Rozhovor o cestovaní 2/3

Petr: Františku, rozloha Kanady je obrovská, můžete nám přiblížit trochu blíž, kde jste byly na výpravě? Co všechno to obnášelo? Mentalita domorodců?

František: Cesta začala přistáním ve Vancouveru. Zde byla první nepříjemnost. Drželi nás asi dvě hodiny a prověřovali proč apod. jedeme do Kanady. Předali jsme jim telefona na Toma a pak to již šlo. Hned ten den jsme odcestovali do města Kelovna – asi 400 km. Nachází se v krásném prostředí okolo jezera, které je asi padesát kilometrů dlouhé a končí u Vernonu. V této lokalitě je příjemné klima. Zde jsem se poprvé potkal s baribalem asi 12 metrů. Vyšel z lesa na hroznové víno do zahrad. Jen se na nás chvíli díval a pak šel po svých. Zde u Toma začala příprava na dlouhou cestu. Příprava vozidla, balení věcí, potravin atd. Asi po dvou dnech jsme vyrazili na sever. Cesta k cíli – jezeru trvala tři dny. Je to vzdálenost jako do Norska. Cestovali jsme přes Prince George. Creek, kolem Rocky Moutauin, Fort Nelson. Odtud asi 250 km severně k Muncho Lake. Pak přelet asi 150 km k jezeru – název si nepamatuji.

Pozorování zvěře u dálnice

František: Cesta zpět byla po trochu odlišné trase, abychom něco viděli. Celkem jsme nacestovali asi 5000 km. Jízda po aljašské dálnici se může zdát nezajímavá, ale okolo ní lze potkat různé druhy zvěře a to na malou vzdálenost. Já bych ji nazval i krvavou cestou. Jsou na ní krvavé skvrny po srážkách kamionů se zvěří. Takže jsme našli sraženého soba, medvědici a medvídě bylo asi 100 od nás, ale uteklo do lesa. V některých úsecích vede v horách- krásné scenerie. Okolo dálnice je po každé straně vymýcen pruh lesa. Je to proto, aby byl v zimě kam odklízet sníh a přecházející zvěr byla na dálku vidět. Při zpáteční cestě jsme na řekách viděli bobří hráze. Pro mě nepředstavitelné stavby. Bobři to zkrátka umí.

Konzumace alkoholu

František: Co se týká mentality domorodců. Indiáni mají velké výhody – myslím v možnosti lovů ryb a zvěře a ostatní obyvatelé jim to tak trochu závidí. Někteří z nich jsou značně při těle – daň civilizaci. V místech, kde jsme byli nebylo zvykem jako u nás vysedávat v restauracích a pít např. pivo. Kanaďané jdou např. na večeří a hned domů. Alkoholu (tvrdému) moc neholdují. Ten se prodává ve speciálních obchodech. Policie má obrovský respekt. Tedy indiáni a ostatní populace spolu žijí. Také na letišti ve Vancouveru je monument usmíření. Jak nám sdělil Tom, jestliže policie při silniční kontrole objeví ve vozidle otevřenou plechovku piva, může to být problém i když by ji měl spolucestující.

Indiáni v teplácích

Michal: Já mám s domorodci jinou zkušenost. Bylo to v povodí řeky Skeena. Tonda zastavil na místě, které dobře znal a hned nás vedl k řece. Řeka byla strašně vysoká a pro nás nechytatelná, tak se pomalu vracíme zpět, když nám vpadli do zad Indiáni. Byli moderně oblečení, tuším že měli na sobě poslední model teplákovky od Adidas a hned šli po nás. Ptali se nás, jestli chceme chytat, tak musíme zaplatit 10 dolarů na den/osoba, protože jsme na jejich výsostném území, které respektuje kanadská vláda. Tonda však zareagoval jako pravý průvodce a řekl jim, že jsme nechytali, tudíž nebudeme nic platit. Jakmile jsme si to vysvětlili, tak nás chtěli pozvat k nim domů na jejich pálenku /na jednou z nich bylo hodně vidět, že má v 10hodin dopoledne slušně popito/. Pozvání jsme s vděkem odmítli a pokračovali dále na sever k řece Kitimat.

Tvrdé přístání na vodě

Petr: Z fotek sem viděl, letíte za dobrodružstvím do divočiny letadlem místní společnosti, asi letíte horama, viděl sem foto, že letíte i nad Gronskem. Přibližte nám tyto lety. Jak to probíhalo? Na místě vás vysadí letadlo a co potom dál? Civilizace daleko, telefon nefunguje, lékařská pomoc v nedohlednu???

František: Na jezera, která byla tři za sebou, vzájemně propojena řekou se nedalo jinak dopravit než hydroplánem. Mohu ubezpečit, že přistání na vodu je poměrně tvrdé i když na různých záběrech např. ve filmu to vypadá jinak. Z jezera Mucho lake jsme odstartovali a asi po 80 minutách jsme přistávali. Oba hydroplány jsou vlastnictvím Švýcara, který do Kanady přesídlil, postavil si zde hotel a provozuje lovecké výpravy především za rybařinou. Ostatně v hotelu je to na první pohled vidět. Preparovaní lososi a filmové šoty, které jsou neustále na velké obrazovce promítány. Let mezi a nad vrcholky hor je zážitek. Když jsme letěli tam bylo vše zelené. Ale na zpáteční cestě již hory pokryl sníh. Je pochopitelné, že v horách je nepředvídatelné proudění vzduchu a o turbulence nebyl žádný problém. Na druhé straně se člověku otevřou nádherné scenerie, vedle a nebo pod letadýlkem. Některá fota jsem již na RN zveřejnil. Po vysazení na jezeře padne na člověka takový divný pocit pramenící z toho, že v případě nehody např. zranění apod. Je tam naprosté ticho a okolo doslova Boubín nebo snad kanadská džungle. Vývraty, polámané stromy, ale pěkná podívaná. Je to asi tím, že tam neprobíhá lesnická činnost. Myslím, že by byla značně problematická až nereálná.

Pozorování losů

František: No nic začali jsme rozbalovat, postavili přístřešek a dali se do dřeva na topení – vše ručně žádná motorová pila. Vyplatilo se, do rána napadl sníh, ale sešel. To se opakovalo včetně mírných mrazíků. Není k dispozici žádná lékařská pomoc. Ani se jí člověk nemůže nijak dovolat. Měli jsme s sebou základní potřeby pro poskytnutí první pomoci. I když je mi záhadou co bychom si počali např. se zlomenou nohou. Nevím, jak bychom řešili to, kdyby se něco takového někomu stalo při výstupu na hory za účelem lovu. Zásada je tedy postupovat pomalu a velmi opatrně. Tam, kde končí v určité výšce les, začínají skalnatá pole – kameny jsou ostré. Jenže právě na tomto rozhraní se zpravidla nejvíce vyskytuje lovná zvěř a k jezeru se chodí napít a nakrmit. Zejména losi. Když je člověk pozoruje, jak ponoří celou hlavu do jezera, ukousnou si vodní travinu a následně ji požírají, je to zážitek. Podivoval jsem se nad tím, jak dlouho vydrží s hlavou pod vodou. Prostě příroda je k tomu uzpůsobila. Grónsko jsme pouze přelétali při cestě do Kanady – krásná podívaná.