Sedm stříbrných 1/2

Rybaření je jako život. Plánujete, řídíte, ale stejně se vám nevyhnou situace, kdy je všechno jinak. Nečekaná chvíle, která vás nutí k improvizaci. Okamžik, kdy zažijete ten nečekaný pocit z jízdy na horské dráze – pocit, který k životu neodmyslitelně patří. Takový příběh vám chci dnes vyprávět. Zimní absence rybářského adrenalinu nás nutí k akci – musíme na ryby! Zprávy z úspěšného lovu kapitálních candátů na proslaveném Pádu jednoznačně určují cíl naší budoucí rybářské výpravy. Únor bílý, pole sílí a my horečně sháníme veškeré propriety pro zimní ryboloveckou výpravu. Itálie je jako život, jako manželství. Jednou jste nahoře, jednou dole. „Candáti berou,“ volá kolega. „Zvedla se hladina vody, nic nejde,“ oznamuje za pár dní stejný posel dobrých zpráv, které pod vlivem okolností už tak optimistické nejsou. Závěrečná zpráva italského holuba o totálním neúspěchu devítičlenné skupiny jinak úspěšných rybářů nás nutí ke změně. Rychlý průzkum mezi kamarády a cíl našeho nového adrenalinového snažení je na světě – brakické vody obepínající německý ostrov Rujána. Poslední únorový týden vyrážíme vstříc novým germánským dobrodružstvím. Náš čerstvě složený tým je vyvážený: základna trojúhelníku je stabilní díky mladým a odvážným rybaříkům Davidu Chalupkovi a Jirkovi Svobodovi. Protipól představuje zkušenost a lenost v podobě mé maličkosti, takže suma sumárum – docela slušnej oddíl.

Pronajatá kocábka o síle 8 HP

„Bodden,“ jak se obecně tato oblast nazývá, znamená v překladu zátoka. Je to jedinečné místo v Německu i v Evropě, kde se chytají kapitální štiky přes 120 cm, velcí candáti a lososi. Specifikou této oblasti je brakická voda, takže se často stane, že při lovu štik můžete chytit i velkou tresku a platí to samozřejmě i naopak. Klíčovým faktorem pro úspěšný rybolov je tady bezesporu počasí. Zkušená rosnička na správném schodu žebříku či rada meteorologa může mít cenu zlata, které se promění v získání skalpu místního rybího velikána. Úkol prvních dvou dnů je jasný – pokusit se na základě vlastních zkušeností, za využití instinktu, GPS a notné dávky štěstí vytáhnout z mrazivé ložnice některou z vyhlášených kapitálních zubatic. Vše bez pomoci průvodců, v pronajaté kocábce o síle 8 HP. Specifika této oblasti nám ale zdánlivě lehký úkol pořádně ztěžují – čeká nás nedozírná vodní plocha o rozloze více než sto tisíc čtverečních kilometrů. „Tak kde začneme chytat?“ ptá se bezelstně David, který netuší, že zároveň odjistil pojistku granátu, který může každou chvíli explodovat. „Já bych jel první den na jistotu,“ komentuji. „Všichni jedou na pravou stranu. Předpokládám, že do míst, kde jsme lovili v prosinci. Více lodí znamená větší šance na vypátrání ryb. Potom můžeme chytat samostatně.“ „Všichni mají lodě minimálně s 50 HP, za těmi pojedeme dobrý dvě hodiny. Nehledě na to, že nemáme jistotu, že je vůbec najdeme,“ hodnotí situaci David. „Chytat, chytat a chytat! To je moje zkušenost ze zahraničních výprav. Žádný zbytečný přejezdy,“ doplňuje nekompromisně.

V bezvětří neberou

Rychle přemýšlím co dál. Věřím, že kolegy přemluvím, ale je mi jasné, že v Davidových slovech je hodně pragmatických informací. Opravdu pojedeme dlouho a není jisté, že kolegy najdeme. A pokud je najdeme, ještě nemáme jistotu, že se jim bude dařit. Případný další nutný přejezd za rybami už s ohledem na naše motorové plivátko časově a nejspíše ani psychicky nedáme. Slova místního průvodce Roberta Balkowa o nevhodném počasí (dnes je bezvětří a mazlíci mají rádi vítr) mi také příliš naděje nedávají. Detailní informace v neznámém revíru by se nám určitě hodily, ALE. Pokud budu trvat na svém, tak si můžu pěkně naběhnout…„Jak chceš, zůstaneme tady a budeme chytat ,chytat a chytat,“ oznamuji kolegům se zřetelnou nervozitou v hlase. „Pokud se nebude dařit, popojedeme,“ nabízí vstřícně David, kterému je také jasné, že i spolupráce s více zkušenými kolegy má své nesporné výhody. Jirka vyhazuje driftovací vak do vody a my se pokoušíme o první úlovek ve dvoumetrového hloubce. David sází na modrobílou gumu, Jirka třídílného woblera v dekoru red haed a já nasazuji jerka fire tiger. Hážeme, hážeme a měníme, abychom zase házeli, házeli a měnili. Střídáme místa, techniky, nástrahy, ale zatím bez úspěchu. Dalšími poctivými náhozy kroužíme stále zřetelnější nulu a sluníčková nálada se pomalu a jistě vytrácí. „Tam je nějaké ústí, třeba se to povede,“ předává David další nadějnou informaci. Po několika náhozech se nečekaně objevuje jedna z průvodcovských lodí: „Pánové, tady je rezervace. Sbalte to, jinak vám hrozí velká pokuta,“ přidávají další pomocné informace. Večer rozebíráme náš bezrybkový úspěch. Životodárné kalíšky a únava z cesty nás rychle zahánějí do říše spravedlivých. Druhý den už jsme mnohem lépe připraveni. Máme detailní mapy a i cenné rady od kolegů. „V bezvětří je hodně těžké přimět ryby k záběru. Štiky se navíc shlukují ke tření, musíte je nejdříve najít. S vaší lodí bych raději zůstal blízko u přístavu. Tady, tady a určitě také tady,“ ukazuje Robert horká místa na mapě. Podmínky k lovu se bohužel každý den mění. Místo, kde jsme si včera dobře zachytali, zůstalo dnes bez odezvy. Hodně štěstí a Petrův zdar,” loučí se kolega. Nebudu vás dlouho napínat, každý z nás má na konci dne na svém kontě kolem 800 hodů, poničená záda i psychiku. Výsledek je stále stejný – žádná, ani viditelná stopa po rybí šupině. Depresivní náladu nevyplavují ani veselé kalíšky. Všichni doufáme, že nulový hattrick nenastane a že třetí den si připíšeme jakýkoliv úspěch z lovu v přístavu.

Lov ze břehu

„Doporučuji vám zajet do přístavu Breege . Chytají se tam velké štiky,“ doprovází nás na cestu optimistická věta Roberta Balkowa. Využíváme místního přívozu a během chvilky nás dělí několik málo kilometrů od našeho nového loviště. „Koukejte na ty labutě,“ vykřikuje David. “Pokud bude v přístavu tolik štik jako tady bílejch ptáků, tak jsme mistři, ” optimisticky dodává. Zimní labutí noclehárna na přilehlém poli je vskutku impozantní, během chvilky se dopočítáváme více než stovky hnízdících labutí. Malebný přístav v městě Breege vypadá slibně. Optimismus lehce stoupá při pohledu na dva místní rybaříky. Je dobré, že tu nejsme sami. Naděje ještě neumírá. Bereme vláčáky do ruky a rychle přecházíme do akce. Po chvilce se přidává další rybolovecká dvojice.

Ryby berou

Mužský protějšek tahá na žížalku jednoho okouna za druhým a zmalovaná přítelkyně vrhá své stříbro do vody, aby přivábila místní krasavice. „Jsou tady štiky?“ ptám se se zájmem. „Určitě a velký. Minulý týden jsem tady chytil 112 cm a o dva dny dříve dokonce 115 cm,“ dodává přesvědčivě. “Je jich tady méně, ale za to velký kousky. Já dnes chytám okouny na sobotní oběd, takže štiky až od května. “Davidův rybí absťák je neskutečně silný. Velkou dvaceticentimetrovou gumu mění za malou červenou nymfičku. „Já už dál nemůžu, beru všechno,“ sděluje omluvně a začíná dráždit místní pruhované krasavce.

Hubená pětašedesátka

„Je tam,” křičí uvolněně. Jeho radost zahřívá i celý náš tým. Konečně máme po dvou dnech půstu první rybu. Není to sice kapitální kousek, ale je to ryba a to se počítá. Následují čtyři další pruhovaní kamarádi a svět se stává krásnější. Ryby berou! Po chvilce se raduje i Jirka, který vytahuje naši první a zároveň i poslední štiku na červenobílého twistera. Hubená pětašedesátka je statisticky docela solidním výsledkem – máme o 100 % více štik než oba předešlé dny. Příjemnou náplastí je návštěva jasmudského národního parku a historické části přístavu v Stralsundu.

Stříbrňák

Je první březen a my vyrážíme s Christianem Sillem na lov lososů. „Dneska jsou podmínky pro lov dobré. Jenom doufám, že na moři nebude mlha,“ oznamuje Christian drobné obavy přímo do úsměvu vycházejícího sluníčka. Po půl hodině ostré jízdy jsme na místě. Dívám se kolem sebe – neproniknutelná mléčná mlha. Vzpomínám na hrdinného kapitána Nema a jeho ponorku Nautilus, který na tom byl podobně jako my. Kam jeho i naše oko dohlédne, jen samá voda, v našem případě i mlha. Výsledek je stejný – do bezpečí nás může dovézt jenom zkušený kapitán a dobrá technika. Nám nezbývá než věřit, že obojí máme. „Ještě, že tady nejsou žádné další lodě,“ rádoby vtipně komentuji dramatickou situaci. „Tak to není. V okruhu 5 km je na 50 dalších lodí,” informuje nás Christian, který rychle připravuje rybářské nádobíčko k akci. Šest prutů pomocí downriggeru nabízí nástrahy ve 20 metrech hloubky. Tři pruty na levé a tři pruty na pravé straně pak pomocí paravanů proloví vodní sloupec ve třech metrech. „V jaké jsme nyní hloubce, Christiane?“ zjišťuji další informace. „Asi tak ve 40 metrech. Myslím, že by to mohlo fungovat. Kdo bude zdolávat jako první?“ zjišťuje pragmaticky. „Nejdříve jde Jirka, pak David a nakonec já,“ dodávám. Ani ne do deseti minut přichází nádherný záběr. Jirka přisekává. Nastává naše první mlžné zdolávání. „Pomalu navíjej, žádný spěch. Všechno je na tobě,“ uklidňuje Christian šťastného lovce. Po patnácti minutách se ryba konečně objevuje. „To je macek, ten musí mít kolem 120 cm, volám nadšeně. “Odhaduji,že bude menší, kolem 110 cm,“ doplňuje Christian. “Nádherná ryba,“ přidává se David.

Konečně losos

Snažím se dostat s foťákem co nejblíže odhalenému stříbřitému tělu. Bojující dvojice mi však prostor k focení nedává. Christian dává podběrák do vody. Mohutné stříbřité tělo se několikrát převaluje a ryba získává na chvilku svobodu. Jirka má rybu skoro u lodi. Podběrák je připraven na druhý pokus. Prut je nebezpečně ohnutý. „Pozor, opatrně, musíš…,“rychlé výkřiky a přesuny najednou končí. Pronikavý zvuk svištící šňůry ukončuje skoro půlhodinovou bitvu. Není čas na výčitky, jede se dál. Na lovecké tváři lze jednoznačně vyčíst zklamání, ale co naplat, i takové okamžiky k rybařině patří. Dnes vyhrál zkušenější… Další chrčivý zvuk navijáku dává zapomenout na rybářské chmury, tentokrát jde do akce David. Jemně přisekává a zkušeně navíjí. Přizvednou, dolů, navinout a přizvednout, dolů, navinout…..stříbrné odlesky ukazují na krásnou rybu. „Dívejte se kolem sebe na lodě, ať se nic nestane!“ křičí vzrušeným hlasem Christian. Ani on netuší, kolik nového adrenalinu přinesou příští okamžiky. Tentokrát jsme úspěšní a můžeme se bez uzardění podívat do očí naší první pořádné ryby – nádherný losos má rovný jeden metr.

Málem jsme šli ke dnu

„Petri! Dobře ty! David umí!“ obdivné výkřiky rozrážejí mléčnou mlhu a rozehřívají naše zkřehlá těla i duše. „Tak a teď je to na tobě, Radku,“ oznamuje radostně Christian. Smějícím se tvářím už nestačím odpovědět. Nečekaně a bleskurychle se vynořuje z mlhy další loď. „Co budeme…,“ mojí myšlenku přerušuje Christian brutální scénou nevídanou i v akčních filmech. Pohotově se vrhá k boku lodi a jedním švihem nože osvobozuje nástrahy s paravany z vysílených prutů. Následuje ostrý obrat druhé lodi, která mizí v mlze tak rychle, jak se v ní objevila. O její přítomnosti svědčí jenom sada paravanů zmítající se ve vlnách bouřícího motoru. Další řez nožem osvobozuje vysílený motor , nastává hrozivé ticho… Vše se seběhlo velmi rychle. Stojíme a mlčíme. Stále nemůžeme uvěřit tomu, co jsme viděli. Možnost srážky lodí na nás dýchla příliš z velké blízkosti. Všímám si, jak se Christianovi třesou ruce. Bez dalších slov se prokousáváme mlhou zpátky do přístavu. Náš úspěšný lov tak končí po necelých čtyřech hodinách. Tajně doufáme, že poslední den přinese trochu jiný druh adrenalinového překvapení…