Setkání s obrem Atlantiku

Hledám výlet na Big Game

Na začátku roku byl David s přítelkyní na dovolené na Reunionu v Indickém oceánu. Krásná dovolená, ale protože není moc koupací a plážový typ, tak jako rybář neodolal a kývl na nabídku jednodenního mořského rybolovu. Big Game Fishing, tedy ty největší ryby. I když chytil poměrně dost ryb, byl ale zklamán. Jednak to byly ryby spíše menší než větší, žádný marlin nebo mečoun, a hlavně bylo na posádce vidět, že je hlavně zajímá množství „masa“, které mohou následně prodat do restaurací. Takže místo sportovního rybolovu spíše ten „průmyslový“. Ale přesto ho to zaujalo a rozhodl si to vyzkoušet naostro. Po návratu domů proto brouzdal po internetu a našel naší cestovku DORADA altantic, protože Big Game nabízíme. Naší stěžejní destinací jsou africké Kapverdy. Zavolal nám do cestovky a začal se domlouvat na podmínkách. Nejdříve došlo k malému nedorozumění. Začal jsem novému zákazníkovi vysvětlovat náročné ekonomické podmínky pronájmu lodě s kvalitní posádkou, a že si ho tedy zapíšu na jakýsi „čekací list“ (když je sám) a až se ozvou další potenciální zájemci, kteří budou shánět někoho k doplnění skupiny na minimálně tři či obvyklé čtyři rybáře, dám mu vědět.

Netypické větrné poryvy

David mě však ubezpečil, že si je dobře vědom vysoké ceny, a že i přes to chce jet sám a tak si rybaření maximálně užít. A navíc chce využít i mých služeb jako průvodce. Vše muselo být poměrně rychle vyřízeno, protože za měsíc měl David další pracovní povinnosti a už nebude schopen odjet. Byla to hoňka vše rychle prověřit, dojednat, zrealizovat. Po nalezení nejvhodnějšího termínu (volná loď a navazující dobré letecké spojení), se zakoupily letenky a za tři týdny jsme již odlétali z Prahy. Zrovna v den odletu řádila nad střední Evropou větrná bouře, kdy bylo zrušeno mnoho letů (náš naštěstí ne). Přílet do Mnichova a odlet do Lisabonu byl poměrně adrenalinový zážitek, protože s letadlem to mávalo jako s papírovým drakem. Tento silný vítr vlastně předznamenal náš vlastní pobyt na Kapverdách, kde na tuto dobu znamenal netypickou intenzitu větrných poryvů, teplotu vzduchu a potažmo moře, a hlavně velké vlny. Když jsme v podvečer přistáli v Mindelu na ostrově Sao Vicente, musel jsem dát Davidovi za pravdu, že při tak krátkých přestupech na letištích v Mnichově a Lisabonu, nemůže dopravce stihnout přeložit zavazadla. Skutečně jsme byli bez odbavených kufrů. Naštěstí jsme pro tento případ byli připraveni a měli základní věci v příručním zavazadle. V odbavovací hale na nás už mával Didier – majitel dvou lodí a penzionu a ve svém Mercedesu nás odvezl se ubytovat. Didier je Francouz, který má novou rodinu na Kapverdách. Dnes už sám na lodi nevyjíždí, ale najímá si profesionální skippery z celého světa.Po dobré večeři jsme utahaní padli do postele a pořádně se vyspali na zítřejší lov. S Didierem jsme se domluvili, že první tři dny budeme vyjíždět na moře v devět a vracet se v šest a další dva dny před osmou a návrat před pátou.

Naše loď a posádka

Ráno jsme se seznámili s naším kapitánem Stuartem Simpsonem a jeho pomocníkem Callumem (oba z Keni s britským pasem) a kapverdským pomocníkem Josem. Loď se jménem Nha Cretcheu již byla připravena a tak jsme jen naskočili a vyrazili směr jih – do oblasti Sao Pedro, kde ostatní rybáři zaznamenali v minulých dnech největší výskyt marlinů. Po opuštění přístavních vod se nahazují nejprve nástrahy na dravé ryby Wahoo, které žijí v menších hloubkách okolo skalnatého pobřeží, kudy my plujeme. Bohužel nemáme štěstí na záběr, ale není se co divit, když si člověk uvědomí, že tudy projede každé ráno a pak zpět odpoledne minimálně pět lodí a všechny to na Wahoo takto zkouší. Po hodině plavby začínáme vláčet (trollovat) v dané lokalitě, v mezičase se již vyměnily nástrahy na ty „správné“ – marliní. Jedná se o plastovo-gumové chobotnice různé velikosti a barvy s pevným tělem. Zatímco gumový plandavý konec je v různých, mnohdy křiklavých barvách s třpytkami, samotné tělo je z průhledného plastu se středem většinou kovovo-šupinatého vzoru s velkýma očima. Kapitán nám vysvětlil, že nástrahy – chobotnice mění dle vln či rychlosti tak, aby byly stále ponořeny těsně pod hladinou a svým tělem vzbuzovaly největší rozruch – rukáv bublin. Svou roli může hrát i intenzita slunečního světla a tedy i vizuální atraktivita barev a třpytek. Zadání zní jasně: přilákat marlina z hloubky….

Metoda Bait and Switch

My jsme lovili poměrně novou metodou Bait and Switch (něco jako navnaď a vyměň), která se více praktikuje tak max. dva roky. Rybáři si po letech zkušeností s marliny uvědomili, že marlin používá víceméně dvě lovné strategie. Za lodí se vláčí dvě zadní nástrahy (plastové chobotnice), cca 40 – 50 metrů za lodí, od sebe navzájem cca 7 – 8 metrů. Tyto nástrahy jsou opatřeny velkými háky (jako větší sumcový jednohák, cca 70 mm, ze silnějšího drátu cca 5 mm). Zhruba 15 – 20 metrů za lodí jsou vláčeny další dvě nástrahy (většinou trochu menší plastové chobotnice), ty již bez háků. Těm se říká „Teaser“ (něco jako lákadlo). Ty hladovější a agresivnější marlini většinou nástrahu moc nezkoumají a rovnou se jí rychlým pohybem meče snaží omráčit a následně spolknout. Tyto ryby tak obvykle „berou“ na ty zadní nástrahy. Rozvážnější marlini si nejdříve testují nástrahu Teaser kousek od lodi (a vůbec se nenechají rušit silnými motory lodi). A v ten okamžik se jim nahazuje připravený prut (velikost navijáku a prutu se volí dle velikosti ryby), kde je již nachystaná návnada s rybou (do té doby čeká v chladícím boxu bod rybářskou sedačkou). Asi nejvyšší pozornost musí věnovat kapitán, který kromě manévrování s lodí a sledování okolních lodí (což je možná max. 10%), z 90% upřeně hledí za loď na nástrahy, jestli neuvidí právě marlina. Z jeho horní paluby je totiž lépe vidět rybu pod hladinou, resp. za případnými vlnami. Pro nás na spodní palubě je snazší sledovat bližší nástrahy (Teasery).

Davidův první

Jak jsem již napsal úvodem, panovalo nyní na Kapverdách větrnější a chladnější počasí. Ráno byla na lodi i zima, v poledne však už smažilo slunce, že jsme měli strach, zda nám bude stačit krém proti slunci s UV 50. Do toho velké vlny a vodní tříšť plná soli. Celé dopoledne jsme „výrali“ do moře a sledovali nástrahy. Kapitán se smál a pořád opakoval něco v tom smyslu, že lov marlinů je o trpělivosti. Je fakt, že doma si můžete více hrát se svými nástrahami, případně změnit místo, nebo prostě jít domů. Tady jste hodně odkázáni na kapitánův um a zkušenosti. Prostě se jezdí 8 hodin denně po moři. V poledne jsme byli už dost unavení, jednak asi ještě důsledek dlouhé cesty na Kapverdy, ale hlavně ze slunce a velkých vln. I když člověk jen sedí, celé tělo pracuje, aby se udržel na sedačce. V poledne se podával sendvičový oběd a po obědě na nás sedla silná únava. Naše klimbání prorazilo zvolání „fish!!!“ a v ten moment se rozhýbala i posádka. Já i David jsme okamžitě vyskočili a v tom jsme ho uviděli! Pár metrů za zádi lodi se na slunci krásně třpytila jeho kůže a hladinu řezal svou hřbetní ploutví. Zatímco Callum nahazoval nachystaný prut s rybou, já chystal kameru, David si připínal pás a Jose stahoval zbylé pruty. Marlin chňapl po rybě a krásně se zasekl. V ten moment se začal odvíjet snad 2 mm silný vlasec za libého zvuku multiplikátoru. Když měl David na sobě pás s držákem na prut, zapnul si ještě jeden, aby ho mohl někdo lépe přidržovat – rybu chtěl totiž zdolat vestoje. Což ale nebyla vzhledem k vlnám žádná legrace. Pruty jsou standardně uvázané, takže se člověk musí starat především o sebe, aby nešel přes palubu. Musím přiznat, že to nebyl vysilující a dlouhý boj. Zhruba po dvaceti minutách měl David marlina zpátky u lodě, kde se nám představil typickými marliními výskoky. To je asi to nejkrásnější na lovu těchto predátorů. Vidět to nádherné tělo této ryby. Po několika výskocích už byl marlin u lodě, kde ho Callum označkoval sondou a odřízl. Kapitán rybu odhadl na 350 liber váhy, náš odhad byl něco skromnější (srovnávali jsme marlina se sumcem) – přes 150 kg. Je to krásný pocit, tuto rybu zase pustit. Jen škoda, že to trvá tak krátce a člověk se nestačí dostatečně nabažit pohledu na rybu u zádi lodi…. A ani společné foto moc nejde. Do přístavu jsem se vracel s dobrým pocitem, že už první den jsme viděli pověstné marliní výskoky, a ač klient zdolal pouze jednu rybu, byl spokojený. Jose vyvěsil bílou vlajku s marlinem, který byl zády nahoru, protože přežil, a přidal menší červenou vlajku, protože jsme rybu zase vypustili.

Druhý – rekordní

Druhý den jsme, bohužel, ač natěšeni úspěchem minulého dne, úspěch neměli. Sice jsme měli záběr, ale nezasekl a my tak rybu ztratili. Tak alespoň večer jsme si dali k večeři dobrou rybu – tuňáka na grilu. Třetí den jsem ráno vstupoval nervózně na loď, obávající se neúspěchu minulého dne. Přece jenom jsme na úplném začátku sezony a marlini teprve připlouvají z teplejších vod jižněji v Atlantiku. Vše probíhalo standardně, jako bych si zvykl, že dopoledne marlini moc neberou. Kapitán sice jednoho zahlédl, jak se chvíli zjevil za lodí, ale hned zase zmizel v hlubinách. Po standardním sendviči k obědu (obvykle s tuňákem nebo se šunkou), člověka zase přemáhá únava ze slunce a vln. Když se najednou roztočí brzda multiplikátoru, a za vteřinu druhého! Za kapitánova řevu „fish, fish, big fish!!!!“ nastal, mě už známý, cirkus na palubě. Ovšem, poněkud větší než posledně! Já i David (a zbytek posádky mimo kapitána) jsme vnímali dva skučící multiplikátory jako útok dvou marlinů souběžně! Což se nestává často, ale stává se to. A je to samozřejmě neskutečný zážitek. Vedle neskutečného zmatku na palubě – stahování zbytku prutů, připevňování pásu, spouštění kamer, a hlavně přípravy obou obsazených prutů k boji, na nás kapitán řve, že máme záběr pouze jednoho marlina, a to pěkně hladového, agresivního a velkého! Nejdřív spolkl jednu zadní nástrahu a pak hned jedním skokem i druhou cca 7 metrů vedle! Takže taháme jednu „rybku“ na dvou prutech! Zatímco David usedá do křesla, zapíná se a začíná se soustředit na samotný boj, Jose s druhým prutem běhá kolem něho a snaží se zabránit zamotání šňůr. To je velmi náročné i pro kapitána, manévrovat s lodí tak, abychom měli rybu stále za zádí (ač už přímo, nebo vpravo či vlevo). A navíc čelit velkým vlnám.Je mi líto Joseho, který neustále podlézá Davidův prut, krouží kolem něho nebo jindy zase přehazuje prut nad mým. To vše doplněno neustálým přecvakáváním jistícího lanka k prutu…. A velké vlny nám to vůbec neulehčují…

Loď pomáhá se zdoláváním

Souboj s tímto marlinem je mnohem náročnější než s tím prvním. Vidím na Davidovi, že nejvíc dávají zabrat záda. I když je boj v křesle pohodlnější než ve stoje, k pohodlí křesílka v obyváku má fakt hodně daleko… David zkušeně reaguje, aby takovouto rybu neztratil, a tak velmi citlivě navíjí nebo občas i povolí pár metrů zpět. Vnímá i vlny a pohyb lodě přes ně, a přizpůsobuje tomu i svou práci s prutem a navijákem. Po chvíli je úplně mokrý, částečně svým vlastním potem, částečně gejzíry mořské vody, která šla na něho při nárazu vlny. I když to byla ryba velmi silná, postupně se dařilo Davidovi namotávat více a více vlasce zpět „domů“ do navijáku. Koneckonců na to byli vlastně dva. Respektive tři – loď svým manévrováním také pomáhala. Po zhruba tři-čtvrtě hodině se Davidovi s Josem podařilo dostat marlina k lodi a já mohl poprvé vidět, s kým máme tu čest. A byl to fakt obr. Z komunikace mezi kapitánem a posádkou bylo rozumět, že řeší, jestli to nebude něco rekordního. V těchto případech se může rybář rozhodnout rybu nevypustit zpět do moře, ale odvézt jí na zvážení do přístavu. To však David odmítl. Callum si mezitím nasadil rukavice a hodlal našeho obra „osvobodit“. V tom však ryba prudce trhla a jeden háček mu zůstal v ruce. A pěkně ohnutý – člověk si tak uvědomil sílu této ryby. V tom se dala ryba opět do pohybu a Davidův boj začal zase nanovo. Tentokrát šla ale ryba do hloubky. Což nám kapitán řekl, že je špatně. Že začala panikařit. Rybu buď ztratíme, nebo asi nepřežije. V podstatě David jen citlivě brzdil její úprk někam do hlubin oceánu. Když polevil nejvyšší tah, s nižším rizikem utržení začal David dostávat rybu zase k sobě. Trpělo celé tělo. Záda, ruce, … Sil rychle ubývalo, což bylo na Davidovi vidět, proto jsem se ho zeptal, zda-li nechce vystřídat. To David ale rázně odmítl, protože věděl, že je to jen a jen jeho boj a ten musí vyhrát.

Zemřít nebo dokončit tento zápas

Podle vymotaného monofilu odhadujeme hloubku na 500m! David se směje, že má pocit, jako by byl horník, který tahá vagón uhlí z nekonečně hlubokého dolu. Po další necelé hodině nám kapitán potvrdil svou obavu a i my cítíme, že marlin asi svůj boj o život už prohrál a neklade žádný větší odpor. S Davidem jsou koneckonců spojeni přes monofil. Marlin svůj boj vzdal. Máme špatný pocit – David i já přece všechny ryby pouštíme zpět! Nedalo se nic dělat, rozhodli jsme se, že se pokusíme alespoň jeho tělo dostat zpět na hladinu, abychom zjistili, o jak velkého obra vlastně šlo. Vystřídat David zarputile odmítal, ale chvílemi jsem měl pocit, že umře taky…. Začaly se zvětšovat vlny a narůstal strach, že to 2 mm silný monofil v rázech vln nevydrží. Kapitán se rozhodl, že si pomůžeme druhým prutem.Na Davidův vlasec pověsili těžký kovový váleček s trny na zachycení karabinky dole na jeho vlasci. Ten svou váhou zmizel pod hladinou v hloubce. Tento váleček byl uchycen na dalším prutu a na starost jsem ho dostal já. Jose pomáhal Davidovi „pumpovat“ s prutem, respektive prut přidržoval, aby ho snad nezlomil… Collum v rukavicích, ohnutý přes palubu, pomáhal navíjet. Když šla vlna (cca dvou až tří metrová), musel David povolit, aby náraz do lodě nepřetrhl vlasec. Kapitán taky vždycky křičel na Colluma, aby dal hlavu nahoru, jinak mu jí vlna rozbije…. Posádka a já jsme se pak v jednotlivých rolích střídali, jen David stále v křesle, připraven zemřít nebo dokončit tento zápas.

Na vylovení bude potřeba jeřáb

Uběhla asi další hodina, ač David měl pocit, že snad celý den, a přes několik momentů, kdy jsme mysleli, že ho ztratíme, se najednou znovu objevil u lodi… Bohužel se jen potvrdilo, co jsme si řekli. Tento král moře už nežil. Byl to skutečný obr. Predátor na vrcholu potravního řetězce…. Škoda. Je nám ho moc líto. Bavím se s Davidem a ten cítí to stejné co já. Tomu se říká smíšené pocity. Máme neskutečnou radost z vítězství a zároveň cítíme neskutečnou lítost ze zmařeného života takového krále oceánu…. Z těchto pocitů nás však vytrhne pragmatický pokyn kapitána. Pokud ho chcete zvážit, musíme do přístavu a tím dnešní rybolov skončil. To nám však nevadilo, myslím, že se David tak tak držel na nohou…Teď ho jen zajistit, uvázat a připevnit k lodi. To musel i kapitán slézt dolů na spodní palubu a loď byla tedy úplně ponechána napospas velkým vlnám. Když taková vlna uhodí do celé šířky lodi, je to neskutečná rána. Člověk má strach, kolik takových úderů ještě loď vydrží. Loď se v jednu chvíli tak rozhoupala, že jsme měli s Davidem pocit, že jdeme ke dnu. Naštěstí se podařili během chvíle obra připoutat k lodi a pomalu jsme se začali vracet do přístavu. Velké vlny však s lodí, která jela jen na třetinový výkon, mávaly jak s pramičkou. Chvílemi jsme náš úlovek málem ztratili. Když jsme se ocitli v přístavu, mezi domorodci vypuklo velké hemžení. Všichni ho chtěli vidět. Bohužel, nebyli jsme schopni sehnat jeřáb ani vysokozdvih. Byly totiž velikonoce a to se na Kapverdách opravdu ctí… Mezitím přijel Didier a dovezl další lano a váhu. Mezitím náš kapitán zase půjčil z jiné lodě kladku a my tak, za pomoci asi snad dvaceti domorodců, rukama vytáhli náš úlovek na břeh. A pak i na trám střechy přístavní budovy. Ten byl však, bohužel, v malé výšce a náš obr tak nevynikl v celé své délce. Na fotkách je tak vidět jen s ohnutou přední částí těla… Až tady, na břehu, si člověk plně uvědomí tu velikost. Když pak po focení obra naložili na náklaďáček, bylo zřetelně vidět proporce, srovnatelné s tímto autem. Auto odvezlo nebohého marlina na rybí trh, kde se o něj již postarali místní řezníci. Svůj život tak ukončil na talíři mnoha domorodců v Mindelu jako večeře. Velký predátor, který se až do teď sám živil rybami, je nyní sám článkem potravního řetězce….

Třetí největší ryba Kapverd

Večer jsme šli s Davidem na zaslouženou večeři a samozřejmě, vše řádně zapít. Druhý den ráno nás v marině všichni zdravili a Davidovi gratulovali. Za celý minulý rok se na Kapverdách nechytla taková ryba a letos to byla třetí největší ryba ulovená na celém světě! Ostatní kapitáni nám říkali, že jsou lidé, kteří jezdí celý život po celém světě, aby takovou rybu chytli, a stejně se jim to nepodaří. Čtvrtý den jsme bohužel na marlina štěstí neměli. Ovšem ani ostatní lodě. Říkal jsem si, že se zpráva o smrti krále oceánu rozkřikla asi i mezi ostatními rybami a ony si teď dávají pozor… Pátý den se na nás zase usmálo štěstí. Pro nás již v tradičním poobědové čase, přišel zase záběr. A opět krásné výskoky. Krásnější rozloučení s Kapverdy jsme si nemohli přát. Možná jich David mohl chytnout víc, ale je to rybařina. Jak řekl Didier: „c’est la vie…“ To je život. Svět přece nekončí a alespoň má David důvod se zase za marliny podívat (a snad mě vezme zase sebou). A ten obr bude navždy jeho!