Poslední Halibut 2011 2/3

Naše montáže dosedly na dno a zkoušíme „ proťukávat“ terén. Na dně nic. Potahuji asi 7m nade dno, prásk záběr, prut Daiwa tiše naříká, užívám si to a volám: „ Oldo, dej to 7m nade dno“. Kolega poslechl a má tam také rybu. Podle stylu boje tipuji, že máme tu čest s velkými kelery. Nespletl jsem se po 15 min mám rybu zdolanou u lodi. Dívám se na kolegy, který stále bojuje. Nedalo mi to a ptám se: „ Co se děje, seš po včerejšku nějakej vyčichlej, co“? „Ale ne, akorád když jsem byl asi v 80m, tak to ještě více ztěžklo, no a do teď se s tím peru“ odpověděl vyčerpaný Olda. Odložil jsem prut a čekám s gafem jaké monstrum se objeví u hladiny.

Jeden pokus na vylovení

Hlavou se mně honí kombinace, co se mohlo na dně přihodit. Buď tam má dva kelery kolem metru, nebo chytil jednoho menšího a v průběhu zdolávání mu na něj skočil halibut nebo velká treska. Najednou je ryba pod lodí a je to krásný halibut! Beru gaf je mi jasné, že mám pouze jeden pokus, protože ryba visí jen za krajíček. Pokud ho dobře netrefím, tak zmizí nenávratně v hlubinách. Olda na to nemá nervy a raději připravuje naviják na prudký výpad ryby. Halibut leží na hladině a já jsem ho zasáhl ze spod do tváře. Hází sebou jako šílený, ale zkušeným chvatem ho vylovuji do lodi. Nádherná ryba, po zvážení 26kg.

Počasí se začíná kazit

Bedna se rychle plní, ale zároveň se dost kazí počasí a sílí vítr. Najednou se ozývá z vysílačky Standa: „Balíme to, jedeme do přístavu, volal Ornulf, že se žene bouřka a vítr má zesílit až na 12m/s. Zároveň nadával na tebe, že mu nebereš telefon!“ Navrhuji kolegovi v lodi poslední drift na 116m a pojedeme za nimi. Obloha je ocelově šedá a mraky se téměř dotýkají hladiny. Na všech vlnách jsou již bílé čepice. Cítím obrovskou úzkost a zároveň touhu ještě jednou spustit pikr. Sleduji kolegy Oldu a zdá se mi, že strachy přestal mluvit. Nakonec také nahodil a ptá se mě: „ Hele můžeš mě zaručit, že se v těchto sračkách dokážeš vrátit do přístavu?“. Nezaváhal jsem ani vteřinu a okamžitě jsem přitakal, že to dokážu. Úplně jistý jsem si však nebyl, hlavou se mě honily myšlenky, jestli už opravdu zbytečně neriskujeme život. Pilkr 900g dopadá šíleně dlouho na dno, konečně jsem na dně, kde je nějakých 120m, ale na multiplikátoru mám vymotáno neskutečných 180m. Tomu se říká brutální drive! Pilkruji pouze jednou rukou a druhou se držím za zábradlí, abych nepřepadl do moře.

Kapitální treska

Vítr si s námi pohrává, jako s pírkem na hladině. Bouchám o dno asi tři minuty a nic. Vítr burácí a voda stříká ze všech stran. V Oldově tváři vidím, že je posraný strachy. Velím tedy raději ústup do přístavu. Zapínám navíjení na elektrice, ale naviják stojí. Lehce přisekávám a cítím silný tah ryby. Olda je na tom podobně, prut se mu ohýbá až k hladině. V burácejícím větru slyším, jak na mě parťák řve: „Jestli to přežijeme, tak na to nezapomenu do konce života!“ Kolega je rychlejší a už vylovuje dva krásné kelery kolem metru a vybízí mě, ať přitlačím na pilu, protože to počasí se neustále zhoršuje. Dřu rybu ze 150m co to dá. Po 15 minutách je u lodi další monstrum, obrovská treska obecná kolem 130–140cm. Beru ji zkušeně do lodi, ukládám pruty do držáků a mizíme do přístavu. Jediný důvod proč jsem to nezabalil dříve, byl, že jsme cestu zpět do přístavu měli po větru, takže jsem nemusel zdolávat žádné „Himaláje“.

Cesta v bouři trvala skoro hodinu

Ale ani jízda po obrovských vlnách nebyl žádný med! Každá vlna má svůj proud, to znamená, že když stoupáte nahoru, tak vám téměř zastaví vrtuli svým protiproudem a naopak, když jedete po vlně dolů, tak nekontrolovaně zrychlíte a můžete se přídí zapíchnout do následující vlny a jít ke dnu. Další záludností při jízdě dolů je, že vám vlna může přetočit záď lodi a potom vás zalije a potopí. Prudký déšť se mění na déšť se sněhem, pobřeží úplně zmizelo z dohledu a zahalilo se do těžkých mraků. Pokud by teď vysadilo GPS, tak jsme nahraný. Nestalo se tak, my se po hodince plavby vrátili do přístavu, tam na nás již všichni čekali a doufali, že to zvládneme. Ryby se nachytaly opravdu velké a v neuvěřitelném množství. Pokud toto zpracujeme, tak je jasné, že máme limit splněn a budeme se jen bavit hledáním zajímavých exemplářů velkých tresek nebo halibutů.

Oslavička na závěr

Teď nás však čeká otročina ve filetárně. Posíláme jednoho kuchaře na barák, aby připravil večeři a my jdeme zpracovat úlovek. Filetujeme nekonečných osm beden ryb, převážně kelerů a tresek obecných. Za dvě hodinky máme hotovo a vlečeme se na barák. Vítr je opravdu silný a mlátí s námi jako s hadrem ve větru. Po večeři probíhá menší oslavička a zapíjení dnešního úlovku. Všem je jasné, že můžeme posedět trochu déle, protože zítra se určitě nevyjede. Pozvali jsme i kluky z vedlejší chaty a dovozní limit alkoholu ten večer padl. Pokračování příště…