Rybolov Norsko

Ač s prodlevou, pokusím se shrnout zkušenosti z první návštěvy kempu Jostolen v termínu 12. – 24.5.2015. Nejdříve se omlouvám všem, kteří marně čekali na průběžné zpravodajství z našeho pobytu. Asi už trochu víc stárnu, protože notebook se vším příslušenstvím jsem si tam sice přivezl, klíčenku na generování vstupního hesla do něho však nikoliv a tak strávil celý pobyt odložen v rohu bez využití (jedině snad jako podložka na řezání, ale tu jsme na chalupě měli). Takže jsem do Norska zbytečně táhl pár kil, které neměly žádné využití. Psát reporty na telefonu či tabletu se mi nechtělo, fotky nebylo kam stahovat, takže se k tomu dostávám až nyní, kdy jsem alespoň částečně vypořádal resty, které se mi po dobu dovolené v tuzemsku nahromadily.

Staronová posádka

Vzhledem k osobním a pracovním problémům některých členů jádra mého dosavadního týmu (Juzlek, Milan, soroyista Mro) jsme letošní rybolov absolvovali v improvizované sestavě – já, po dvou letech synek Tom a nováček Ruda z Rudy (Železné), druhou polovinu pak tvořili Naki, Doršák a Pandion. „Zhýčkaná“ moravská větev týmu se rozhodla, že pojede do Norska autem, takže se stala zároveň i stravovacím zázemím pro celé naše osazenstvo. To vše samozřejmě pod režií gurmánského velmistra Michala Doršreicha, který se o nás, nalezence, staral se vší péčí – Michale díky. Bylo to poprvé, co jsem si užíval Norsko all-inclusive, protože jsem nemusel ve vztahu ke stravování nic shánět, kupovat ani vařit, mojí milou povinností bylo pouze přijít v určený čas ke stolu, vše sníst a vzhledem ke kvalitě i pochválit. Aby to ale nevypadalo tak blbě, xkrát jsem se Doršáka ptal, jestli potřebuje s něčím v kuchyni pomoct, ale odpověď vždy zněla NE. Tak jsem se alespoň snažil udržovat mu pracoviště na slušné hygienické úrovni.

Omezené místo na bagáž

Jak mnozí z Vás vědí, docela velkou hrůzu jsem měl dlouhá léta z cesty do Norska autobusem, při mých tělesných proporcích je pro mě cestování všemi hromadnými prostředky zpravidla velké utrpení. Dalším nepředstavitelným problémem pak pro mě bylo množství vybavení, které jsem zvyklý do Norska vozit a najednou se mi vše, co stěží pojímá Tranzit 8+1, mělo vejit do 2 polystyrenových beden, jednoho většího kufru (nikoli tašky pro hokejové brankáře), kufříku na rybařinu a příručního zavazadla do autobusu. Z toho všeho jsem měl pupínky už půl roku předem, ale slib je slib, a když jsem to Doškymu slíbil, jet jsem musel. I díky tomu jsem však letos prakticky nic nového z rybařiny nekupoval, kromě drobného nákupu u ZERPa těsně před odjezdem. Balení věcí bylo, vzhledem k omezeným přepravním možnostem, skutečným oříškem (spíše para-ořechem), ale protože jsme z jídla díky Doršákovi museli vézt jen poživatiny do autobusu, nakonec se skoro všechno vešlo. Jak bych to ale udělal v případě nutnosti vézt autobusem jídlo na pobyt, fakt nevím…

Zákon o zachování hmoty

V úterý 12.5.2015 jsme kolem 19:00 dorazili na místo odjezdu, kde již postávaly další party Norskem stejně postižených známých i neznámých osob a čím více se blížila doba odjezdu, tím více parkoviště přestávalo sloužit svému původnímu účelu a měnilo se na skladiště vybavení pro mořský rybolov (díky velkému množství futrálů na pruty z novodurových trubek to vypadalo i jako skladiště instalatérské firmy). Děkuji Honzákovi za asistenci při odvozu auta na organizátorem zajištěné hlídané parkoviště, jehož cena ve výši 500,– Kč na 12 dnů je velmi příznivá a všem, kteří to potřebují, doporučuji využití této služby. Velkým zpestřením nálady před odjezdem byl po příjezdu Terezky146 a zahájení nakládání pohled na řidiče autobusu, když zjistili, co sebou Terka chce do Norska odvézt (asi 8 ocelových trubek různých délek a průměrů a asi 4 pytle betonové směsi). Jak později Došky vysvětlil, vše sice bylo i s řidiči předem dohodnuto, ale na poslední chvíli došlo ke změně autobusu a řidičů, takže proto to překvapení. Na vláknu Jostolen 2015 už jste mohli její monument, postavený vedle přístavu, vidět a vypadá tam velmi pěkně. Takže to stálo za to. Po naložení všech věcí, které se do zavazadlových prostorů a přívěsu, v rozporu se zákony o zachování hmoty, bez problémů vešly, jsme vyrazili směrem na Ústí nad Labem, kde na benzince bylo nástupní místo pro zbytek výpravy.

Sladká tečka na závěr

Zadní prostor autobusu byl dle zasedacího pořádku obsazen zdravým jádrem pražského klubu a spřízněného okolí (Míra a Míra Staňkovi, Míla, Kliknis) a od počátku se snažil držet hesla, že při cestě autobusem začíná dovolená již na shromaždišti. Bylo tedy započato nekončící dodržování pitného (becher, jager, slivka, sem tam pifko) a po nástupu Solnyho v Ústí i stravovacího režimu. Po příjezdu na čerpačku na nás totiž čekalo velice příjemné a voňavé překvapení. Nejednalo se ale o Solnyho jako takového (o něm jsme věděli předem), ale o 3 plné dortové krabice fantastických koláčků od jeho skvělé sestry a různé, neméně dobré poživatiny ze zvěřiny, které na cestu přinesl. Zda vezl vůbec nějakou rybařinu, fakt nevím. Co budu povídat, jeden ze smrtelných hříchů – Obžerství – byl naplňován až do příjezdu na Jostolen a jak se později ukázalo, tak i po celou dobu pobytu tam. Kam se mu to všechno podařilo zabalit mi dodnes není jasné. Solnyho neustále se opakující zvolání „Sladká tečka na závěr“ se stalo koloritem tohoto zájezdu a každý toužebně očekával, až bude opět vysloveno (kromě těch, co nemají rádi kusové ořechy).

Rostock, Trelleborg a málem i zpět

Cesta do Roztocku probíhala vcelku v pohodě, všichni jsme byli ještě vcelku svěží a nerozlámaní. Po nalodění jsme se na trajektu poprvé potkali s moravskou částí týmu, chvíli jsme s klukama pokecali v jídelně a pak šli hodit šlofnu do kajuty. Všechno bylo parádní do doby, než se Tom vzbudil a zjistil, že trajekt je již v Trelleborgu v přístavu těsně před přistáním. Problém byl, že v kajutě nefungoval reproduktor a tak jsme neslyšeli hlášení, že bychom měli vstávat. Během necelých 5 minut jsem byl vysprchován a stál jsem u východu z trajektu, zrovna když se začalo vystupovat. Ještě, že jsme se nesvezli zpět do Roztocku.

Občerstvení na úrovni

Cesta Švédskem probíhala ve stejném duchu jako v Německu, občas se někomu v různých, s přibývající, časem, krkolomných polohách podařilo usnout a když jsme byli vzhůru, tak se kecalo, pilo a jedlo a tak pořád dokola. Kromě toho jsme samozřejmě absolvovali povinné cca 30 minutové zastávky, kde jsme si mohli trochu narovnat záda a koupit si u Karla a Karla kávu (ty hnědé podšálky zase zásadně někteří nevraceli) a točené pivo či doplnit nikotýnový deficit. Už ve Švédsku jsem začal tiše závidět Terezce, která cestu z podstatné části pojala jako miminko – pokud neměla potřebu jíst, pít, poklábosit nebo …, slaďoučce a hluboce si v sedačce pospávala. Nejkrásnější ze zastávek byla ve Švédsku u jezera, ozářeného zapadajícím sluncem (kromě toho se zde prodávaly i teplé párky a chlazený Gambrinus), takže idylka.

Chytačka v krátkém rukávu

Čím více jsme však mířili na sever, pěkného počasí ubývalo a v Norsku už byly prakticky všechny vyšší kopce pod sněhem. To nebyl moc optimistický pohled. Mé sliby nováčkovi Rudovi z přípravného období, že ať se nebojí, že budeme chytat v krátkých rukávech, nabíraly povážlivé trhliny. Až jsem začal mít pochybnosti, jestli náhodou nejedu zase k Michalovi na Soroyu. Po dlouhých dvou nocích jsme ve čtvrtek ráno konečně dorazili k poslednímu trajektu na Smolu a k velkému překvapení jsme se zde opět potkali s druhou půlkou naší party, která díky mírnému zakufrování a norskému státnímu svátku nakonec jela stejným trajektem jako my, přestože vyrazila z Trelleborgu podstatně rychleji než my.

Tullamore´s party

S blížícími se břehy Smoly byly všechny útrapy cesty zapomenuty a všichni se těšili, až už bude vybaleno a bude možné zčeřit jostolenské vody. V kempu nás již očekával do růžova vyspalý a dobře naladěný Došky a taky další parťák z pražského klubu, Karel (CHoChy), který si spojil 1. a 2. turnus, takže tu zůstal s námi. Vzhledem k tomu, že jsme měli s Karlem společnou terasu, mnohokrát jsme pokecali u cigára na Tullamore´s party. S Doškym jsme sice společnou terasu neměli, ale taky jsme společně něco do jeho odjezdu snědli a vypili.

Mrazící booster

Nejen na první dojem splňoval kemp nejvyšší nároky jak z hlediska ubytování, tak i lodí, filetárny a dalších poskytovaných služeb. V tomto ohledu nelze z mého hlediska cokoli vytknout (snad jen ten autobus, abych nebyl přílišný optimista). Často se sice stávalo, že na filetárnu byla fronta, ale tak je to vždy, pokud je někde hodně ryb a rybářů, kteří se bohužel vraceli často v naprosto stejnou dobu. To nepovažuji za nedostatek (kdo si počká, ten se dočká) a kdyby to tak bylo všude, byla by to paráda (z mých osobních zkušeností je srovnatelná jen nová filetárna v Hasviku na Soroya). Díky občasnému přetlaku ve filetárnách jsem byl svědkem „humorné“ konverzace, kdy slovenský kolega obdržel na dotaz „Krásné ryby, chlapci. Kde ste na nich boli?“ od filetujících rybářů-houbařů v malé filetárně vyčerpávající odpověď „Úplně jinde, než jsme čekali“. Jako určitý problém bylo možné vnímat kapacitu a hlavně výkon mrazáků, které měly při větším množství filet problémy to umrazit (asi je to částečně i tím, že se někteří zajímají o úlovky ostatních, do cizích mrazáků nahlížejí a tím dochází ke snížení výkonu). Možná by stálo zauvažovat o nějakém mrazícím boosteru pro rychlé prvotní zamrazování filet. Na druhou stranu už slyším Doškyho argument, že limit na osobu je 15 kg, čemuž výkon mrazáků postačuje.

A zase ta sonda

Po poledním převzetí chalup a lodí se pak postupně vyráželo na vodu. Vzhledem k mé pojistce lodi jsem byl ustanoven jako kapitán, Tom se stal kormidelníkem a Ruda, jakožto nováček, byl háčkem a musel přivazovat loď (důvod byl ale prozaičtější, mě se k oku pod přídí lodi těžko ohýbá). Při tomto seznamovacím výjezdu, prakticky jen ve fjordu po triangl, jsme nachytali pár pěkných ryb, nádherní byli zejména hnědočervení dorši, živící se kraby. Jak káže zvyk, první ryba každého z nás šla zpět do vody, abychom si nerozhněvali Poseidona (nikoli Pandiona). I přes dar Poseidonovi se ale několik dalších kousků povedlo, takže jsme se domů vraceli s dobrým pocitem. Dojem trochu kazily drobné problémy s echolotem, který ukazoval hloubku jen při stání na místě nebo při velmi mírném driftu. Po návratu do přístavu bylo vše urgentně delegátem Láďou opraveno (špatný sklon sondy), takže nastal čas pro zasloužený odpočinek, společenské akce a na kochání se panoramaty.

Slepé mapy

Aby toho nebylo málo, druhý den nám přestaly fungovat námořní mapy v Garminu a tak byla k dispozici jen mapa bez profilu dna. Bylo to bohužel při prvním výjezdu na plotny a tak se nám tam jakožto nováčkům bez znalosti míst se „slepou“ mapou nezadařilo tak, jak jsme očekávali a hlavně, jak se zadařilo ostatním, místně ostříleným parťákům. Přesto jsme ale pár pěkných doršů, kelerů a polaků rovněž přivezli, takže zklamání nebylo zas tak veliké. Po nahlášení problému nám Došky okamžitě poskytl jiného Garmina a ten už pak fungoval k naprosté spokojenosti po celou dobu pobytu. Bylo to první Norsko, co jsme se ve vztahu k větru a vlnám dostali na vodu všechny následující dny, někdy to šlo na celý den, někdo dopoledne, někdy odpoledne či večer. Kromě posledního dne, kdy bychom už kvůli zmrazení ryb stejně nechytali, bylo možné každý den vyjíždět minimálně do fjordu až k trianglu, případně do bočních fjordů kolem kabelu.

Halík přes metr

Jednou se nám večer nechtělo lenošit a tak jsme vyjeli vzhledem k vlnám na chvíli až k večeru. Poté, co jsme vysypali zbytky z dopoledního rybolovu jsme zkusili nahodit na přívlač cca 300–400 metrů od přístavu a vytáhli během chvilky dva dorše 80+. Potom jsme vjeli do průplavu ke Gripu (kabel) a v jedné zátoce, kde bylo velké množství malých doršů kolem 40cm (chytli jsme tady na vláčku i několik 70–80cm) se Tomovi podařilo zaháknout v cca 15–20 metrech krásného halíka kolem 110 cm. Nejdříve si myslel, že je to vázka, ale po chvíli bylo jasné, že to bude halík. Zahákl ho však paradoxně na ten nejtenčí a nejstarší přívlačák s malým smekacím no name navijákem. Po cca 20 minutách střídavého zdolávání a hvízdání brzdy se mu ho podařilo položit vedle lodi na hladinu a vše vypadalo, že má svého prvního halíka jistého. Bohužel při pokusu pomoci mu ho gafovat a vytáhnout do lodi sebou halík zřejmě s posledním vypětím sil trhl a upálil šňůru v uzlu u karabinky. Dodnes se tam zřejmě potlouká s jigovou hlavou a hnědooranžovou gumou od Honzy Dufka a doufá, že se jí co nejdříve zbaví. Ještě několikrát jsme tam potom zajeli (nejen my) a pokoušeli štěstí, bohužel bez výsledku. Vzhledem k vybavení, na které ho Tom zahákl, to však pro něho byl úžasný zážitek, i když se s ním nakonec ani nevyfotil. Tak alespoň pár fotek z místa.

Cetka za pár set

Po návratu do kempu jsem bohužel zjistil, že jsem vlastní blbostí přišel o fileťák RAPALU, který jsem při dílčím filetování nachytaných ryb kolem 14:00 zapomněl ve filetárně a když jsme se večer vrátili z druhé vyjížďky, už se po něm slehla zem. Je smutné, že v zemi, kde vše běžně můžeš nechat volně ležet, někomu stojí za to, udělat si radost ukradenou cetkou za pár stokorun. Neznámý příteli, přeji Ti, ať si fileťák užiješ a kdyby náhodou mlýny mlely a ty sis ho náležitě zařízl do prstu, vzpomeň si, proč se to asi stalo. V prvních dnech pobytu jsme se vraceli do kempu vždy tak, abychom stíhali přenosy z hokejového MS a vyřvávali „Jarda je bůh“. I když jsme nakonec dva nejdůležitější zápasy prohráli bez vstřeleného gólu, klukům nebylo možné upřít snahu. Je nutno uznat, že jsme na Kanadu a USA prostě neměli. Ale atmosféra při sledování přenosů byla fantastická, to bylo expertů na minimálně dvě NHL a KHL dohromady. Velká pochvala Doškymu a Jiřanovi patří i za provozování českých TV programů ve všech apartmánech. I když tam nejezdíme čučet na bednu, je to milá nadstandardní služba. Během pobytu jsme absolvovali několik povedených grilovacích a podobných večírků (mimo jiné oslavy narozenin Pandiona, Terezky a Míry Staňka), kde byl koloběh podávání různých nápojů a pochutin tak rychlý, že než stačil člověk předchozí sousto spolknout a spláchnou, až u něho opět něco bylo. Atmosféra však byla vždy úžasná. Jen by mě zajímalo, jak dopadl Egilův čtyřnohý přítel poté, co byl nafutrován vskutku pikantními a chutnými klobáskami ze zvěřiny. Pokud je běžně na granulích, mohl to být fičák, ale to už jsme tam naštěstí nebyli. Pandionovi narozeniny byly oslaveny i sladkou tečkou na konec, kterou mu z Česka přivezl zbytek jeho moravské party.

Ani jednou na stejném místě

Co se týká rybolovu, každý den jsme vyráželi prakticky jinam a snažili se hledat zajímavá místa, někdy se dařilo více, někdy méně, ale vždy jsme si to na lodi a následně i v kempu náležitě užívali. Chytali jsem jak na pilkry (300–600g dle hloubky) zpravidla s jednou až dvěma paprikami, nebo na přívlač s malými pilkříky či na gumami od Honzy Dufka. Lovné hloubky měly velmi širové spektrum od cca 10 do 250 metrů. Velké hloubky jsme však cíleně neprochytávali, protože Tom a Ruda neměli elektrické multíky a docela se na mě po chvíli točení mračili. Nováček Ruda, který sice už jednou v Norsku byl s partou rozhádaných gerchánů, byl nadmíru spokojen, protože si udělal osobáky jak v mírách vylovených ryb, tak i v jejích druzích. Poprvé se mu podařilo ulovit mníka, polaka, okouníka a jeho keleři i dorši 100+ pro něho byly také úžasnými zážitky.

Rybář nebo houbař

To samé bylo u Toma, který po dvouleté pauze zavítal do středního Norska a který tak není, na rozdíl ode mě, zkažený Soroyou, kde jsou ryby kolem 100+ cm víceméně standardem. Ryb tu bylo velké množství. Pokud chtěl mít člověk jistotu většího úlovku, musel sice zajet dále, než třeba na Bakkanu či na Soroyi (o 5–10 km), ale i v blízkosti fjordu nebo přímo v něm se dalo nachytat. Na střední Norsko tu jsou ryby jak z hlediska skladby, tak i velikosti, takové, jaké by si bylo možno přát kdekoliv jinde. Některá místa se ještě hledají (mníci), některá se zase tají (hodně rybářů je současně houbaři), ale ono to přijde. Například Doršákovci objevili nové místo na okouníky a kelery, kde bylo následně vyloveno několik desítek krásných okouníků 40+ a kelerů 80+.

Vodní hora

Při cestě z této lokality jsme jeden večer zažili největší vlny, jaké mě v Norsku potkaly. Odpoledne nás vyjelo na okouníky asi 5 nebo 6 lodí (moře bylo sice dost rozhoupané, ale byly to vysoké a dlouhé vlny, které nebyly nebezpečné). Všichni už měli nachytáno a tak byl čas na návrat do kempu. V tu chvíli se nám stalo to nejhorší, co se stát mohlo – cca v 80 metrech jsme všichni tři měli prakticky ve stejný okamžik záběr kelerů kolem 85 cm a během chvíle jsme měli propletené šňůry. Než se nám to podařilo rozplést (a podařilo se), byli jsme na moři sami a vlnky měly podle echolotu 5–7 metrů. Stále však byly hodně dlouhé, takže byl problém spíše jen v tom se na každou vlnu dostat, pak ji sjet a znovu vystoupat do výšin. Bylo to jak na tobogánu. Kromě toho se k nám ze dvou stran blížily dvě velké rybářské lodě, které jsme díky vlnám viděli jen občas a díky síle vln jsme tak neměli ani moc velkou šanci korigovat rychlost a směr plavby. Nakonec jsme je minuli v distanci cca 80 metrů, takže vše bylo v pohodě, jen jsme měli strach, aby za sebou netáhly sítě, které by byly v naší trase. Když už jsme byli na dohled trianglu (bylo kolem 23:00, takže už se stmívalo) a mysleli si, že je vše v pohodě, najednou se asi 100 metrů před námi vzedmula vodní hora, v průměru i výšce kolem 7–8 metrů. Pohledem na mapu jsme zjistili, že je to oblíbená lokalita „5“, kde hora končí 5 metrů pod hladinou a některé „vlnky“ zde skutečně řádily. Tak rychlou korekci trasy jsme nikdy neabsolvovali a místu se s náležitou obezřetností vyhnuli. Pak už nás čekalo jen vyhnutí se rozbouřeným vlnám kolem vjezdu do fjordu a kolem tyčí v první čtvrtině fjordu a zdárně jsme jako poslední dorazili do kempu. Horší než vlny pak bylo filetování do cca 02:30, ale to k tomu hold patří.

Opalovačka neproběhla

Co se týká počasí, nebylo si na co stěžovat. Zažili jsme sice všechno včetně krup, ale celkově bylo počasí velmi dobré, takové aprílové. Bylo sice trochu chladněji (max. do 18 stupňů), to však bylo asi tím, že všechny kopce byli ještě pod souvislou sněhovou nadílkou. Asi jen dvakrát se nám podařilo chytal nalehko bez bundy plovoucího obleku, v krátkém rukávu jsme to tentokrát nezvládli ani jednou (alespoň jsme nemuseli řešit oblékání plovoucích vest). S ohledem na prognózu počasí na poslední dny turnusu (velký vítr), bouřící se hormony Nakiho a splněné kvóty nachytaných ryb se moravská část party rozhodla, že odjede o dva dny dříve, tj. ve čtvrtek. Ve středu večer jsme se tedy rozloučili, protože brzy ráno jsme jeli na moře a popřáli kolegům šťastnou cestu. Když jsme se vrátili do kempu, čekal na nás od nich srdečný vzkaz, nalepený na vchodových dveřích, který nejen nás příjemně pobavil. Vzkaz byl odvezen domů a bude mít čestné místo v pergole.

Diagnóza Brosma

Poslední den rybolovu bylo nádherné počasí (nejlepší za celý pobyt) a tak jsme ChoChym vyrazili na plotny vpravo od výjezdu z fjordu. Ten den se skutečně dařilo, a i když jsme pustili kolem 30 brosem, přivezli jsme 2 plné bedny obecňaček a kelerů kolem metru. Mimo jiné se mi podařil jeden velice služný záběr kolem 90 metrů, ale po pár minutách boje bylo po souboji. Když jsem nástrahu vytáhl, nestačil jsem se divit, protože na paprice mi zůstala viset vzpomínka na rybku, o kterou jsem přišel. Problém byl ale s brosmami, jen já jsem jich chytil asi 15 během 2 hodin. Stačilo jednou bouchnout o dno, kousek zvednou a už tam byla. Vzhledem k počasí a rybám to byl jednoznačně nejlepší den na vodě a ani se nám nechtělo zpět. O tom, že rybařina byla skutečně náročná, svědčí i následující momentky. Ten den se Terezce podařilo zrealizovat její projekt a postavit v přístavu monument, který v rozloženém stavu přidělal řidičům busu vrásky už Praze. Za vydatné pomoci několika přátel se jí ho podařilo sestavit a nepůsobí v kempu vůbec špatně, vyloženě se tam hodí. Ruda z paluby své lodi na vše dohlížel. Bohužel už nebylo počasí na udělání pár slušných fotek za dobrých světelných podmínek např. z lodi od hladiny proti modré obloze s mraky a zasněženými horami v pozadí při západu slunce.

Cesta zpět utekla rychleji

Poslední den zažil ještě menší drama Tom, který se za vcelku rozbouřeného moře ve fjordu rozhodl, že před předávkou lodí přejede k vedlejšímu molu, aby mohl loď vyčistit wapkou. Já to sice neviděl na vlastní oči, ale podle vyprávění Ládi a Terezky to mohl být docela mazec a mnoho nechybělo, abychom Doršákovi udělali radost pojistnou událostí za vrtuli. Nakonec vše ale dobře dopadlo, takže si všichni zhluboka oddechli. Páteční večer proběhlo poslední grilování, spojené s likvidací zbytků všeho možného, aby se to nevezlo zpět do Čech. Jako vždy byla prima nálada a všichni jsme si to užili. V sobotu ráno se po zabalení beden s rybami už jen počkalo na příjezd autobusu s Jiřanem, vše se naložilo a po rozloučení se se Solnym, který si to ještě o týden prodloužil s další partou, jsme vyrazili k domovu. Vzhledem ke změně trasy jsme nakonec do Prahy dorazili o cca 5 hodin dříve, než bylo plánováno (kolem 17:00), Došky nás zavezl na parkoviště pro auta a s dobrým pocitem jsme se rozjeli do svých domovů (já jsem musel ještě k HK na chalupu, abych přivezené filety uložil do mrazáku. Cesta zpět proběhla pocitově podstatně lépe, možná to bylo i celkovým spánkovým deficitem z pobytu na Jostolenu.

Závěr

Závěrem lze konstatovat, že pobyt na Jostolenu nás jako nováčky v tomto kempu nezklamal a celý pobyt jsme si náležitě užili. Jak jsem již uvedl, kemp, lodě i poskytované služby jsou na velmi vysoké úrovni a je jen zbožné přání, aby to tak fungovalo všude. Na ryby se sice většinou jezdí o něco dále, ale pokud je člověk rozumný, není ani spotřeba 60 koňových motorů nijak závratná (my jsme projezdili 140 litrů). Velkým zpestřením pobytu pro nás všechny byla přítomnost 6 gerchánů, kteří každý den pravidelně vyjížděli na jednom plasťáku a snažili se vybagrovat fjord (jak mohli ve vcelku permanentním větru a přílivových a odlivových proudech chytat, když na každou stranu lodi chytali 3 rybáři, nám není jasné). Radost z nich by měl především Kulda, protože „salátoví“ keleři byla jejich hlavní zájmová oblast (pravidelně vozili 2–3 bedny 30 cm kelírků). Konečné resume tedy je, že jsme zde určitě nebyli naposledy. Tím však vzniká zásadní problém, kam v roce 2016? Jostolen, Soroya, Bakkan, Hitra ??? Je tedy o čem přemýšlet… A další otázka zní – jaro nebo podzim???

 

Autor: Pafka

Foto: Pafka