek, tak se má člověk také co udržet. Nejlépe je být na zádi, kde to houpe nejméně ať je loď velká nebo malá, pak čerstvý vzduch a pokusit se zabavit něčím, co Vaši pozornost odvede od myšlenek, že Vám je blbě. K použití kinedrilu a jiným pochutinám se přikláním, zabírá to. Lepší než se dívat, jak někdo trpí ohnutej přez zábradlí. A že to kazí ostatním rybolov? To jsme nikdy neřešili, spíš jsme řešili, jak tomu předejít a naopak hlídali, aby si dotyčný vzal včas lék nebo “neporušoval nadměrně životosprávu”. Ty povopicový stavy, znáte to. Takže každá rada tady je dobrá.
Nahrávání ...
